Bobři

Už několikrát jsem psal, že náš rybník v Břidličné mě vždycky něčím překvapí, tentokrát mi připravil setkání s bobry. Pokusím se velice stručně tento nevšední zážitek popsat.

Prodloužený víkend díky svátkům musím využít pro vycházky v přírodě, takový byl můj plán. Ovšem probuzení v pondělí ráno mi nějak ten plán nabouralo, cítil jsem se unaven a nedospaný, bránit spánku se nemá a tak postel vyhrála nad brzkým vstáváním. Další pokus dostat tělo do normálu byl v sedm. To už bylo lepší a ranní káva mne probrala dočista. Jenomže co s takovým pozdním ránem? Rybník, napadlo mě navštívit po dlouhé době rybník. Janička, má žena se okamžitě nabídla, že mě k rybníku doprovodí. Vařit nebylo třeba, od soboty, vlastně neděle nám zbylo a tak kolem osmé jdeme na procházku. Na fotoaparátu mám nasazenou šestistovku, nehodlám jí přehazovat, však u rybníku jsem poznal chybu.

Rybník obcházíme napřed po železniční trati, kromě sedících volavek a líně plovoucích kačen nikde nic. Vracíme se ke stavidlu, pokračujeme dál po hrázi k lesu. Chceme se držet více ve stínu a tady na této hrázi to jde, stromy zde naštěstí přežily veškeré nástrahy přírody a hlavně člověka. U lesa se otáčíme, chceme ještě zkontrolovat břehy nedaleké Moravice. V tom si všimnu motýlice, u nás to není zrovna běžný druh. Nadávky nedaly na sebe dlouho čekat, byl jsem líný přehodit skla a teď se snažím šestistovkou o makro-fotografii. Taky jsem si slíbil, že druhý den ráno se za motýlicí vydám i s makro-objektivem.

Ráno moc nespěchám, vím, že sluníčko se na rybník dostane až kolem půl sedmé. Tentokrát vybaven pevnou stovkou a se sedmdesát dvoustovkou jdu hledat, úžasnou vzhledem motýlici. Samozřejmě na mě nečekala, kdoví kde jí je konec. Jdu se podívat k ledňáččímu stromu, vlastně jeho torzu, zimu už nepřežil, padnul a zůstal po něm trčet jen necelý metrový pahýl. Na místě, kde jsem stavěl fotostan je několik „uříznutých“ a na půl oloupaných vrbových klacků, to tady včera nebylo, zase ti pytláci, říkám si. Ale ne, to nejsou stopy lidí, vždyť to je od bobra, nevěřícně na klacky hledím, kroutím hlavou. Zasedl jsem u zbytku padlého stromu, a spolu s ním zavzpomínal na krásné zde strávené chvíle s ledňáčky a datlem. Co tak rozjímám, zrak mi upoutá nezvykle větší vlna před ostrůvkem blíže k přítoku. Dlouho nic nebylo vidět, najednou razantní plácnutí do vody. Bobři a hned dva, přece jsou tady. Mé první setkání s bobry v životě, a že zrovna u nás na rybníku, to je přece nádhera. Brázdili vodu sem a tam, občas plácli veslem o hladinu, ponořili se, aby o několik desítek metrů znovu vyplavali. Připomnělo mi to setkání s vydrou, prostě úžasný zážitek se skvělou podívanou a já na fotoaparátu jen dvoustovku, není to pech? Je, ale tak už to u mě bývá. Jak mile se bobři ztratili v ostrůvku, vytratil jsem se taky. 

Večeru dočkat se byl problém, horký den se  navíc  neskutečně táhl. Dočkal jsem se. V podvečer usedám k „ledňáčkům“ dlouhé čekání v tom horku bylo hrozné.

Čas mi krátily jen vážky, naháněly se, lovily a z rákosu se ozval občas skokan skřehotavý, překvapil mě, naposledy jsem je tady fotil někdy v roce dva tisíce patnáct, na levém břehu kačer, který si tam připlul probrat peří, starého se zbavuje, roste mu nové.

 Sluníčko ozařovalo hladinu už jen z půlky, když se naráz uprostřed rybníka vynořil bobr. 

Byl sám a k mé nelibosti blíže ke břehu se mu nechtělo, a stejně si myslím, že mě viděl. Dvě fotografie na dálku, více mi nenabídnul a jak se zjevil, tak i zmizel, a já taky.

Ve středu mám dopoledne zubaře, mám na ten den volno. Ráno vstávám ve tři, chci být na místě při rozednění. To se mi povedlo, ale bobr mne překvapil. Ještě jsem ani neseděl, když kousek přede mnou vklouznul ze břehu do vody. Šero doprovázené ranním oparem nad rybníkem lehkým vánkem trhající se v cáry, a mezi nimi občas podle tvořících se vln postřehnu bobra. Zakleknutý za vrbou, se pokouším o nemožné. Z batohu co nejtišeji, jen jak to jde, vytahuji fotoaparát, sundávám krytku, povoluji pojistku zumování a marně se snažím dostat bobří hlavu do hledáčku. Komáry nevnímám, bodance necítím, jen co se mi podaří zaostřit, zmáčknu spoušť, musím zvednout ISO na 2500 přesto je čas jen čtyřicetina, do toho ta mlha a já mám fotit téměř z ruky, loket jen opřený o chvějící se koleno, to prostě nejde. Mám sice několik záběrů, ovšem zážitku se nevyrovnají.

Jihozápadní větřík, cáry mlhy, občasný skřek volavky, v dálce přistávající kačeny a jejich zakáchání mi nádherně tento zážitek umocňuje. Poprvé v životě mi bylo dopřáno setkání s bobrem a jeho pozorování v atmosféře pro ně tak typické.