Ze stínů lesních samot.

Konečně po dvou týdnech se mi dostává trochu času, abych mohl vyrazit do revíru. Nádherné počasí babího léta nabízí vycházky, na které se po srnčí říji moc těším. Setkání se zvěří v tomto čase přináší mnoho zajímavého, kouzelného. Rosa třpítící se na nitkách pavučin, sytost podzimních barev v ranním světle, sluneční paprsky prorážející ranní opar, vůně podhoubí, v tom všem pastvící se zvěř je neskutečná nádhera paní Přírodou nabízená. Vůbec se nedivím, že naše královská zvěř si měsíc září vybrala k zachování rodu. Těším se, až znovu po roce uslyším jelení troubení, jejich chraplavý hlas nesoucí se z hory na horu, z hřebenů na hřeben našich krásných Jeseníků. Ale než k tomu dojde, jsem v našem revíru a vychutnávám si ranních vycházek, jen jak to jde.

Je 14.9 sobota ráno a jak již jsem se zmínil výše, po čtrnácti dnech mám možnost jít do revíru, kam jinam, než letos do mých oblíbených Lágrů. Celý rok jezdím do této lokality a užívám si pozorování a fotografování zvěře, jak snad nikdy před tím. Však taky letošní srnčí říji jsem tam prožil úžasnou. Přijíždím těsně před východem sluníčka, je severovýchodní vítr a hned na první louce se paství srnče. Je samotné, pokouším se o fotografii, jednu mám, chci jit blíž, situaci podceňuji a vzápětí ho zrazuji. Škoda, fotka se mi nijak nelíbí, nezdá, zřejmě postrádá ostrost, toho rána jediná. I když zvěř byla všude, nešel jsem za ní. Byla by to zbytečná námaha a v pozadí stejně jen horizont. Posbíral jsem něco málo kozáků, křemenáčů a jel domů.

Neděle ráno, vycházku do Lágrů opakuji. Cestou mne provází mlžný opar a jen tři stupně C´, místy jsou na trávě vidět první známky mrazíku. Těším se, až přijedu na místo, v myšlenkách měním taktiku. Pokusím se jít lesním porostem a rozdělím si šoulačku na dvě etapy. Přijíždím do míst včerejších, zaparkuji skútr v okamžiku, když se snaží první sluneční paprsky prorazit mlžný opar ležící mezi stromy a nad přilehlými loukami. Vítr sluníčku pomáhá rozptýlit línou a ne moc ochotnou mlhu ustoupit z lesa a luk, mě pomáhá odkrýt pohled na zajíce za prvními stíny lesních samot. Zajíc dlouho nečekal, dal mi šanci na dvě fotky a zmizel za mezí. Zrazen mnou nebyl, ale šel si prostě za lepší pastvou. Já pokračuji v šoulačce, nic než v dálce pastvící se srnčí zvěř jsem neviděl. První úsek mám za sebou. Ještě posbírám v noci nově vzrostlých pár kozáků a křemenáčů, u skútru si odlehčím od bundy, nasbíraných hub a pokračuji v druhé části Lágrů zdánlivě snadnou šoulačkou.

Jen co odbočím do paseky, začínám hořekovat nad bordelem našich lesů. Těžko se dá udělat krok, který by nebyl slyšet. I když mi připadá, že jsem v lesních samotách, tak mé kroky tuto samotu a ticho lesa ruší. Začínám si vyčítat, že jsem se tudy vůbec vydal, však taky v zápětí zrazuji zvěř a ani nevím jakou. Úsek, který se zdál schůdný, začíná se měnit v peklo. Sluníčko stoupá neuvěřitelně rychle výš a výš, vytváří mezi stromy tmavé, až černé stíny a ostré světlo. Při pohledu ke světlu slepnu a pak rozkoukat oči druhým směrem je neskutečný problém, proto mi znovu unikla zvěř a znovu nevím jaká. Proklínám všechny, co mají na svědomí takový stav lesů, ani staré lesní cesty nezůstaly čisté. Odpočívám, uklidňuji se, postupně do sebe vdechuji tu zázračnou lesní samotu, kterou jsem dnes obklopen. Nikde žádný houbař, žádný človíček, jen ptáci kolem poletují a já doufám, že po dalších několika metrech šoulání konečně uvidím zvěř, kterou nezradím.

Přání se proměnilo ve skutek. Vycházím ze stínu cest a lesních samot, když postřehnu srnčí. Moc se přiblížit k přilehlým loukám nemůžu, přede mnou zmola, po krajích suché, travou zarostlé, ostružiním propletené větve a světlo, které mi moc nakloněno není. Ke zvěři mně dělí snad jen třicet metrů, ale traviny překáží hledáčku. Nemůžu najít vhodný průzor a zaostřit, začínám se zážitkem klepat a v polo dřepu fotoaparát udržet je neskutečný problém. Znovu musím zakleknout, nadechnout se a jít do akce. Vidím, že se zvěři něco nezdá, to mi na klidu nepřidává, ruce se mi chvějí čím dál víc. Odpočinek, nedá se nic dělat, musím opakovat. Pomalu se zvedám z kolenou, zvěř popošla, zavazí mi větve stromů a spoustu šlahounů maliníku, přesto konečně autofokus ostří a já mám první snímky na kartě. Koukám na ně, smůla, srnci chybí paroží …. Akci znovu opakuji, posunuji ostřící bod, další série fotek se hrne na kartu, neskutečně se klepu vzrušujícím, napínavým zážitkem. Tak blízko srnce jsem snad, co fotím, ještě neměl. Srnčí je neklidné, tři kusy, srna, srnec a mezi trsy trávy postřehnu srnče. Pohled na zvěř úžasný, ale do hledáčku dostat všechny nejde, spleť větví a trav mi vše kazí. Soustřeďuji se tedy jen na hlavu srnce, však portrét srnce ve své sbírce nemám, rád bych ho dnes získal. Znovu zaostřuji přes travinu a větvičky, když už mám pár fotografií, uvědomuji si, že opravdu světlo mi nakloněno nadvakrát není. Zkouším ve fotoaparátu korekci, času už moc nemám a ruce i nohy se mi klepou únavou, slábnou. Modlím se, aby zvěř vydržela, neodběhla. Po krátkém vydechnutí a odpočinku začínám riskovat, více se zvedám, rychle se snažím fotografovat, měním různě ohnisko a znovu na kolena a opřít ruce o batoh. Hlavu vystrkuji, koukám, ještě mám jednu příležitost, zkouším to, srnec hledí mým směrem a já třemi snímky uzavírám, dá se napsat toto fotografické drama. Zvěř se mi ztrácí mezi stromy, já usedám, oddechuji a ne zrovna uklidněn z jedinečného zážitku prohlížím fotografie. Po pár zhlédnutí mne euforie lehce opouští, to protisvětlo, to je prostě můj, snad věčný problém. Nemůžu mít všechno, dobré světlo, zvěř blízko, pozadí tak akorát a pohodlí k focení, tak to už vůbec….

Stejně odcházím s pokorou a spokojen, mám fotografie a hlavně od srnčí říje další skvělý zážitek ze setkání se zvěří.