A třikrát

Sobotní ráno znovu jedu do Lágrů. Tentokrát na jiné místo, které mám vyhlídnuté z jarních vycházek. Vítr fouká dost ostře od severovýchodu a já mám konečně možnost, díky směru větru posedět pod rozeklanou břízou ve stěně lesa.  Na jaře jsem si pro tyto příležitosti pod malým smrčkem schoval malou trojnožku. 

Pod břízu přicházím těsně před rozedníváním. Dalekohledem, který dneska mám sebou prohlížím louku. Na louce se pasou srna se srnčetem, jinak nikde nic. Ze zad sundávám batoh, chystám fotoaparát a zkouším nepozorovaně s fotoaparátem v ruce přejít hluboký příkop. Je vyschlý, ale rámus kroky nadělají. Naštěstí je silnější vítr, spoléhám se, že mne zvěř neuslyší. Spoléhal jsem se špatně, srna zpozorněla, já pořídil jeden obrázek. ISO dvacet pět tisíc, vůbec nevím, jestli fotka bude použitelná aspoň jako dokument. Dlouho stojím, čekám až srna se srnčetem zatáhne do lesa. Teprve potom se z příkopu „vyhrabu“ ven. Dalekohledem prohlížím louky směrem k polím. Dva kusy srnčího se pomalu pasou a směřují do louky u které chci posedět. Musím zvládnout několik metrů a budu konečně pod břízou. Daří se mi neskutečně dobře. Dalekohledem jen kontroluji okolní louky, zároveň srnčí. To už sedím na sedačce. Jsem ve stínu, který vytváří ještě zbývající srpek měsíčku. Díky tomu mne srnčí nepostřehlo a o mé přítomnosti vůbec neví. Vítr mám dobrý, konečně začíná i světla přibývat. Teď můžu srnčí pozorovat bez optiky. Jeřábi troubí někde blízko, nehledám je, nepátrám po nich, jen křepelky dnes neslyším, možná kvůli silnějšímu větru. Hlídám si srnu se srncem. Čas se blíží ke čtvrt na šest, o půl šesté má vycházet slunce. Nechci, aby srnčí zašlo do lesa tak brzy, ale jak to já ovlivním? Neovlivním.  Všechno zvěř řeší k mé radosti sama. Srnec se srnou při pastvě provádějí kolečka lásky, pak srnec na chvilku zalehne do louky a tak se to několikrát opakuje. Potřebuji, aby se srna zapastvila do enklávy po mé pravici, obklopenou lesem. Teprve pak se budu snažit o snímky. Tam to bude pro kompozici přesně podle mých představ. Srnec se několikrát zvedne, srnu trochu prožene a znovu zaléhá. Přitom mi srnčí pár nabízí momenty k focení. Mám neskutečnou radost a teď už vím, že tahle podívaná na louce přede mnou hned tak neskončí. Třepe se mnou nejen zima. Studený vítr a chlad cítím na nohách, na kolenou, zalézá mi až pod kůži. Nervy mi pracují na plné obrátky. Ještě štěstí, že si mohu občas pokleknout a při fotografování opřít loket o koleno. Znovu si sedám, pozoruji srnčí pár. To je scéna, jak z nějakého dokumentu o přírodě. Chvilku se zdá, že louku srnčí opustí, hned nato se otáčí a mám je znovu na pár metrů. Vždycky se snažím o fotku. Hlavně chci zachytit něco neobvyklého, někdy se mi dokonce něco podaří. Jen jestli ostrost vyjde? Snad ano. Srnec znovu zalehl a do pozadí za srnce u další meze se v hledáčku objevují jeřábi. Snažím se toho využít. Jednou fotku jeřábu s neostrým srncem v popředí a jednou fotku, snad ostrými jeřáby v pozadí. To jen pro dokument. 

Konečně se obloha trochu rozzářila a sluneční, načervenalé světlo pohlcuje i louku přede mnou. Hned mohu stáhnout ISO a fotky dostávají jinou atmosféru. Teď jenom nějaký hezký moment, který by fotky obohatil. Věřte, nevěřte, stalo se. Celou letošní srnčí říji čekám na „finální“ zážitek a fotku zároveň. Stalo se hned třikrát.

Srnec se po delším odpočinku zvedá, srna se mu vzdaluje a srnci se to nelíbí. Klusem se dostává před srnu a vrací jí do „mé“ enklávy. To jsou momenty pro můj fotoaparát. Nádherné scény se střídají, jedna lepší než druhá. Srna vodí srnce, kolečka zpomalují, ve mne tep zrychluje, lokty mám opřené o kolena, i ty se mi chvějí. Netrpělivě čekám, hledáček u oka, teď to přece musí přijít! Srnčí se mi dostává do zákrytu s vysokými stébly trav, to není možný! Já kvůli travinám promarním skvělé momenty říje?! To snad ne! Musím se různě naklánět, aby autofokus zaostřil. Konečně je tady scéna, kterou by snad rád každý fotograf měl ve svých foto-sbírkách. První pokládání! Závěrka cvaká, jak já ji poroučím! Další kolečka, další pokládání! To je neskutečný zážitek! Dech se mi zrychluje, ve spáncích cítím tepot srdce, v uších mi šumí, ruce se chvějí, závěrka snímá jeden snímek za druhým. Další kolečka lásky, třetí pokládání! To je dnes neskutečná podívaná. Srnčí zaléhá kousek od sebe. Já, díky podívané nevnímám ani studený vítr, ani chlad. Najednou mne obklopuje teplo a neskutečný, radostný pocit. Srnčí se zvedá a neúnavně jde do dalšího dějství. Pokládání se již nekonalo, jen se společně pásli, přitom srna pomalu odváděla srnce za mez do další louky. Já nečekám, balím věci a snažím se nepozorovaně odejít. Povedlo se.

Za příkopem u cesty v lese se ještě otáčím, prohlížím louku, srnčí pár se vrací. Dlouho ještě stojím, pozoruji zvěř, čekám co se bude dít. Vypadá to, že se celá ranní scéna bude opakovat. To už slunce pohltilo svým ostrým, slunečním svitem velkou část louky a s fotografováním by byl dost velký problém. Další myšlenka je, že když tady byl srnčí pár dnes, můžou tady být i zítra. 

Odcházím nepopsatelně šťastný. V myšlenkách se mi promítají neuvěřitelné scény, ve které jsem ani nevěřil. Co více si v srnčí říji přát? Snad jen souboj dvou srnců, tak jako zrovna tady, před zhruba devíti lety.

To byla sobota ráno. V neděli jedu do samého místa. Vím moc dobře, že srna se srncem bude v té samé louce. Vítr je od severovýchodu a nefouká tolik, jako v sobotu. Jasná obloha, dost se ochladilo, venkovní teploměr ukazuje sedm stupňů. Však to při jízdě na skútru bylo poznat. Teplejší bundu jsem si měl vzít. Opatrně přicházím k příkopu, přelezu ho, a okamžitě postřehnu siluety zvěře. Dalekohled „letí“ k očím, srna se srncem. Přesně jsou v místech, kde mám trojnožku k sezení. Srna něco tuší, znehybněl jsem. Dlouho stojím, čekám až srnčí někam popojde. Do pohybu se první dala srna, srnec jí po chvilce následoval. Zkoušel jsem fotit i když je tma, ale co už? Tuším, že se zvěř vytratí, srna tentokrát diktuje, kam zatáhnou. Zatáhli do protějšího výběžku lesa. Sedl jsem na sedačku, ale už mne to moc nebavilo. Dalekohledem prohlížím pole s loukami. Jen přelet jeřábů, dokonce i husy prolétaly nad krajinou směrem na severovýchod. Po hodině balím, jdu se podívat do dalších luk k močálům. Snad ani věřit se mi nechtělo mému zraku. U močálů dalekohledem pozoruji srnce se srnou z „mé“ louky z enklávy. Taková dálka a oni jsou tady. Srnce poznávám podle paroží a znamení na levém slechu. Má slecho, snad natržené? Snad má slecho zraněné z nějakého souboje, nevím. Jednu fotku jsem pořídil, to bylo všechno. Zvěř mne stejně zbystřila a já nechtěl srnčí pár zrazovat. Slunce začalo dost připalovat. V tichosti jsem vycouval a vracím se ke skútru. Dnes z vycházkou končím. Zvěře je sice všude kolem vidět dost, ale plahočit se za srnčím odmítám.

Dnešní vycházku jsem si velice zkrátil. Vůbec mi to nevadí, ještě teď, při procházení loukami cítím v sobě tu velikou radost ze sobotního rána.

Odkaz k fotkam - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15959975