Po roce znovu ...

        Zhruba je to rok a opět jsme se sešli, naše skvělá parta fotografů. Tentokrát se k nám přidal i Rudolf Pokorný z Boleslavi. Je 18.5. dopoledne a výprava postupně přijíždí do podhůří Jesenických hor a to do velice pěkné obce Janovice u Rýmařova. Ubytování jsme měli objednané v jednom hezkém, útulném penzionu CHALUPA.

        Výpravu tvoří jmenovitě, Petr K. Jirka N. Ladislav K. – Kovi, jeho družka Katka, Aleš Ch. Dalibor Š. se svoji družkou Jiřkou a dcerkou Karličkou, jak jsem se zmínil, také s Rudou P. Samozřejmě já Václav a v polovině týdne se k nám přidal Břetislav S. Ve čtvrtek se na naši společnost přijela podívat i moje hodná ženuška Janička a nepřijela s prázdnou. To ale později.

        Uvítací slova jsem pronesl u kávy ve společenské místnosti, zároveň i s návrhem pětidenního programu. To vše končilo přípitkem staromyslivecké s pozdravem FOTOLOVU ZDAR! Samozřejmě vše doprovázeno humornými připomínkami od všech, nasmáli jsme se. Musím se ještě zmínit, že jsme měli od velice příjemných domácích, vlastníků penzionu nachystané dvě štěňata Šeráku. Chutnalo všem.

        První podvečerní výpravu za úlovky jsme podnikli do mého revíru a to do Lágrů. Doufal jsem, že místní myslivci nebudou venku a vyšlo to. Rozdělil jsem výpravu na dvě skupiny. Jedna si zalehla proti stěně lesa, druhá zasedla do keřů, do louky nad Ryžovištěm. Zvěř, viděli obě party, ale jen jedna se dostala k nějakému tomu snímku. Při cestě na základnu jsme již plánovali, jak si zasedneme druhý večer, abychom měli větší šanci na focení. Po příjezdu do penzionu jsme všichni lehce povečeřeli, dali si pivko, nezbytného panáka, kdo chtěl, dal si kávu. Vykládali si různé foto-příběhy a přitom jsme si ještě upřesnili ranní výjezd na hory, na hřebeny Jeseníků. Každý se těšil. Plán byl, ve tři vstávat a nejpozději ve čtyři vyjet. Tento večerní čas nám velice rychle utekl a najednou jsme zjistili, že je půlnoc. Rychle se odebrat na kutě. Tři hodiny spánku je celkem málo, hlavně pro řidiče.

        Brzké ranní vstávání některým nedělalo dobře, ale nakonec to zvládli všichni. Po dobré kávě a lehké snídani, jsme s malým zpožděním vyjeli. Vyšlo to na chlup. Východ sluníčka nás zastihnul při výstupu na hřebeny. Krásná scenérie, kterou nám horská příroda předváděla, nás doprovázela až na samotné hřebeny. Já toho využil a nabízenou krásu jsem si zvěčnil.

Na samotném vrcholu jsme se opět rozdělili. Cílem byl kamzík horský, a kdyby náhodou, tak také zvěř vysoká. Zvěř jsme viděli všichni, jenže daleko. Naše skupinka pozorovala kamzíky, pastvící se od nás zhruba čtyři stovky metrů. Přibližovat se k nim bylo předem prohrané. Zasedli jsme u smrčku a jen pozorovali a doufali, že snad naberou směr k nám. Nic takového. Stále se pastvili na jednom místě a po delší době zamířili kamzíci ze svahu dolů. Já se šel podívat, kde by se dalo čekat druhé ráno. Místo jsem našel a i tříletého kamzíka jsem viděl cekem na slušnou vzdálenost. Byla šance na druhé ráno, že se s kamzíky potkáme a budou podstatně blíž. Druhá parta, Kovi, Dalibor a Aleš viděli vysokou, dvě laně a zřejmě i mladého jelínka. I když nebylo setkání se zvěří takové, jaké bych si přál já, kluci byli spokojeni. 

Vždyť pro Rudolfa to byl nesmírný výkon, vyšlapat na hřebeny a na víc s jeho obrovským nákladem na zádech. Jeho foto-výbava váží kolem dvaceti kil, smekám! Při návratu jsme dali lehké občerstvení na Sabrince. No, občerstvení nic moc, následovala cesta domů, na základnu.

        Po krátkém odpočinku jsme opět vyráželi do přírody. Tentokrát do jiné části mého revíru. Vítr nám nedovolil jít na včerejší stanoviště, otočil se. Foukal severní a to bychom všechno zavětřili. I tak, všichni viděli zvěř. Zajíce, srnčí a ani liška neunikla našemu zraku. Ovšem zase bez snímků. Kovi s Alešem a Daliborem viděli krmící lišku a rozhodli se, že druhé ráno vynechají hřebeny a zkusí zalehnout k noře. Šance, že se jim podaří vyfotit liščata, tady byla, sice malá, ale byla. Já s Petrem, Jirkou a Rudolfem dáme opět hřebeny. Ruda v myšlenkách přemítal, jestli to zvládne. Nakonec výstup na hřebeny nevzdal. Jak se později ukázalo, rozhodnul se dobře.

        Ráno stejný rituál a výjezd na hory, druhá parta k noře. Při výjezdu na Ovčárnu jsme z auta viděli vysokou, asi pět kusů nám přecházelo od Bíle Opavy na horu, do lokality za Figuru. Zajíc se nám také ukázal a při výstupu nás pozorovala srna, která stála nedaleko turistické stezky. Čím blíže k hřebenům, tím horší počasí a vítr, vítr ten nám nepřál vůbec.

Východní, který mi nedával žádnou naději na setkání s růžkatou zvěří. Mlha také nezůstala pozadu a zhoršovala nám viditelnost. No nic, pokračujeme dál a jen v duchu doufám, že to nějak vyjde a třeba náhoda pomůže. Rudolf nasadil tempo, kterému jsem skoro nestačil, opět smekám nad jeho výkonem. 

Po, asi jeden a půl kilometrovém pochodu přes hřebeny jsme dorazili na místo, které jsem vyhlédnul minulé ráno. Už při „šoulání“ jsme spatřili skupinku kamzíků. Začal boj se vzdáleností. Každopádně byli kamzíci blíž a to dávalo naději, že snímek nějaký bude. Pomalým postupem a kryti smrčkami, jsme se dostávali na slušnou vzdálenost. Napětí v každém z nás bylo veliké a touha po fotografii ještě větší. Jakmile jsme udělali pár kroků ke zvěři, hned jsme se pokusili o snímek. Zvěř popošla a my opět pokračovali ve zmenšování vzdálenosti. Moc se nedařilo, směr větru a opětovné zhoršování viditelnosti, prostě špatné podmínky. 

        Co se dá dělat, hory jsou hory. Jedna kamzice se zdržela u dvou smrků déle a dala tak příležitost k pořízení, ne moc dokonalé fotky. Ale i tak, kluci byli spokojeni a Rudolf, díky technice i pěknou fotku pořídil. Kamzice se stáhla dolů pod hřebeny a my v naději, že se ještě někde pohne zvěř, zasedli ke smrčkům a čekali. Zvěř nepřišla, zato déšť ano. Nezbylo, než zabalit fidlátka a vydat se na základnu. Mezi tím se vrátili i kluci od nory. Nic neměli, jen zajíce si Aleš cvakl. Možná dali noře málo času, nebo kmotra své potomstvo přestěhovala, kdo ví?

        Holky tenhle ten celý čas, který jsme my chlapi byli pryč, krátily průzkumem Janovic. Jejich dojmy nemohu popsat, nebo je vlastně neznám. Na chalupě, jsme dali kávu, panáka. Počasí se začalo velice horšit a předpověď vůbec nedávala naději na jeho zlepšení. Program jsme tedy přizpůsobili počasí. Někteří jeli na nedaleké Rešovské vodopády, to už se přidal k výpravě i Břeťa a ostatní se vypravili za poznáním blízké okolní přírody. Po návratu jsme měli jasno co dál. Rudolf vyzkouší skorce na místní bystřině, Jirka ťuhýky za vesnicí u jedné z mezí a ostatní jsme se dali do focení salamandra, kterého přivezla výprava z Rešovských vodopádů. Rešovské vodopády jsou od základny vzdálené deset kilometrů a tak mloku nehrozí újma na jeho zdraví ze změny prostředí. Po vyfocení stejně tohoto krásného tvora zavezli kluci zpátky, tam kde ho našli. Ve čtvrtek odpoledne přijela má drahá Janička s gulášem, domácím salátem a upečeným perníkem ke kávě. Všem moc a moc chutnalo a salát snad ani na všechny nevyšel, jak byl výtečný. Janičko, děkujeme. 

        Deštivý podvečer nás uvěznil na Chalupě. Zábava se rozjížděla a po pár sklenkách myslivce, jsem se pustil do vyprávění příběhu o liščatech. Jak jsem se k nim dostal, jak jsem je fotil a co všechno jsem zažil. No, podal jsem to po svém, po myslivecku, ovšem bez latiny. Řeknu Vám, smáli se všichni. Myslím, že na tohle vyprávění dlouho nezapomenou. I já jsem byl spokojený, že se to tak povedlo.

        Další ranní výjezd na hřebeny se nezdařil. Při výjezdu na Ovčárnu nás přivítala hustá mlha a velice silný vítr. Po krátkém zvažování jsme nasedli do aut a jeli zpátky. Někteří šli za skorci, někteří za ťuhýky a jedna skupina to zkusila opět v mém revíru. Opravdu počasí, které nikomu štěstí nepřineslo. Zvěř se nehýbala, skorci nelítali tak, jak by měli a ťuhýci se ani neukázali. Škoda, veliká škoda. Pobyt se schyloval ke konci a nikdo žádnou pořádnou fotku neměl. Aspoň, že ten salamandr se postaral o zpestření. Tak už to prostě bývá. 

Jeden z pozdních večerů jsem já, Aleš, Jirka a Petr šli ještě na malou procházku. Cestou jsme se stavili u Alberta (místní restaurace), dali si pivko a ani s panákem myslivecké jsme nezůstali pozadu. Však jsme se pěkně rozevlátí vraceli na Chalupu. Nevím jestli rozevlátí z myslivců nebo větrem, přiklonil bych se k tomu, že určitě větrem. Večerní posezení se jak jinak, opět protáhlo do pozdních nočních hodin. Vyprávění veselých příběhů zkracovalo příjemně čas. Najednou půlnoc. I když na ranní vycházky do přírody, počasí žádné hezké vyhlídky neslibovalo, přesto jsme šli zalehnout, abychom si trochu odpočinuli a ráno mohli vyjet. 

        Probouzející se ráno bylo ještě horší, než jsme očekávali. Jedni z nás šli na skorce, jiní to vzdali úplně. Rozhodli se, že se začnou balit a vydají se na cestu domů. Pátečním odjezdem si pobyt zkrátili, Kovi s Katkou a Alešem. Druhá posádka auta, která v pátek odpoledne odjela, byla Jiřka s Daliborem a jejich dcerkou. Břeťa nás také opustil. Já s Petrem, Jirkou a Rudolfem jsme to natáhli až do soboty. S odjíždějícími se přijela rozloučit i moje Janička a samozřejmě nechybělo společné focení. Tohoto úkolu se velice „ochotně“ zhostil Kovi. Společnou fotografii vytvořit, máme vždycky problém, nemůžeme mezi námi najít fotografa! Naštěstí to vždycky zachrání Kovi. Díky. Po jejich odjezdu základna osiřela. Večer jsme si já, Petr, Rudolf a Jirka zašli k Albertovi na teplou večeři, dali pivko a s nadějí na poslední ráno se vrátili na Chalupu.

Ráno se od předešlých ničím nelišilo. Počasí pod psa, Petr šel na skorce, Jirka zůstal na základně a Rudolf, podle svého plánu vyrazil k domovu. Já si později dal s Jirkou kávu a šli jsme se aspoň na chvilku vyvětrat ven. 

        Škoda, za kamzíky jsme vyrazili jen třikrát a to jen dvakrát na hřebeny. Snad příště to bude lepší. Petr se kolem deváté ráno vrátil, posnídali jsme, sbalili si věci, rozloučili jsme se a tím i ukončili letošní naše jarní setkání, tentokrát konané v podhůří krásných Jesenických hor.

     Kamarádí ahoj a zase někdy nashledanou u dalšího podobného setkání.

Musím se zde zmínit o jedné velice příjemné návštěvě. Ve středu v poledních hodinách nás na Chalupě navštívil další velice skvělý kamarád, fotograf a milovník přírody Martin Ž. Příjemně jsme si povykládali, ukázal nám také jedny z jeho fotografií, moc pěkné. Určitě bychom byli rádi, kdyby příště mohl s námi strávit déle času a zúčastnit se také některého, ze společného výšlapu do přírody. Martine, moc všichni děkujeme!

Závěrem od nás všech, veliké poděkování L. Jurdičové a R. Jurdičovi - majitelum penzionu Chalupa za skvělé ubytování.

Společné foto - autor Ladislav - Kovi - Kovács.