Dva měsíce za chalupou
Leden a únor 2024 a já jako každým rokem chodím přikrmovat zvěř, baví mně to od dětství. Vždycky začínám s přikrmováním už v listopadu. Ovšem poslední zimy zvěř přikrmovací zařízení moc nenavštěvuje, zima není vůbec taková, jaká má být. Kukuřice zvěři, což se divím, moc nejde, pšenici si sice vezmou, oves taky, ale zase jen tak, aby se neřeklo, sena si nevšimají vůbec. A tak jak jdou dny a týdny, marně čekám na sníh, na mráz a na slunné, únorové dny, zároveň na zvěř v zasněžené krajině. Bohužel, takovou zimu, jako je letos jsem nikdy nezažil! Déšť, vítr, šedivé dny jen málo kdy vystřídají sluneční paprsky a to jsem zrovna, jak na potvoru v práci. V sobotu a v neděli chodím do lesíka za chalupu si aspoň odpočinout od všedních a pracovních dní. Vždycky vezmu trochu krmení pro všechny, dokonce i dvě veverky mi začaly navštěvovat krmítko pro ptactvo. Mám radost, však veverku u nás potkat a ještě ke všemu tak, aby se dala vyfotit, nemusím nikomu povídat, jaký to je vlastně problém.
Začal jsem tedy veškerou pozornost věnovat veverkám. V lese veverku vyfocenou nemám, a veverky focené v parcích na různých, předložených návnadách se mi zas až tak nelíbí. Jenom že, mrštné, rychlé a hlavně plaché veverky v lesním přítmí není vůbec jednoduché dostat do hledáčku, natož je slušně vyfotit. Stačí pohnout neopatrně teleobjektivem, okamžitě veverka zbystří a je pryč! Jen slyším její typický zvuk, zřejmě vydávaný jejím ohonem, kterým vlastně varuje druhé od nějakého nebezpečí. Pak čekám na její návrat víc jak půl hodiny, někdy i hodinu. Jsou dny, kdy se nevrátí vůbec, dokonce vynechá dva až tři dny než se znovu ukáže.
Poslední únorový víkend jsem se hodně těšil na vysněné foto. Pomohla mi k tomu v minulých dnech vichřice, která se přehnala přes naši obec. Před můj fotokryt vyvrátila strom a její vršek zasahoval přímo do uličky, odkud očekávám příchod srnčí zvěře. Okamžitě se mi zrodil nápad, jak veverku dostat na část spadlého stromu. Myšlenku jsem okamžitě realizoval, pro zmapování jsem i fotopast nainstaloval tak, abych získal patřičný přehled, kdy se veverka na spadlém stromu ukáže. Ovšem, vloudila se zásadní chyba! Oteplení a příznivé počasí vytáhlo místní obyvatelstvo do přírodních končin. Procházejí kolem hájku i přes něj, zvěř neustále zrazují, na kryt koukají, nechápou. Já mám vztek a těším se na deštivé dny, kdy jsou lidi líní na krok a konečně ulehnou k televizi na kanape a v přírodě je zase na nějakou dobu klid. Tak to bylo i tento poslední únorový víkend.
V pátek 16.2 mám volno, těším se moc. Předpověď počasí slibuje jarní prosluněné ráno a mně konečně snad zasvítí světlo na spadlý strom, které si moc přeji na případně příchozí veverku. Všechno jde podle plánu, až do té doby, než se znovu objeví kolem jdoucí „turisti“. Celkem dost naštvaný balím věci, jdu domů. Lidem něco vyčítat, to snad ani nejde, mají právo jít, kam chtějí, jen mě se to nehodí, že zrovna chodí kolem přikrmovacího zařízení a navíc nakukují, jestli se tam zrovna něco nepohybuje. Jeto směšné a zároveň k naštvání! Druhý den má pršet a já věřím v úspěch. Proč věřím? Protože nepřízeň počasí uvězní člověka doma a obyvatelé přírody budou mít opět klid.
V sobotu ráno do krytu usedám před sedmou. Je zatažená obloha, déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Jen co nachystám fotoaparát, spouští se první kapky deště. Nebudete věřit, ale je mně vskutku nádherně. Z okolních pastvin slyším skřivany, v přítmí lesa poletuje drobné ptactvo, je hlasité. Hádá se o místa u krmítka a já v šeru smíšeného hájku ze smrků a modřínů spokojeně pozoruji jejich život. Občas se objeví strakapoud, v dálce slyším krkavce, sojky, dokonce a to nevím jistě slyším i žlunu. Užívám si těchto momentů v samotě remízku a věřím, že dnes mne lidský živočich nebude rušit! Slíbený déšť zesiluje, kapky mi bubnují do střechy fotostanu a přitom všem i světla lehce přibývá. Není ho zas tolik, ale každý krůček světelného projevu mi přidává na rychlosti závěrky. Už mi fotoaparát měří při cloně pět a ISO 4000 dokonce osmdesátinu a to mám dnes 70-200/2,8 s telekonvertorem 1,4. Zaklekávám k fotoaparátu, zkouším fotku pěnkavy, to jen tak, abych si nastavení ověřil. Najednou na spadlý strom sedne sojka. Okamžitě pořizuji několik fotek. Spokojeně usedám zpátky do sedačky a v duchu si říkám; aspoň něco, však taky tady dnes sedím skoro tři hodiny. Prohlížím fotky, jsem spokojený, veverka se snad dostaví příště, říkám si v duchu pro sebe. Zabalím věci do batohu, zipem pomalu zavírám okénko fotostanu, když naráz postřehnu, jak veverka přechází po spadlém stromu! To je jak naschvál! A zrovna tak, jak jsem si jí ve svých představách vysnil! Mezitím déšť ustal, jen pár kapek, které větřík sráží z větviček stromů k zemi, mi klepnou do střechy foto-krytu. Znovu pomalu vybaluji fotoaparát, snímám krytku z teleobjektivu, sestavu upevňuji na stativ a zkouším znovu otevřít zipem okénko pro objektiv. To už malá, hbitá potvůrka nevydržela, jen jsem postřehl její mrštný skok do větví stromů, byla v momentě pryč! Uklidňuji se, všechno pečlivě chystám, klečím u fotoaparátu a doufám, že se veverka vrátí. Dlouhých dvacet minut jí trvalo, než se odvážila přejít znovu přes spadlý strom a hlavně před mým teleobjektivem. Závěrka několikrát cvakla a já věřím, že se nějaká fotka snad povedla. Nebudete věřit, ale já mám i z fotky veverky neskutečnou radost, konečně jsem se dočkal snímku, na který čekám od té doby, co vichřice poslala strom k zemi před můj fotokryt.
Dnes, po dlouhém čase odcházím hodně spokojený domů, zároveň se těším na další období a to v jiných lokalitách, než „jen v hájku za chalupou“.
eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10953280