Znovu za tetřívky.

Je 13.4 a já znovu po roce jedu zkusit štěstí s kamarádem Kovim a kamarádkou Katkou do Krušných hor za dnes již ohroženými tetřívky obecnými. Do Prahy mne doprovází má žena, jede za vnoučaty a já pokračuji Krušnohorem. Rychlíkem, který se ještě vloni jmenoval Karlex. V Kadani Prunéřově na mě čekali s autem s dalším kamarádem Michalem. Nemusel jsem poslední přestup absolvovat, velká úleva. U Koviho a Katky si dáváme oběd, kávu, sedíme, povídáme o všem možném, však jsme se rok neviděli. V podvečer jdeme na krátkou procházku do místního parku. Máme co fotografovat, krmili doma už skoro čtrnáct dní skokana skřehotavého a ropuchu zelenou, tyto druhy u nás, v okolí mého bydliště nejsou. Zábava skvělá, nasmáli jsme se, hlavně když se skokan rozhodl pro svou obranu a Katku pořádně postříkal svým obranným sekretem. Parádní ozón, který žádný parfém neobsahuje. Kateřina musela focení přerušit a do blízkého rybníka se jít aspoň trochu opláchnout, no jakžtakž to pomohlo. Po návratu domů, večeře a debata o zítřejším odjezdu na hory.

Po příjezdu do hor proběhlo ubytování v penzionu Adélka, velice příjemní majitelé. Seděli jsme s nimi, povídali si až do dvacáté třetí hodiny, fakt úžasní lidé.

Ráno vstáváme ve čtyři, počasí na rozdíl od neděle a soboty se umoudřilo. Obloha polojasná, žádné sněžení ani déšť, jen silnější vítr od východu a mráz mínus tři. Těšili jsme se k tokaništi, i když já měl obavy, že tetřívci po změně počasí na jejich oblíbeném místě nebudou, anebo v dané lokalitě se mohlo za uplynulý rok cokoliv přihodit a našli třeba jiné tokaniště. Nebylo by se čemu divit, vichřic v poslední dobou na horách bylo až přespříliš, navíc v lesích leží stále místy i metr sněhu, jen louky a rašeliniště byly téměř bez sněhu. Jsme na místě. Katka s Kovim se maskují hned u prvních muld, já pokračuji zhruba sto metrů ke hraničním sloupkům. Byli jsme tak domluveni předem. Těžko se mi po roce ve tmě orientuje, baterku použít nechci. Myslím si, že jsem na místě, stále ještě v nepropustné tmě stavím fotostan, musím ho pořádně ukotvit, vítr mi se stanem dost cvičí, mám co dělat. Usedám na sedačku, fotoaparát nachystaný, uši našponované, na hodinkách sleduji čas, je pět minut po páté. Od východu pozvolna bledne obloha, první kohoutci by měli co nevidět přilétnout. Zatím nic, jen skřivánčí zpěv vítá nový den. Je půl šesté a tetřívci stále nikde, začínám být lehce nervózní. V dálce slyším kachní káchání, přeletují z malých vodních horských ok. Konečně, ve tři čtvrtě na šest zaslechnu první přílet tetřívka, nevidím ho, v zápětí slyším dalšího. Začínám být napnutý a nedočkavý, kdy už začne východ sluníčka. Naráz na tokaništi napočítám sedm černých ptáků, nádhera! Přece jenom jsou tady a k mé radosti, mému stanovišti blízko. Kontroluji okolí stanu ze všech okýnek, za mými zády žádný, ale přede mnou a po levici jsou a začínají pěkně svižně s tokem. Vidím, že jsou i před krytem kamarádů, nádhera. Zkouším zaostřit, stále to na fotografování není ono. Tři tetřívci se začali jen tak popásat, ale dva předvádějí ten pravý tok. Natáčím k nim pomalu teleobjektiv, to už sluníčko začíná pozlacovat tokaniště, jenomže ptáci jsou na dobrou fotku daleko. V duchu je prosím, aby přilétli ještě o nějaký ten metr blíž. Poletují sem a tam, natáčí se, tokají, předvádí se, když to vypadá, že zkrátí mezi námi vzdálenost, tak ne. Znovu se vrací do svého, mrzí mne to, začínají se opakovat loňské nezdary. Odpočívám kolenům, loktům, usedám na sedačku, oddechuji. Po chvilce mrknu před sebe, nevěřím svému zraku, pár metrů před mým úkrytem sedí kohoutek. Rychle na kolena, oči k hledáčku, zkouším ho najít přes malinký průzor, mám ho, fotím první letošní snímky. Tetřívek sice jen stojí, jakoby ani tok nebyl, nevadí mi to. Mám tetřívka ve zlatém světle a celkem blízko. Kohoutek se otáčí, rozevírá tatrček a dává mi příležitost ještě na dvě fotky. Jsem spokojený, nejraději bych hned utíkal k PC. V dálce sleduji tři slepičky, přelétají za mez a za nimi i „můj“ tetřívek. To se už blíží k půl osmé, do tetřívků jako když střelí a jsou pryč. Končíme dnes s fotolovem, na první vycházku úžasné divadlo. Co tetřívky zvedlo? Jeden domorodec se psem, který se šel podívat k mému fotostanu, zvědavost.

Popisovat celý průběh dnů nebudu, jen se zmíním, že při odpolední procházce lesem, jsme slyšeli a hned na to viděli jeřábka lesního. Okamžitě byl na světě plán na druhý den odpoledne.

Druhý den ráno, opět vstávání před čtvrtou, rychlá káva a pochod k tokaništi, dnes již bez Katky, musela odjet do Kadaně za povinnostmi, odpoledne se vrátí.

Láďa (Kovi) staví stan o něco výš ve svahu a já zase o něco níž. K tomu nám svítí zapadající měsíček, vítr se neuklidnil. Znovu nekonečných čtyřicet minut netrpělivého čekání do příletu tetřívků. Po příletu se ničím nezdržovali, okamžitě se dali do toku, bylo jich kolem nás plno. Kovi měl dva neustále před sebou, já zase po pravé straně a některé i za mými zády. Páni tokaniště byli oproti včerejšímu ránu aktivní, slepičky jsem uviděl sice jen dvě, ale to nic neznamená. Po hodině nám sluníčko pozlacuje tokaníště a tetřívci dostávají nádherné barvy. Kovi fotí, má kohoutka zhruba osm metrů před fotostanem lehce mu závidím. Pozoruji kohoutí boj po mé pravici, na dobrý snímek daleko, aspoň dokument pořizuji. Přidává se k nim třetí, toho u sebe nechtějí, kohoutek odlétá a k mému radostnému překvapení sedá kousek vedle mého fotostanu po pravé straně. Jenomže co teď. Fotoaparát mám nasměrovaný před sebe, mám strach ho zvednout a odkrýt pravé okénko, zradil bych ho. Nakonec mi to nedá, tetřívek nádherně toká, světlo parádní, riskuji! Pomalu odepínám fotoaparát ze stativu, rozepínám zip pravého okénka, celý se u toho vzrušením chvěji, v ústech sucho, do nohou mne začínají brát křeče, musím to vydržet. Strach, že mi tetřívek uletí, mi klidu nepřidává. Konečně soukám do okénka teleobjektiv, mám kohoutka v hledáčku, ale uklidnit ruce nemůžu, stativ k dispozici nemám, musím z volné ruky, drama vrcholí. Dávám první sérii, hned na to druhou, posunuji ISO a třetí dávka fotek je na kartě. Rychle zpátky na kolena, ulevit nohám, křeče postupně mizí ze svalů, koukám v klidu za tetřívkem, který se ještě několikrát zatočí kolem své osy, zatoká a odlétá po úžasném představení za horizont. Já se dočkal a ne jen já, Kovi si užil fotografování a pozorování kohoutků náramně, pózovali mu před teleobjektivem skoro hodinu a půl. Já zářil štěstím, Láďa taky. O půl osmé, po odletu posledního tetřívka opouštíme s nádherným pocitem úspěšného fotolovu tokaniště.

Odpoledne zkoušíme jeřábka, bez úspěchu, vítr hodně zesílil a my ani pořádně nevíme kde ho hledat.

Třetí ráno jdu na tokaniště s Katkou, bohužel vítr přes noc neustal, tokaniště dlouho zelo prázdnotou. Nakonec se nějaký kohoutek ukázal, ale jen na krátko. V zápětí odlétali někde do protějších rašelinišť a vřesovišť. Katka má prostě smůlu, třeba jí bude příští ráno více nakloněno, přejeme jí to a moc.

Ve čtvrtek znovu ten samý rituál, vstávání před čtvrtou, horká káva a šlapat na tokaniště. Je to předposlední vycházka. Vítr východní, ale mírnější předešlého rána. Za svitu měsíce stavíme fotostany, já tentokrát popocházím zhruba o třicet metrů více doprava. Nachystám věci ve stanu, kouknu na hodinky, je přesně pět. Zpěv skřivanů dnes začal o deset minut dříve, ulehám na zem, rovnám si nohy, už na sedačce nejde vydržet. Zavírám oči a nechávám se unášet skřivánčími melodiemi. Procitnu po půl šesté, okamžitě slyším první přílet tetřívka, zvedám se ze země na kolena, koukám okýnkem, je tam. Černá silueta stojí asi padesát metrů přede mnou. Neotálí s tokem, za krátko se přidávají druzí. V krátkém sledu přilétlo osm kohoutků, takové boje jsem ještě neviděl! Řežba mezi nimi byla tvrdá a taky kohoutky rozdělila. Jeden odlétl vpravo vedle mě, druhý dolů k mezi a dva na kopec za naše fotostany, čtyři zůstali na místě, ani jeden ze čtyř nechtěl ustoupit. Než si vyjasnili, který bude danému místu na tokaništi vládnout, uběhlo čtyřicet minut. To už sluneční paprsky olizovaly vršky protějších smrků. Zkouším je natočit na video, ale nedaří se mi pořádně zaostřit, stále jsou v jednom kole. Na fotografování jsou dál, než bych chtěl, ale přesto se jedno foto povedlo. Jeden z nich se odpojil, měl boje dost, usadil se bokem od zbývajících tří kohoutů, ti stále neustávali s vymáháním svého práva tady vládnout. Začínám věřit, že dnešní ráno tito úžasní ptáci zůstanou na tokaništi až do půl osmé, kdy sluníčko tokaniště celé zalije do příjemných ranních barev. Při pozorování souboje postřehnu kousek po pravé straně slepičku, okamžitě otáčím pozvolna teleobjektivem a i když daleko, mám jí na kartě. Po chvilce se ztratila někde za protější mezí, mám radost, je to poprvé co jsem jí mohl aspoň zdokumentovat. Boje neustávají, už zůstali v souboji jen dva, třetí přilétl zkontrolovat „mého“ tetřívka na pravé straně. Nádhera, tetřívky již ozářilo ranní světlo, fotím každou příležitost, je to úžasné. Hlasové projevy jsou slyšet snad ze všech stran, souboje, přelety nad tokaništěm, nic podobného jsem v životě nezažil, neviděl!!! Jsou momenty, kdy nestíhám otočit sklo, musím znovu odpočinout loktům, kolenům, ve fotostanu jsem musel ze sebe kabát s vestou vysvléct. Znovu jdu na kolena, oko k hledáčku, mačkám spoušť a nádherný moment tokajícího kohoutka je v mžiku na kartě, opět opakuji: úžasné, neskutečné!!! Proti mně přilétá další, zaměřuji ho teleobjektivem, letovka, paráda! V osm ráno odlétá poslední z klenotů hor a my končíme také.

V pátek ráno s Kovim vyrážíme na poslední čekanou, Katka si umanula fotit východ slunce z protější strany hory. Ve stanech usedám, Láďa uléhá v pět, znovu koncert skřivanů, přílet tetřívků na tokaniště. V mírném větru je slyšet jejich tok a já si ho řádně užívám. Občas mi nabídnou příležitost k fotografování, jako kdyby vládci zdejších rašelinišť, vřesovišť, roztroušených smrkových porostů věděli, že zítra odjíždím a nejsem si jist, kdy v budoucnu se sem znovu vrátím. Po dvou hodinách dnešního představení se s nimi loučím, děkuji jim za úžasný týden, za „lovecký“ zážitek, který jsem si vždycky v duchu přál prožít a zároveň jsem nevěřil, že se mi tato touha splní.

Vzpomínám si na staré knížky, ve kterých jsem hltal příběhy z lovů tetřívků, dokonce i u nás za mých dětských let byli, bohužel nejsou. Tyto dny, tyto nádherné rána strávené ve společnosti klenotů Krušných hor mne naplnily novými, pro mne neopakovatelnými, nepopsatelnými zážitky. Jen je s podivem, že se tak dlouho po východu sluníčka zdržovali na tokaništi, pro nás dobře.

Spokojenost vládla v celé naší výpravě, Katka s Kovim byli také moc spokojeni a to se s fotografováním museli střídat, jelikož mají jen jedno dlouhé sklo, přesto si to užili oba a fotografie mají hezké.