Znovu na jelení říjiště.

            Uplynulo přesně sedm dní od mé první letošní výpravy na hřebeny Jeseníků za jelení říji a jsem tam znova. Kamarád Martin mi navrhnul, jestli bych ve čtvrtek ráno 1.10. s ním jel se znovu podívat na jelení říji, na naše kouzelné a svou krásou jedinečné hory. Takové pozvání se neodmítá a navíc mám volný den, jsem sice nachlazený z minulých výjezdů na hřebeny, ale jelení říje je něco úžasného a to se musí využít každá příležitost. Ve večerním telefonu jsme se domluvili, v kolik ráno vyjedeme, ale které místa tentokrát navštívíme, to jsme neřešili až ráno cestou na hory.            

              Ráno Martin přijel na smluvený čas. Pozdravíme se, sedám do auta a hned začínám s debatou, jak to dnes vymyslet. Je východní vítr a variant se nabízí hned několik. Martin má jasno, půjde do míst, kde byl v pondělí. Já jsem se stále nemohl rozhodnout. Mé rozhodnutí padlo až po výjezdu k horským chatám a pomohlo mi k tomu počasí. Tam kam bych mohl jít, se znovu pod silným, studeným východním větrem valila nízká oblačnost a hřebeny byly ponořeny v mlze. Druhá strana vrcholů hor, tedy její svah byl, dá se říci, trochu za větrem a hlavně bez mlhy. To rozhodlo, jdu s Martinem.

            Výstup k říjištím nám zpříjemňovalo jelení troubení z protilehlého svahu. Byl to krásný poslech a zároveň to bylo znamení, že jelení říje pokračuje. Dává to naději, že se začnou při rozednění ozývat z různých stran další páni hor. Asi po půl hodince jsme došli k lesním chodníkům (šoulákům), kousek jsme zašli do lesního porostu a čekali na světlo. Nechtěli jsme dál pokračovat, dokud pořádně nebude vidět. I když měsíc prosvětloval lesní světliny, mohli bychom vysokou lehce zradit a celý výstup k říjištím by pak byl zbytečný. Při čekání nás zaráželo, že se nikde žádný jelen neozval. Polemizovali jsme, čím to je. Je mrazivé ráno, podmínky pro jelení troubení skvělé a nikde ani zamrmlání, prostě nic. Jakmile se prodralo ranní světlo i přes husté horské smrky, my začali s výstupem za zvěří. Šoulali jsme velice pomalu a opatrně, vždycky po pár krocích jsme chvilku postáli a kontrolovali malé lesní světliny před námi, jestli nezahlédneme někde pohyb zvěře. Nepřehledný terén nám vůbec chůzi ke hřebenům neulehčoval, místy jsme se dostali do neproniknutelné džungle a museli jsme se vracet a podcházet porosty klečí abychom v nich neuvízli a nezamotali se.

            Docházíme k jedné ze světlin a Martin zarazí. Před námi stojí laň a jistí přímo k nám. Přesně se stalo to, čeho jsem se nejvíce obával, zvěř o nás ví dříve, než my o ní. Stojíme a čekáme, co bude. Chvilku si nás laň ověřovala a pak se ztratila i s mladou laňkou dole pod námi v hustém lese. Šanci k pořízení nějakého snímku nám vůbec nedaly. Počkali jsme a přemýšleli kudy dál. Před námi borůvčí, nad borůvčím kleče a hustý smrkový porost. Tudy to nepůjde, musíme níž a pak znovu na horu. Při dalším postupu konečně slyšíme troubit jelena. Shodli jsme se, že to je ten, který nás za tmy provázel k říjištím. Hned nám bylo veseleji. Po pár krocích slyšíme dalšího jelena někde pod námi a v zápětí jelena kousek šikmo od nás směrem k hřebenům. Jak jsme předpokládali, roztroubili se, trochu jim to trvalo, ale začali nám troubením prozrazovat jejich pohyb. Vzdálenost mezi námi a horním trubačem byla zhruba stopadesát metrů, vtom jsme se shodli. Ten nás začal zajímat a za ním se prý pokusíme dostat. Martin v něm poznal jelena, kterého viděl v pondělí a který mu málem přivodil „infarkt“.

            Začalo napínavé, pomalé přibližování. Pár kroků, zůstat stát, poslouchat jestli se ozve a znovu určit směr jeho pohybu. Přitom všem hlídat směr větru a hlavně nešlápnout špatně, hlídat zvěř holou, aby nás neviděla dříve, vybírat vhodné místa pro prodírání se porostem. Několikrát nám vítr donesl do našich nosů prk jelena, hodně nás to povzbuzovalo a dávalo naději, že to dnes vyjde a ke zvěři se dostaneme na dostřel teleobjektivů. Jenže, zase klid, nikde ani zašustění, ani zatroubení. Stojíme, přemýšlíme, co se stalo. Jelen zalehnul, chytl vítr, nebo nás viděl? Co tak probíráme různé varianty, najednou se ozval kousek nad námi! To bylo něco! Máme ho před sebou! Další domlouvání mezi námi bylo jen očima a posunky obličejem. Netroufli jsme si ani ukázat rukama. Král troubil asi tak padesát metrů od nás. Slyšíme i jelena z dolní části lesa a občas i jelena z protějšího svahu. Krásný poslech a zároveň napětí co bude. Pomalu opět postoupíme kousek směrem k hlasu jelena před námi. Najednou ticho! Stojíme, zbabrali jsme to! Viděl nás, nebo slyšel?! Dlouho bezradně stojíme, když se znovu ozval a zase o pár desítek metrů se nám vzdálil. Další náročný postup porostem a zase stojíme. Klid, nikde ani zalámání ani praskání větví. Pod námi se ozval trubač, ale jen krátce. Snad neztichli, zrovna teď, snad se ještě ozve, přejeme si oba, aby dal o sobě znovu vědět a aspoň zamrmlal, aspoň krátce. Stojíme a čekáme. Po pár uplynulých minutách, které se zdají nekonečně dlouhé, se znovu ozval a tentokrát přímo nad námi za prvními smrky a hustou klečí. Okamžitě reagujeme a zaujímáme pozice k případnému focení. Jde přímo na nás! Slyším lámání a v zápětí troubení a třikrát krátké ë – ë - ë! Je mi to jasný, sbíjí laně a zase troubí! Slyším znovu lámání! Martin už vidí konce lodyh, bílé hroty výsad, jak s nimi bije do kleče! Napětí jako hrom, oba si přejeme, aby vyšel z krytiny a ukázal se v celé své kráse. Vidím, jak Martin chystá fotoaparát a zase ho odkládá, znovu zatroubení, krátké ale přece. Zničehonic, klid, ticho jak v hrobě. Znovu to prokleté ticho! To není možné, tak blízko a zase nic! Stojíme a potichu diskutujeme co dál. Jelen zalehl nad námi a do těch míst se prostě nedostaneme. Říkám šeptem Martinovi, to není možný, sám není, kde je holá. Museli bychom jí slyšet odbíhat, kdyby chytli vítr. Stejně nemůžeme nic dělat, jen stojíme a znovu si přejeme, aby nám dal svým nádherným, chraplavým hlasem znamení, kam máme jít. Jeho prk je cítit čím dál více, hlavně když poryv větru foukne přímo do našich obličejů. Koukáme na sebe a bezradně krčíme rameny. Nemáme odvahu promluvit ani potichu, posunky rukama si taky nedovolíme. Dole, pod námi se opět ozval nám neznámý trubač a je stejně mimo náš dosah. Stojíme, stále stojíme, už se nám to zase zdá věčnost a vtom ë – ë - ë! Překvapením jsme pomalu zkameněli, je pár metrů před námi a nabírá směr dolů! Vítr máme dobrý, obejdeme malou skupinku smrku, stojíme a konečně!!! Konečně vidíme jeho hlavu zdobenou vysokým parožím. Určujeme nepravidelného desateráka na rozhraní druhé a třetí věkové třídy. Prostě jeden z králů našich jesenických hor. Stojí majestátně, zatroubil, mráz mi chodí po zádech, celý se chvěji a ani nedýchám! Opodál stojí laně, které jsem moc neviděl a ani moc nevnímal, jen ten jelen. Po zatroubení popošel a zase stojí, nádherně majestátně, zkouším ho dostat do hledáčku. Hustý porost znemožňuje focení, stejně zkouším aspoň zaostřit na paroží a s rozechvěnou rukou, prstem mačkám spoušť fotoaparátu. Snažím se aspoň o tři snímky. Mám strach, že zvuk závěrky zvěř zradí. Vedle mne stojí Martin a ani nemám čas sledovat, jestli má možnost pořízení snímků. Konečně pán harému přechází světlinu, tam by se snad dala pořídit fotka. K naší smůle jsou před jelenem husté suché větve znemožňující fotit. Pojď, ještě prosím aspoň tři metry pojď, v duchu prosím jelena. Ne! Jelen se stáčí dolu k laním, to není dobré. Zkoušíme se dostat ke druhé světlince a pokusit se o fotku, ale to vodící laň nevydržela a začala odbíhat, samozřejmě jelen hned za ní, zrazen nebyl, jen nechtěl přijít o jednu dámu ze svého harému. To už se dala do pohybu celá tlupa vysoké a odbíhala ze svahu do hustých porostů. Ještě jsme ho slyšeli zatroubit někde šikmo pod námi a to nám zatroubil toto ráno na rozloučenou.

            Dlouhou dobu stojíme a snažíme se pomalu vstřebávat tento nádherný, vzrušující zážitek. Konečně ze sebe dostáváme první slova, slova dojmů. Rozebíráme předešlý děj a každý máme něco z postřehů a chceme si o nich hned za čerstva povyprávět. Usedáme a probíráme každý moment, celou hodinovou šoulačku za tímto jelenem. Popisujeme jelena, kolikaterák to je, kolik roků má a kolik má u sebe laní. Napočítali jsme pět kusů holé, které si tento pantáta hlídal. Na věku jelena jsme se také shodli, podle nás asi osmiletý, ale přečíst se nám paroží pořádně nepodařilo. Podle ne dokonalých fotek, asi nepravidelný jednostranně korunový desaterák, možná dvanácterák. Až doma Martin na monitoru zjistil, že dvanácterák a oboustranně korunový. V podstatě o to vlastně ani tak nejde. Důležité je, že jsme se ke zvěři po hodinové, dost náročné šoulačce dostali a dostali tak blízko, jak se snad ani v takovém náročném terénu nedá. Nejen že jsme ho slyšeli, ale i viděli a viděli celou tlupu, navíc nám krásně zatroubil, když už jsme se ho snažili zaměřit hledáčkem fotoaparátu a to ráno nám zatroubil i na rozloučenou. Vzájemně jsme si já a Martin popřáli LOVU ZDAR, poděkovali aktérům za úžasné představení a pomalu s nádherným pocitem spokojenosti jsme se vydali na cestu domů.

            V našich krásných jesenických horách to je neskutečná nádhera a neskutečný zážitek i bez fotky! Znovu napíšu, je to jak u našich myslivců, také chodí a nevystřelí. Přesto mají zážitky, které jim zůstanou v paměti celý život.  

ZDAR našim Jeseníkům!!!