Čtyři dny pod Vozkou

Letos, tedy v roce 2025, jsme se brzy na jaře s Bezflinťáky Jirkou a Milenou pokusili získat fotosnímek tetřeva hlušce na Oravě. Po návratu ze Slovenska Jirka naplánoval další výjezd na loveckou chatu v Jeseníkách. Nezaváhal a hned kontaktoval nám všem dobře známého revírníka ve výslužbě Jirku Šikla z Kout nad Desnou a domluvil pobyt na chatě Furmance.

Furmanka je stará lovecká chata, kterou v Jeseníkách pod vrcholem Vozky postavil rod Lichtenštejnů z losinského panství v roce 1739. Do dnešní podoby byla přestavěna roku 1910. Chata stojí u prameniště bystřiny s přiléhavým jménem Žlební potok. Zdejší magické okolí bývalo křižovatkou mnoha jeleních cest a tokaništěm tetřevů hlušců.

Vrchol Vozky leží na hřebenu národní přírodní rezervace Šerák-Keprník nad obcí Loučná nad Desnou. Je osmým nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku, vysoký 1 377 metrů nad mořem. Svorová vrcholová skaliska s výškou až 7 m jsou předmětem mimo jiné také lidových pověstí. Jedna z nich vysvětluje název vrcholu. Prý tudy v době hladomoru projížděl vozka na povozu a zapadl do bažin a celá souprava zkameněla. Alespoň takto vypadají skaliska při troše fantazie z dálky.

První den

Osmého září ráno vyjíždíme směr chata Furmanka. Mou ženu a mne odváží na hory syn, Jiří s Milenou jedou po své ose. Sraz máme v Koutech nad Desnou v devět hodin. Společně se musíme zastavit u Jirky Šikla pro klíče od chaty, závory a převzít také povolení k vjezdu. Po velice srdečném přivítání jsme se u Jirky chvilku zdrželi, popovídali, vypili kávu, prohlídka hájovny nesměla chybět. Ukázal nám své trofeje spárkaté zvěře, nalovené za léta služby u LČR. Nebylo možné v tak krátkém času si všechny pořádně prohlédnout. Opravdu bylo na co koukat, oči jen přecházely z jedné trofeje na druhou.

K chatě zasazené pod skalní dominantou, pojmenovanou VOZKA, přijíždíme po půl jedenácté. Po otevření dveří od chaty na nás zavanul čas minulosti. Určitě by mohla chata vyprávět po celé večery, co vše zažila. Předsíň, kuchyňka s dobovými kamny, dvě místnosti na spaní. Každá místnost má své kachláky, dvě válendy a v místnosti, kterou obývám s mou ženou, stojí uprostřed kulatý stůl se šesti ratanovými křesly. Nikde nechybí svíčky a úhledně urovnané dřevo u všech kachlových kamen. To vše do člověka vnáší příjemnou atmosféru z let hodně pradávných. Kdysi patřila známé rodině Lichtenštejnů, kteří sem jezdívali na lovy. Vedle stojící menší chata sloužila kdysi lesnímu personálu, který zabezpečoval pobyt lovců na Furmance. Dnes je schopna sloužit k pobytu pro dvě osoby. Vedle stojí pod společnou střechou malá hospodářská budova, využívaná pro uskladnění dřeva a různého nářadí.

Po ubytování jdu rozdělat oheň a připravovat mnou již doma vymyšlenou specialitu. Janička, má sladká žena mě, jak jinak, pomáhá. „Specialita“ je jednoduchá. Nakrájené špekáčky, proložené slaninou, cibulí, česnek nesmí chybět. To všechno zabalené do balíčku z alobalu a poté vloženo do ohniště. Žhavé uhlíky za dobu mé přípravy speciality v ohništi již čekají. Jiří s Milenou, zkušení cestovatelé po všech jesenických koutech, nezapomněli na přípitek a navzájem si popřát příjemný pobyt pod Vozkou. Po obědě, (prý chutnal všem, já si uznáte sami, „specialitu“ chválit nebudu), vyrážíme k prvnímu výstupu na Vozku. Od chaty Furmanky je k vrcholu vzdušnou čarou cca 600 metrů. Výšlap, aspoň pro mne, nebyl vůbec náročný. Obdivoval jsem Milenu, Jiřího, samozřejmě i mou ženu. Janička má delší dobu zdravotní problémy a přesto výstup zvládla bez problému. Jirka nás počkal pod zeleným, pralesním baldachýnem, kousek pod skalním útesem, prý musí šetřit síly pro další dny. Prý – marná sláva, roky jsou tu.    

Úžasná podívaná na skalní monument, tvořený přírodou po mnoha staletí, nás doslova učarovala. Já nevěděl, tak jak to u mne bývá, kde začít fotit. Každý úhel, jiný záběr. Obcházíme skaliska dokola, z každé strany je co obdivovat. Foukl silnější vítr a do údolí se otevřel úžasný pohled, umocněný zbytky mlhy a nízkými mračny.

Po návratu byla znát na každém únava, ovšem jiskřičky v očích vypovídaly o spokojenosti všech. K večeři zbytkem od oběda nikdo nepohrdnul. Následující večer nebral konce. Při světlech svíček se vyprávělo o všem možném, také se plánovaly toulky a lovy na další dny. Já měl hlavně zájem se potkat se zvěří. Měla by začínat jelení říje a já bych rád aspoň vysokou zahlédl.

Druhý den

            Ráno nevstávám, přestože jsem si to naplánoval. Chata mi to nedovolila. Její atmosféra naplněna pravěkem, v ní uložené zážitky, mne upoutaly na válendě až skoro do východu sluníčka. Vstávám v šest, oblékám se, a jdu lesní cestou směrem ke Spálenému vrchu. Dál jít nechci. Stará, zřejmě málo používaná cesta, se stáčí a klesá dolů, kde v její další dolní zatáčce stojí posed, prý je tam fotopast. Nepotřebuji být zvěčněn.

 Otáčím se a pomalu šoulám zpátky. Vítr se točí na všechny strany a setkat se se zvěří by byl veliký zázrak. Stopy ve starých, málo zřetelných kolejích, moc vidět nejsou. Nad hlavou mi dvakrát prolétl krkavec. Byl hodně nízko, mačkám spoušť fotoaparátu, myslím, že jeden záběr se vydařil. Každých pár metrů stojím, prohlížím rozvolněné, borůvčím prorostlé porosty pod cestou. Tam bych si dokázal představit zvěř, tam také, no a po pár dalších metrech se naskýtá úžasný pohled k Pradědu. Třístovkou pořizují dokument a pokračuji pomalu k dalšímu, na první pohled úžasnému místu. Takových nádherných míst je tady mnoho. Jen mám problém si vybrat u kterého chvilku posedět, odpočinout.

Z ničeho nic, kouknu znovu do staré cesty; vždyť v cestě stojí kus vysoké! Okamžitě mi letí fotoaparát k oku. Závěrka několikrát cvakla. Co když na cestě kus nevydrží, musím využít příležitost. Nakonec se mladý jelínek, tříletý vidlák, zdržuje celkem déle, než jsem čekal. Mám dost času na fotografování. Jenomže v záběru jsou místa, do kterých dopadá, jak na potvoru, ostré sluneční světlo. Vidláček nabírá směr ke mně, já ale cítím, jak mi vítr začal foukat do zad. Netrvalo dlouho, jelen razantně zvedl hlavu, nabral vítr a s ním můj pach, a je vše jasné. Ještě pár cvaknutí závěrky, když vtom si všimnu dalšího pohybu mezi větvemi smrčků. Druhý, snad o rok starší, nepravidelný osmerák stojí za smrčkem, nad cestou. Ovšem, během chvilky oba mizí v porostech. Jeden pod cestu, druhý směrem k hřebenům. I tak mám neskutečnou radost. K mým dnešním narozeninám mi patron myslivců sv. Hubert poslal vysokou! Vyslyšel mé prosby i s Dianou, bohyní lovu. Okamžitě usedám na kraj cesty. Prohlížím fotky, ruce se mi chvějí, tep zrychluje, tentokrát mne třesavka pohltila až po fotolovu. Jsem neskutečně šťastný, mám na kartě vysokou! Mé přání bylo vyslyšeno, úžasné. S poděkováním, smeknutím klobouku, popřáním si fotolovu zdar, se vracím na chatu. Během návratu se nedokáži na nic soustředit. Myšlenky mne ženou k chatě, jen abych  mohl přátelům a mé ženě Janičce povykládat první dojmy ze setkání s jeleny.

Před chatou mne již vyhlíží Jirka s Milenou, Janička si prý ještě „dělá“ na obličej, obličej. Nemeškám, jdu do chaty, beru myslivce, sklenky na tácek a znovu jdu ven k lavicím se stolkem. Jirka s Milenou koukají, něco tuší, větří ve vzduchu asi můj úspěšný fotolov. Přichází má žena, to už mám nalito, pobízím k přípitku. Pronesl jsem ho sám a poděkoval našim patronům, horám, prostě všem za úžasný dar k dnešním narozeninám. Vyprávění zážitku z mého lovu nebralo konce, večer u fotek jsem příběh opakoval i s detaily. Radost ze setkání s mladými jeleny mi trochu kalí představa, kdyby druhý jelen vyšel na cestu také. Hm, bohužel, vítr tomu nechtěl.

Po přípitcích jdou Jirka s Milenou na šoulačku. Já zůstávám na chatě u svých fotek a začínám je malinko upravovat v noťasu. Janička mezi tím chystá lehký oběd. Ten den, v úterý v podvečer, nás poctil návštěvou Jirka Šikl. Persona v dlouhém hubertusu s prošedivělým plnovousem slézá z motorky, rozevírá ruce na přivítanou. Je to opravdu chlap, pořád se smějící se skvělou náladou, prostě veselá kopa. Skvělá zábava při troše šnapsu rychle utíkala. Povykládal nám mnoho historek ze svého života, my pozadu nezůstali. Nechyběl ani můj výklad z ranního setkání s jeleny. Rád se Jirka podíval na fotky - hodnotil paroží; do chovu nepatří žádný, ani tříletý vidlák, ani čtyřletý, nerovný osmerák. Já to vím také, ale mám je raději na fotce. Čas rychle letí, den začala střídat noc. Jirka si oblékl svůj hubertus dlouhý, až skoro ke kotníkům, rozloučil se a odjel.

My, donuceni chladem a padající tmou, se přestěhovali do chaty. V posezení při světle svíček jsme pokračovali do půlnoci. Až celodenní únava si u každého začala vyžadovat pozornost, teprve potom jsme se odebrali ke spánku. Zítra určitě budeme při malém svitu svíček v posezení pokračovat.

Dlouho jsem usnout nemohl, hlavou se mě honily myšlenky, příběhy povyprávěny veselým revírníkem. Vzpomněl jsem na mé dětství, kdy můj táta se svým kamarádem, myslivcem, sedávali po večerní čekané dlouho do noci na Modré boudě a stejně jako my při svíčkách. Vyprávěli si zážitky z večerní čekané z jelení říje, já usnout tenkrát také nemohl. Bylo to, jako číst ze starých knih, třeba od Komárka. Dnes v noci mi pomohlo k uzavření víček tiché praskání pomalu hořících polínek v kachlových kamnech.

Třetí den

Ráno mám opět problém se vstáváním. Z chaty vycházím až kolem půl sedmé. Sluníčko se přehouplo přes kopec, světla rázem přibývalo, jen ten zatracený vítr se pořád točí. Mělo by foukat od východu, to by mi vyhovovalo. Cesta, po které jdu tak jako včera, stoupá a stáčí se hned doprava a pak doleva. Dnes ovšem z cesty odbočuji za druhou zatáčkou. Moc mě to láká podívat se, jak to vypadá za kopcem vedle cesty. Jen co zdolám horizont kopce, oči mi přebíhají z místa na místo. Nádherné, malé, sytě zelené smrčky, mezi nimi vzrostlé vysoké keře borůvčí a v tom všem staré, léty větrem ošlehané bez kůry ležící stromy. Úchvatnou podívanou umocňuje nízké slunce, které celému pralesnímu porostu dodává nádherné barvy. Nemohu se od nevšední podívané odpoutat a vrátit se zpátky na cestu.

Pokračuji v šoulačce do míst včerejšího setkání s jeleny. Bohužel, dnes žádnou zvěř nepotkávám. Moc mi to nevadí, prohlížím rozvolněné partie pod cestou, hned nad ní. V různých místech si představuji jelena anebo laň s kolouchem. Byla by to veliká nádhera. Nestalo se tak, zvěř nebyla, vybral jsem si zřejmě štěstí na včerejší vycházce. Na chatu se vracím přesto spokojený. Je prázdná, Jirka s Milenou a Janou vyšli na šoulačku. Vím, kde najdu klíč od chaty. Jen co  si uložím věci, usedám venku na lavici i se snídaní. Žena mi jí ráno nachystala pod talíř, otvírám si pivo, je mi nádherně. Skoro bezvětří, sluníčko příjemně hřeje, kolem občas špitnou sojky, člověk nikde. Samota pod Vozkou mě zanáší do snění. Jak to tady asi bylo v minulosti? Otázku si pokládám, odpovědi neznám, jen pár útržků z povídání revírníka a něco prozradili i Jirka s Milenou. Co tak rozjímám při pozdní snídani, uslyším v dálce hlasy, to se vrací společníci. Prošli chodník k chatě Vilibaldce. Je na nich vidět veliká spokojenost. U stolu s lavicemi před chatou jsme si vzájemně povyprávěli dojmy ze šoulání. Milena se při posezení vytratila, šla připravit oběd. Byl výborný, zrovna tak jako káva po obědě. Odpoledne uléhám k odpočinku, Milena s Jirkou se vydali prozkoumat další část revíru. Vrátili se plni úžasných zážitků. Jirka hned spustil: „Já našel, co jsem hledal, nádherné loviště. Tam se musíš podívat, nejlépe kdyby mlha byla.“ Chápu, proč mlha. Celému pralesnímu porostu dodává tu správnou, napínavou atmosféru. Dnes večer obeznat prales už nepůjdu, začalo hodně pršet. Ale zítra ráno se do těch míst určitě vypravíme společně.

V podvečer mě čekal nesnadný úkol. Jiří chce, abych namluvil část textu pro video, které vytvořil z našeho společného, jarního výletu na Slovensko za tetřevy. To, že jsme se při natáčení společně nasmáli, bylo jen dobře, ale i malé jiskření u čtení proběhlo mezi mnou a Jiřím. Milena přidávala k natáčení své názory, Janička zas usměrňovala mé projevy. Nakonec všechno dobře dopadlo. Jirka byl spokojený a já zvědavý až video uvidím.

Čtvrtý den  

Ve čtvrtek ráno, poslední den pobytu pod Vozkou, se probouzíme do vydatného deště. Dlouho trvalo, než déšť ustal, po dešti se hor zmocnila tolik Jiřím vytoužená mlha. Byl celý nesvůj, že už nejsme na cestě do míst včerejšího jeho objevu. Chápu jeho nedočkavost, znám to také. Při výšlapu, na který jsem se vydal s Jirkou a Milenou, Janička zůstala na chatě, slunce začalo mlhu z hor vyhánět. Cestou se nám podařilo několik fotek pralesa ještě i s mlhovou náladou, ale na samém konci již sluníčko ovládalo všechny nabízené scény. Ostré světlo sebralo fotkám ten úžasný nádech zapomenutých, horských končin. Jiří lamentoval, chtělo to vyjít dříve, ale jak? Vždyť pršelo a vítr byl nepříjemný. Přesto se, aspoň já vracím, moc spokojený. Díky Jirkovi jsem mohl poznat další tajemná zákoutí kolem skalnatého monumentu Vozky. Několik dokumentačních fotek si odnáším, výšlapu před odjezdem vůbec nelituji. Naopak, jsem šťastný, že mne Jiří do těchto tajemných lokalit dovedl.

Po návratu již moc času nebylo. Přípravou oběda se ujal Jirka sám, těšil se na takovou příležitost celé dny. Smažil topinky „Yřik“, jak je sám Jirka nazval. Chutnalo nám všem. Musím přiznat, že tak dlouho jsem nic lepšího, přitom jednoduchého nejedl. S dámami jsem si dal panáka slivovice na rozloučenou s horami pod Vozkou a chatou Furmankou. Jirka, bohužel řidič auta, si dát nemohl, jen koukal, možná i slina mu na jazyk sklouzla. Při navrácení klíčů od chaty, závory a výjezdního povolení, další panák slivovice nechyběl. Ještě nám Jirka Šikl krátce představil svou polní kancelář s trofejemi, kterou nám při první návštěvě zapomněl ukázat.

Závěrem mě jen zbývá za mne a mou ženu Janičku poděkovat Mileně a Jirkovi za úžasný čtyřdenní pobyt na chatě Furmance pod Vozkou. Zároveň nesmím zapomenout poděkovat báječnému revírníkovi ve výslužbě, Jirkovi Šiklovi za jeho celkové, nezapomenutelné obohacení našeho pobytu. Je to skvělý chlap, právě ten správný lesák, kterých je dnes, bohužel, velmi málo.

Dokumentační fota zde :  eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13873000