Po kamzičích stezkách

   To přišel takhle jednoho dne telefon od kamaráda Petra z Chebu a dotaz zněl – mám s Jirkou poslední týden v červenci dovolenou, mohli bychom přijet na kamzíky? Povídám, když bude u Jurdičů na Chalupě volno, proč ne. Já si to v práci zařídím a můžeme jezdit na hřebeny za foto-lovy. Dohodnuto a tak se také stalo. V sobotu odpoledne posledního týdne měsíce července přijeli a já se k nim připojil v pondělí v poledních hodinách. Měl jsem za sebou noční víkendové směny, tak to dříve nešlo. Přijeli si pro mne domů. Uvítací ceremoniál byl velice jednoduchý. Podali jsme si ruce, řekli pár slov a s Jirkou, který neřídil auto jsem si dál panáka Staromyslivecké. Martin byl u mě zrovna na kávu a tak jsme chvilku podebatovali o všem možném, náš hovor byl hlavně o kamzicích, o našich horách. Po příjezdu do Janovic na Chalupu si panáka na uvítanou s námi dal i Petr. Následovala večeře ve zdejší restauraci. U večeře mi kluci povykládali první dojmy a zážitky z Jesenických hřebenů. Byli moc spokojeni.

První vycházka se kamarádům z Chebska vydařila, perfektní zážitky a skvělé fotografie hned na úvod, to nečekali ani náhodou. Krátký plán na druhý den a šlo se na kutě. Ráno nás čeká vstávání o půl třetí. V pravidelných intervalech kluci sledovali počasí, jak se mění a jaké bude nastávající ráno. Počasí vyšlo úplně nádherně, spolupracovalo s námi při všech ranních výšlapech, což na horách není tak často zvykem.

    V úterý jsme vyjeli společně. Jirka měl jasno, sedne si na včerejší místo, velice ho okouzlilo prostředím a tak si vzal do hlavy, že tam chce za každou cenu kamzíka vyfotit. Petr chvilku váhal, pak se rozhodnul. Já jsem jel letos na hory poprvé, tak jsem chtěl hlavně zmapovat revír. Po výstupu na hřeben jsme se rozdělili s domluvou, že kolem desáté se sejdeme a pojedeme na Chalupu. Každý si šel na své místečko, jenže za krátko přišla hustá mlha, převalovala se po hřebenech do pozdních ranních hodin. Kamzíky jsme nezahlédli. 

Po návratu do pensionu jsem se telefonicky domluvil s Martinem, aby přijel, a na další vycházku jel s námi. Přijel. Je to velice výborný chlap a kamzíky má, jak se říká v malíčku a ne jen kamzíky, ale celé hory. Samozřejmě jsme poseděli až do pozdních nočních hodin. Těžko se mně vstávalo, Martinovi zrovna tak, nakonec jsme vyjeli všichni a včas. Opět každý na „své“ místečko. Martin se vydal na šoulačku a my si šli sednout pod horské smrčky. Vycházka dopadla dobře, byla vidět zvěř a i nějaké to foto se nám podařilo. Martin nezklamal, dokázal, že je opravdový odborník.

Své umění a znalosti předvedl velice skvělou fotografií kamzičího samotáře. Po návratu do pensionu nesměla chybět „vernisáž“ pořízených fotografií a nesmělo chybět ani vyprávění zážitků. Odpoledne se s náma Martin rozloučil, musel odjet za svými povinnostmi. Bylo nám ho líto, zároveň nám bylo i smutno, že musel tak brzo odjet. Takového člověka mít v partě je skvělá věc. Snad příště se bude moct zdržet déle. Martine, děkujeme a děkujeme za velice chutný guláš, který přišel k chuti, jen se po něm zaprášilo. Večer se opakoval jako každý, večeře a spánek.

Ráno ve čtvrtek opět na hřebenech. Jirka na své a já po předešlém obeznávacím kolečku po horách doporučil Petrovi změnit místo. Vyplatilo se. Sice Petr musel po mé telefonické výzvě vzpomenout na vojenská léta a plazením se dostat k partičce středně starých kamzíků. Nepřišli by mu k fotoaparátu a tak tuto náročnou mašinérii různých přískoků, plazení, kutálení se v jámách a mezi borůvčím podstoupil.

Pozoroval jsem ho dalekohledem a řeknu vám, velice zajímavá podívaná. Jako bych se viděl já sám. Snímky pořídil a parádní. Po setkání bylo na Petrovi vidět jeho vzrušení z takového, pro něho nezvyklého způsobu focení. Po návratu na základnu jsme tento adrenalinový zážitek probírali pořád dokola a Jirka nezůstal pozadu. Kamzici mu přišli tam, kam si přál, jeho trpělivost se vyplatila. Nesměl chybět informační telefon Martinovi, který nevydržel a přijel aspoň na kávu a poslechnout si vzrušující zážitky obou. Samozřejmě nesměla chybět ani prohlídka fotografií. Já byl také spokojený, mám najité další místo, na které by si mohl v pátek ráno Petr zasednout na čekanou.

Stalo se, počasí nádherné a my opět na hřebenech. Jirka na své a Petr zasedl na, mnou nově doporučené místo. Já zůstal na kraji s tím, že se podřídím nastalé situaci. Chvílemi se přes hřeben přeháněl mlžný opar, který s prodírajícími se slunečními parsky dodával dnešnímu ránu neskutečnou atmosféru. Asi po hodině čekání vidím partičku kamzíků, jak se popásají za Petrem a mají snahu sestoupit z hřebene dolu. 

Dávám mu mobilem echo, aby si hlídal levou stranu. Já se zvednul a šel se podívat za jiný horizont. Udělal jsem dobře. Kamzíci se popásali v místech, které mi vytvořilo fajnové prostředí se slušným pozadím ve fotografii. Parádně jsem si to užil. I když promočený skrz na skrz, ale na výsost spokojený. Po ukončení poslední vycházky bylo vidět na kamarádech blaženná spokojenost. Úžasné zážitky a dokonalé fotografie si odnášeli z poslední vycházky z našich hřebenů. Gratuloval jsem.

Po návratu na Chalupu povídání zážitků nebralo konce, každý chtěl vyprávět za čerstva ten svůj. Prostě nádhera, která se musí vypít do poslední kapky. Nádhernými, jedinečnými a vzrušujícími zážitky, jsme tak ukončili týdenní výšlapy na jedinečné Jesenické hřebeny a za jejich úžasnými obyvateli – KAMZÍKY HORSKÝMI.

Při vycházkách na hřebeny jsme viděli spoustu další zvěře, jelení, srnčí, zajíce „horského“, poštolky, krahujce a dokonce i sokola. Drobné ptactvo nám svou přítomností krátilo dlouhé chvíle při čekané. Jedním slovem nádhera. Přejme si, aby tento jedinečný přírodní kout naši Země zůstal nadále tak krásný, nespoutaný a divoký, jaký doposud je.

Kamarádi, těším se na další setkání s přáním FOTOLOVU ZDAR!