Příběh ze staré paseky

29.05.2020 12:58

Když jsem se konečně letos odhodlal hledat ledňáčky na naší řece Moravici a v jiné části než před lety minulými a hlavně v místech „plných“ meandrů, vysokých břehů lemujícími košatými stromy, klidnou tekoucí hladinou, napadlo mě, občas se podívat do nedaleké staré paseky.

Toho rána jsem vyjel, dá se říci pozdě. Předpověď z předešlého večera říkala, že bude zataženo s mírnými přeháňkami. To se jako téměř vždycky, nestalo. Hvězd byla plná obloha, lehký vítr od severozápadu a plus pět. Vstávám o půl čtvrté, mám spoustu času, ledňáčci neuletí a z předešlých vycházek za drahokamy našich vod moc chytrý nejsem. Tento úsek mi zabral dost času pozorováním a během tří hodin v různých intervalech denního čekání mi ledňáček prolétl jen čtyřikrát. Znamená to asi, že ještě nekrmí. Možná to jednou byla samička, vícekrát sameček, na snůšce se střídají. Právě tahle nejistota vychutnat si ledňáčky a přitom vytvořit slušné fotografie, mě vnukla myšlenku prozkoumat starou paseku nad řekou.

Skútr, parkuji na lesní cestě před šestou. Neváhám a hned si chystám fotoaparát do pohotovostního stavu. Přemýšlení, sejít k řece, jak již jsem se zmínil, vzalo za své. Úžasně probouzející se den po poeticky laděném ránu, mé kroky stále nutily jít starou lesní cestou. Nešlo tomu odolat. Směr větru neřeším, nevadí mi, jsem uvolněn a spokojený. Konečně se cítím sám v širém, liduprázdném světě přírody. Zpěv ptactva, vůně kvetoucích stromů, lučních květin mě unášejí stále směrem ke staré pasece. Kráčím pomalu, oči mám všude, hned směřuje můj pohled pod cestu k řece, hned nahoru do smrčin a do jejich průseků. Po několika krocích se zastavuji, dalekohledem prohlížím břehy, najít v těchto tichých, kouzelných místech hnízdění ledňáčků nebude jednoduché. Sluníčko se prodírá lehkým oparem a polojasnou oblohou. Svými načervenalými, dlouhými, pronikavými paprsky vytváří v údolí řeky romantickou, slovy jen těžko popsatelnou ranní podívanou. Jsou to přírodní scenérie, pro mnoha lidských očí skryté. Snažím se každým krokem došlápnout co nejtišeji. V kraji cesty čtu ze stop pohyb zvěře a na pestrost druhů jich není málo. Srnčí, vysoká, kousek dál divočáci a hle, také stopy daňčí, zřejmě těch dvou daňčích dam co se tady v tomto revíru od února toulají. Po dalších krocích se dostávám k točně a zároveň ke staré svážnici, která směřuje do táhlého kopce staré paseky. Až k horizontu jít nehodlám. Kousek popojdu, usednu na nějaký pařez, který pamatuje snad i mé předky, hodinku počkám a potom teprve sejdu k řece, takový mám teď plán. Prodírající se slunce ve spojení s oblačnou oblohou vytváří úžasné barvy v pasece, chladný vítr od severozápadu nevnímám, nechávám se unést ranní náladou. Jen co popojdu zhruba třicet metrů od cesty do paseky, zpozoruji nepatrný pohyb po mé levici. Liška, snad lišák slídí pasekou, nevynechá žádný kout, žádné skryté místo, protahuje se tiše, jak se na šelmu patří. Já stojím u jednoho z posledních mohykánů, větve má téměř k zemi, zvedám fotoaparát, srdce mi buší a do hledáčku slídící šelmu nemůžu pořád dostat. Každý lišákův krok ukrývá nějaká mulda, klest, anebo trsy trávy. Nakonec se mi naskytne příležitost a konečně mačkám spoušť fotoaparátu, po jedné dávce fotek přicloňuji, zkouším fotit znovu. Ruce se mi chvějí vzrušením a je mi jasné, že fotky nemůžou být ostré. Krok dopředu udělat nemůžu, spoustu suchých větviček, hromady klestu, to prostě potichu překonat nejde. Oddávám se jen pozorování a občasnému fotografování. V těch ranních, květnových barvách, v té ranní, ptactvem doprovázené atmosféře je to úžasný, pro mne po delší době zážitek. Najednou se mi lišák ztratil z očí. Kde se mám podívat, kde ho hledat, do země se přece nepropadl?! Až neskutečný pískot, nářek, který jsem snad léta neslyšel, v zápětí přibíhající srna, mi do „otupělého“ mozku vnukly rozuzlení. Šelma, prach bídná, ale pro přírodu stejně užitečná, narazila na srnče, co teď?! Já lišáka ve zmole nevidím, srnčátku nepomůžu, flintu nemám, (stejně by mi byla platná, jak mrtvému zimník) a stejně si příroda i bez lidí, myslivců a různých ochranářů vždycky poradí po svém. Srna naštěstí byla blízko a vše vyřešila, rázně lišáka vyhnala, srnčátko ubránila. Lišáka hnala, jak se říká svinským krokem, pro srnče se v zápětí vrátila a odvedla ho do bezpečí. Mě se závěrka nechtěla zastavit, momenty dramatického děje stíhala taktak. Srdce mi tlouklo vzrušením, zároveň jsem byl bezmocný zkrátit vzdálenost pro slušnou fotografii, kterou bych rád chtěl. Možná se vám to zdá být ode mne sobecké, že bych chtěl být blízko scény, ale taková už příroda prostě je. Dnes lišák, či liška nevyhráli, příště ale vyhrají, tak jako dravec vítězí nad kořistí, aby přežil, tak musí vítězit i šelmy.  

  

V mém srdci stejně převládla spokojenost, že pro tentokrát srnče bylo osvobozeno a lišák zahnán. Věřím, že pro toto srnče se již lišák nevrátí.

Po dramatickém, adrenalinovém, nevšedním zážitku hodinku sedím na pařezu ve staré pasece, rozjímám, pozoruji okolí a přemýšlím, co dalšího mi v budoucnu paseka povypráví. Dnes mi prozradila to, co jsem léta neviděl, možná jen z dálky slyšel