Bramborníčci

Myslím si, že srnčí říje je u konce. Ze začátku týdne ještě srnec proháněl srnu a druhý srnec hnal svého soka až do lesa. V úterý, osmnáctého pršelo, přesto srnčí nějaké v pohybu bylo. Nemůžu jednoznačně říci, že by se jednalo o říji. Srnec se srnou sice byl na strništi, ale jen se pásli. Cestou zpátky začalo dost pršet. Ovšem, pokus o fotku dudka jsem neodmítnul. Fotka není žádný zázrak, ale setkání s dudkem potěší, však u nás zas tak běžní nejsou.   

Další den, ve středu jedu do revíru později. Chci se pokusit nějak slušně nafotit bramborníčky hnědé. Hodně mne provokují vždycky, když se vracím z revíru. Poletují, sbírají hmyz, sedají na stébla trav a na sloupky ohradníku. Co to nezkusit, říkám si. Odstavím skútr a pomalým krokem,  kolem hodně zarostlého, melioračního příkopu se snažím dostat do míst, jejich největší aktivity. Vysoké traviny a různé keře mi u příkopu nabízejí krytinu, která mi pomáhá dostat se blíže k ptáčkům. Přesto přibližování k malým opeřencům jednoduché není. Chvilku stojím u keře, pak zase dřepím ve vysoké trávě, dočkat se bramborníčka nemůžu. Čekání v takových pózách je únavné. Bolí mne klouby, záda, vydržet to nejde. Zkouším jinou taktiku, pomalým šouláním. Konečně mám fotku, ale já bych chtěl lepší. V jednom místě si sedám do vyšších trav kousek od příkopy. Teď jsem všechno vsadil na výdrž, na jednom místě. Po dvaceti minutách se dostavil úspěch, který mne potěšil. Mám pár fotek, dokonce i s mladým ťuhýkem. To mi pro dnešek stačí. Balím se, odcházím, jedu  spokojen domů. Třeba se ještě vrátím.

Týden odplul, jak voda v řece a je tady pátek ráno. Venku tma jak v pytly. Dusno, sedmnáct stupňů. Vyspaný jsem, pojedu. Pršet má prý, až někdy odpoledne. Přijíždím do revíru zrovna na rozednění. Tma ne a ne uhnout světlu, to se ještě mlha přidala.  No nic, vítr mám od západu, zasednu pod višeň, počkám hodinku, dvě a pojedu domů. Tak jsem si to řekl, tak udělám. 

Sedím zhruba deset minut, ve stěně lesa matně vidím něco? Beru fotoaparát, srnčí. Srna se srnčetem vyšla na kraj lesa. Srnče běhá sem a tam, dovádí. Fotit nemá cenu, jsou ve stínu a ještě je veliká tma. Východ slunce probíhá, ale tady to poznat nejde. Čekám dobré půl hodiny, než se zvěř pohla trochu od lesa na „světlo“. Mám první fotku, za čas další. Přes hodinu se pastvila zvěř v louce, blíž mi nepřišla. Po hodině, pomalu zatáhla zpátky do lesa. Prohlížím, mlhou zahalené strniště, do lesa se vrací mladý srnec. Je daleko, nechávám ho zatáhnout, pak teprve odcházím. 

Mlha se v krajině držela ještě při mém odjezdu, sluníčko nikde, jen drobné mrholení mne dnes vyprovází z dnešní, klidné vycházky.  

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/16051604