Na svazích Jesenických hor.
Jednoho krásného dopoledne přijel Martin na kávu a probírali jsme všechno možné, ledňáčky, srnčí říji, zpustošenou krajinu a nezapomněli jsme ani na naše hory. Tak padlo slovo, já se hned chytil a v sobotu 1.8 brzo ráno vyrážíme na hřebeny Jesenických hor. Cíl byl jasný, kamzíky si zkusit vyfotit v letní srsti a když by štěstí přálo, tak i jelení zvěř.
Hned po výstupu na hřeben Martinův ostříží zrak zahlédl kamzíky, jak pomalu postupují k turistickému chodníku. Ovšem, jasná věc, když jedu já musí být všechno na ruby. Vítr foukal od východu, kamzíci jsou na jiném svahu než jsme očekávali a to stěžovalo možnost se k nim dostat tak, aby bylo možné pořídit slušné fotografie.
Říkám Martinovi, že podobné problémy mám celý život. Kdykoliv s někým někam jedu, všechno je špatně. No nic, začínáme improvizovat. Martin navrhuje jít jako turisté a vůbec si jich nevšímat, nechají nás projít a pak proti větru je podejdeme. Samozřejmě souhlasím, navíc jsem si myslel, že narazíme na další tlupu kamzíků, kterou znám. Po krátkém pochodu turistickou stezkou odbočujeme do míst, v které jsem vkládal naději se setkáním s růžkatou zvěří. Bohužel, ani chlup. Pokračujeme po vrstevnici a za dalším převisem dáváme pauzu. Posvačíme, Martin si dává nezbytné cigáro a domlouváme se na dalším postupu. Bylo jasné, že vysokou už dnes neuvidíme, ale kamzíci mohou být ještě na pastvě. Dohodnuto, zkusíme je podejít a uvidíme. Světe div se, ono to vyšlo a dokonce já je uviděl první, hned jsem se taky pochválil a Martinovi zdůraznil, že ještě můj zrak na tom není tak zle. Začínáme s náročným přibližováním k těmto skvostům našich hor.
Daří se, dostáváme se na slušnou vzdálenost a kamzičí společnost zatím o nás neví. Pořizujeme pár snímků a po pár cvacích se zkoušíme dostat ještě blížeji. Po zadnicích se šoupeme se svahu dolů, ve snaze dostat se více pod kamzičí tlupu. Při tom využíváme smrčků a různých dolíků ke svému krytí. Je to moc ostražitá zvěř, roztroušená ve velikém kruhu tak, aby měli pořád přehled o tom, co se v jejím okolí děje a jaké nebezpečí jim hrozí. Přesto se přibližujeme na přijatelnou vzdálenost.
Blíže to už bohužel nešlo. Ne, že bychom byli vidět, ale byli jsme slyšet. Při každém kroku, při každém pokusu systémem sáňkovacím po našich zadnicích horský porost strašně šustil, občas také prasknutí suché větvičky kamzíkům prozrazovalo naši přítomnost.
Zarazíme. Začínáme opět fotografovat, ale kamzíci s námi spolupracovat moc nechtějí. Je jim úplně jedno, co všechno jsme museli dnešní ráno podstoupit, abychom mohli zvěčnit jejich krásu a ušlechtilost. S velikými obtížemi se přece jen pár záběrů daří. Po jejich odchodu z jeviště usedáme a prohlížíme snímky. Vybízím Martina k cigaretě a krátkému odpočinku. Ptám se ho, kudy budeme pokračovat dál. Odpověď je velice jednoduchá, po vrstevnici ke Kurzovní a domů. V tom Martin v dálce uvidí kymácející se smrček. Ukazuje mi směr a už to vidím taky. Jeden mladý kamzík „vytlouká“ růžky a druhý pod ním zaléhá k odpočinku. Je nám jasné, že k těmto dvěma mladíkům se nedostaneme. Nevadí, spokojeni opouštíme tento kamzičí ráj a vrstevnicovým chodníkem, pomalým krokem jdeme ke Kurzovní.
Kousek pod chatou se nám na rozloučenou ještě ukázala srna, která se pastvila na horských tvrdých traviskách.
Pěkná vycházka a doufám, že ne poslední. Snad letos návštěvu hor zopakujeme, třeba společně, nebo každý sám, ale určitě se za horskou zvěří ještě vydáme.
Martine děkuji.