Čtyři dny pod Vozkou

            Hned po návratu ze Slovenska Jiří Pecháček začal plánovat pobyt na jesenických horách. Okamžitě kontaktoval svého známého, výborného člověka, hajného ve výslužbě.  Domluvit pobyt na chatě Furmance s Jirkou, tak se hajný jmenuje, nebyl vůbec žádný problém. Osmého září ráno vyjíždíme směr chata Furmanka. Mě a mou ženu na hory odváží syn, Jiří s Milenou jedou po své ose samy. Sraz máme v Loučné nad Desnou ráno v devět hodin. Musíme u Jiřího vyzvednout klíče od chaty, od závory a také povolení vjezdu. Po velice srdečném přivítání se u Jirky chvilku zdržíme, popovídáme, vypijeme kávu, prohlídka hájovny nesměla chybět. Má co ukázat. Trofeje různé spárkaté zvěře nalovené za léta služby u LČR nešly v tak krátkém času ani pořádně prohlédnout. Opravdu bylo na co koukat, oči jen přecházely z jedné trofeje na druhou.

            K chatě zasazené pod skalní dominantou pojmenovanou VOZKA přijíždíme po půl jedenácté. Po otevření dveří od chaty na nás zavanul čas minulosti. Však chata by mohla vyprávět celé večery, nestačily by. Předsíň, kuchyňka s dobovými kamny, dvě místnosti na spaní. Každá místnost má své kachláky, dvě válendy a v místnosti, kterou obýváme já se ženou, stojí uprostřed kulatý stůl se šesti ratanovými křesly. Nikde nechybí svíčky a úhledně urovnané dřevo u všech kachlových kamen. To vše do člověka vnáší příjemnou atmosféru z let hodně pradávných. Pod chatou, ve které budeme čtyři dny bydlet, stojí další chatka, kdysi pro lesní personál. Dnes využívaná pro uskladnění dřeva a různého nářadí.

            Po ubytování jdu rozdělat oheň a připravovat mnou již doma vymyšlenou specialitu. Janička, má sladká žena mě, jak jinak, pomáhá. „Specialita“ je jednoduchá. Nakrájené špekáčky, proložené slaninou, cibulí, česnek nesmí chybět. To všechno zabalené do balíčku z alobalu a poté vloženo do ohniště. Žhavé uhlíky za dobu mé přípravy speciality v ohništi již čekají. Jiří, zkušený cestovatel po všech jesenických koutech, Milena zrovna tak, nezapomněli na přípitek a navzájem si popřát příjemný pobyt pod Vozkou. Po obědě, tedy po snězení „speciality“ z alobalu, (prý všem chutnala, já si jí, uznáte samy, chválit nebudu), vyrážíme k prvnímu výstupu do hor. Kam jinam, než za Vozkou. Výšlap, aspoň pro mne nebyl vůbec náročný. Obdivoval jsem Milenu, Jiřího, samozřejmě i mou ženu. Janička má delší dobu zdravotní problémy a přesto výstup zvládla bez problému. Jirka nás nakonec počkal pod zeleným, pralesním baldachýnem kousek pod skalním útesem. Prý už Vozku viděl tolikrát za život a tak nás raději počká. Úžasná podívaná na skalní monument, tvořený přírodou po mnoha staletí nás doslova učaroval. Já nevěděl, tak jak to u mne bývá, kde začít fotit. Každý úhel, jiný záběr. Obcházíme skaliska celé dokola, z každé strany je co obdivovat. Fouknul silnější vítr a i do údolí se otevřel úžasný pohled, umocněný zbytky mlhy a nízkými mračny. Po návratu byla znát na každém únava, ovšem jiskřičky v očích vypovídaly o spokojenosti každého z nás. K večeři zbytkem od oběda nikdo nepohrdnul. Ten večer nebral konec. Při světlech svíček se vyprávělo o všem možném, hlavně se plánovaly výšlapy na další dny. Můj zájem byl, potkat se hlavně se zvěří. Měla by začínat jelení říje a já bych rád aspoň vysokou viděl.

            Ráno nevstávám, tak jak jsem chtěl. Chata mi to nedovolila. Její atmosféra a prožité pravěkem v ní uložené zážitky mne upoutaly na válendě až skoro do východu sluníčka. Vstávám v šest, oblékám se a jdu vrstevnicovou cestou směrem pod horu Keprník. Jsem od hory vzdušnou čarou zhruba tři kilometry, dál jít nechci. Stará, zřejmě moc nepoužívaná cesta se stáčí pod horu a v její zatáčce stojí posed. Tam už si netroufám, nepotřebuji být zvěčněn na nějaké fotopasti. Otáčím se, pomalu šoulám zpátky. Vítr se točí na všechny strany a setkání se zvěří by byl veliký zázrak. Stopy ve starých, málo zřetelných kolejích zrovna moc vidět nejsou. Nad hlavou mi dvakrát prolétl krkavec. Byl hodně nízko, přesto dobrou fotku nemám. Co pár metrů stojím, prohlížím rozvolněné, borůvčím prorostlé porosty pod cestou. Tam bych si představoval zvěř, tam také, no a po pár dalších metrech se naskýtá úžasný pohled k Pradědu. Třístovkou pořizují dokument a pokračuji pomalu k dalšímu, na první pohled úžasnému místu. Takových nádherných míst je tady mnoho. Mám problém si vybrat u kterého chvilku posedět, odpočinout. Z ničeho nic, kouknu znovu do staré cesty, vysoká! Na cestu od hřebenů sešel kus vysoké. Okamžitě mi letí fotoaparát k oku. Závěrka několikrát cvakla. Co když na cestě kus nevydrží, musím využít příležitosti. Nakonec se mladý jelínek, tříletý vidlák na vrstevnici zdržuje celkem dlouho. Mám dost času k fotografování. Jenomže jsou místa, do kterých dopadá, jak na potvoru ostré sluneční světlo. Vidláček nabírá směr ke mně, já ale cítím, jak mi vítr fouká do zad. Netrvalo dlouho, jelen razantně zvedl hlavu, bere vítr, mne je vše jasné. Ještě pár cvaknutí závěrky, když vtom si všimnu dalšího pohybu mezi větvemi smrčků. Druhý, snad o rok starší, nepravidelný osmerák stojí za smrčkem, nad cestou. Oba jistí směrem ke mně. Netrvalo dlouho a mizí v porostech. Jeden pod cestou, druhý směrem k hřebenům. I tak mám radost neskutečnou. K narozeninám mi patron myslivců sv. Hubert poslal vysokou. Vyslyšel mé prosby i s Dianou, bohyní lovu. Okamžitě usedám na kraj vrstevnicové cesty. Prohlížím fotky, ruce se mi chvějí, tep zrychluje, tentokrát mne třesavka pohltila až po fotolovu. Jsem neskutečně šťastný, já mám na kartě vysokou. S poděkováním, smeknutím klobouku, popřáním si fotolovu zdar, odcházím na chatu. Celou tu další část cesty se neumím na nic soustředit. Myšlenky mne ženou, jen abych za čerstva mohl přátelům na chatě a mé ženě Janičce povykládat první dojmy ze setkání s jeleny.

            Před chatou mne již vyhlíží Jirka s Milenou, Janička si prý ještě „dělá“ na obličej, obličej. Nemeškám, jdu do chaty, beru Myslivce, sklenky na tácek a znovu jdu ven k lavicím se stolkem. Jirka s Milenou koukají, něco tuší, větří ve vzduchu asi můj úspěšný fotolov. Přichází má žena, to už mám nalito, pobízím k přípitku. Pronesl jsem ho sám a poděkoval našim patronům, horám, prostě všem za úžasný dar k narozeninám. Vyprávění zážitku z mé vycházky nebralo konce, večer u fotek jsem příběh opakoval i s detaily. Radost se setkání s mladými jeleny mi trochu kalí myšlenka, kdyby druhý jelen na cestu vyšel také. Hm, bohužel, vítr tomu nechtěl.

            Po přípitcích Jirka s Milenou jdou na malou procházku. Já zůstávám na chatě u svých fotek a začínám jen malou úpravou v noťasu. Janička mezi tím chystá lehký oběd. Ten den v úterý podvečer nás poctil návštěvou Jirka Šikl. Persona v dlouhém hubertusu s prošedivělým plnovousem slézá z motorky, rozevírá ruce na přivítanou. Je to opravdu chlap, pořád se smějící se skvělou náladou, prostě veselá kopa. Skvělá zábava při troše šnapsu rychle utíkala. Povykládal nám mnoho historek ze svého života, my pozadu nezůstali. Nechyběl ani můj výklad z ranního setkání s jeleny. Rád se Jirka na fotky podíval, hned hodnotil; odstřelový jsou oba, jak tříletý vidlák, tak i čtyřletý, nerovný osmerák. Já to vím také, ale mám je raději na fotce. Den se začal ukládat ke spánku. Jirka oblékl svůj hubertus dlouhý, až skoro ke kotníkům, rozloučil se a odjel. My donuceni chladem a padající tmou se přestěhovali do chaty. V posezení při světle svíček jsme pokračovali do půlnoci. Až celodenní únava si u každého začala vyžadovat pozornost, teprve potom se odebíráme ke spánku. Zítra určitě budeme při malém svitu svíček v posezení pokračovat.

            Dlouho jsem usnout nemohl, hlavou se mě honily myšlenky, příběhy povyprávěné veselým hajným. Vzpomínky to ve mne vyvolávalo z mého dětství, kdy můj táta se svým kamarádem, myslivcem sedávali po večerní čekané dlouho do noci na Modré boudě a zrovna tak při svíčkách. Vyprávěli si zážitky z večerní čekané z jelení říje, já usnout tenkrát také nemohl. Bylo to, jak číst ze starých knih, třeba od Komárka. Dnes v noci k zavření víček mi pomohlo tiché praskání pomalu hořících polínek v kachlových kamnech.

            Ráno mám problém se vstáváním. Z chaty vycházím až kolem půl sedmé. Sluníčko se přehouplo přes horu, světla rázem přibývalo, jen ten zatracený vítr se pořád točí. Mělo foukat od východu, to by mi vyhovovalo. Cesta, po které jdu tak jako včera, stoupá a stáčí se hned do prava a pak vlevo. Dnes ovšem z cesty odbočuji za druhou zatáčkou. Moc mě to láká podívat se, jak to vypadá za kopcem vedle cesty. Jen co zdolám horizont kopce, oči mi přebíhají z místa na místo. Nádherné, malé, sytě zelené smrčky, mezi nimi vzrostlé vysoké keře borůvčí v tom všem staré, léty větrem ošlehané bez kůry ležící stromy. Úchvatnou podívanou umocňuje nízké slunce, které celému pralesnímu porostu dodává nádherné barvy. Nemohu se od nevšední podívané odpoutat a vrátit se zpátky na cestu.

            Pokračuji v šoulačce do míst včerejšího setkání s jeleny. Bohužel, dnes žádnou zvěř nepotkávám. Moc mi to nevadí, prohlížím rozvolněné partie pod cestou, hned nad ní. V různých místech si představuji jelena anebo laň s kolouchem. Byla by to veliká nádhera. Nestalo se tak, zvěř nebyla, vybral jsem si zřejmě štěstí na včerejší vycházce. Na chatu se vracím přesto spokojený. Chata prázdná, Jirka s Milenou a Janou vyšli na túru po horách. Klíček od chaty vím, kde je umístěn, domluvili jsme se tak hned první den. Uložím si věci do chaty, beru si ven ke stolku snídani nachystanou pod talířem, ke snídani si otvírám Holbu z plechovky, je mě nádherně. Skoro bezvětří, sluníčko příjemně hřeje, kolem občas špitnou sojky, člověk nikde. Samota pod Vozkou mě zanáší do snění. Jak to tady asi bylo v minulosti? Otázku si pokládám, odpovědi neznám, jen pár útržků z povídání hajného. Něco povykládali i Jirka s Milenou. Co tak rozjímám při pozdní snídani, uslyším v dálce hlasy, to se vrací společníci. Byli se projít k chatě Vilibaldce. Je na nich vidět veliká spokojenost. U stolu s lavicemi venku před chatou jsme si vzájemně povyprávěli dojmy z výšlapu do hor. Milena se při posezení vytratila, šla připravit oběd. Byl výborný, zrovna tak jako káva po obědě. Odpoledne uléhám k odpočinku, Milena s Jirkou se vydali prozkoumat další část pod horou. Vrátili se plni úžasných dojmů. Jirka hned spustil; já našel, co jsem hledal, loviště hajného. Tam se musíš podívat, nejlépe kdyby mlha byla. Chápu, proč mlha. Celému pralesnímu porostu dodává mlha tu správnou, napínavou atmosféru. Dnes večer již nikam nejdu, ale zítra ráno se do těch míst určitě vypravíme společně. V podvečer mě čekal nesnadný úkol. Jiří chce, abych namluvil část textu do videa, které vytvořil z našeho společného  jarního výletu na Slovensko za tetřevy. To, že jsme se společně nasmáli, bylo jen dobře, ale i malé jiskření u čtení textu proběhlo mezi mnou a Jiřím. Milena přidávala k natáčení své názory, Janička zas usměrňovala mé projevy. Nakonec všechno dobře dopadlo. Jirka byl spokojený a já zvědavý až video uvidím. 

            Ve čtvrtek ráno, poslední den pobytu pod Vozkou se probouzíme do vydatného deště. Dlouho trvalo, než déšť ustal, po dešti se hor zmocnila tolik Jiřím vytoužená mlha. Byl celý nesvůj, že už nejsme na cestě do míst včerejšího, jeho objevu. Chápu jeho nedočkavost, znám to také. Při výšlapu, na který jsem se vydal s Jirkou a Milenou, Janička zůstala na chatě, slunce začalo mlhu z hor vyhánět. Cestou se nám podařilo několik fotek pralesa ještě s mlhovou náladou, ale na samém konci již sluníčko ovládalo všechny nabízené scény. Ostré světlo sebralo fotkám úžasný nádech zapomenutých, horských končin. Jiří lamentoval, chtělo to vyjít dříve, ale jak? Však pršelo a vítr byl nepříjemný. Přesto se, aspoň já vracím moc spokojený. Díky Jirkovi jsem mohl poznat další tajemná místa kolem skalnatého monumentu Vozky. Několik fotek, aspoň dokumentačních si přesto odnáším. Výšlapu před odjezdem vůbec nelituji. Naopak, jsem šťastný, že mne Jiří do těchto tajemných lokalit dovedl.

            Po návratu již moc času nebylo. Přípravou oběda se ujal Jirka sám, těšil se na takovou příležitost celé dny. Jeho specielní pokrm chutnal všem, musím přiznat, že tak dlouho jsem nic lepšího, přitom jednoduchého nejedl. S dámami jsem si dal panáka slivovice na rozloučenou a poděkování horám za skvělé dny strávené pod Vozkou. Jirka, bohužel řidič auta si dát nemohl, jen koukal, možná i slina mu na jazyk sklouzla. Při navrácení klíčů od chaty, od závory a vjezdního povolení hajnému, další panák slivovice nechyběl. Ještě nám krátce představil malou verandu s trofejemi, kterou při první návštěvě pro málo času neukázal.

            Závěrem mě jen zbývá za mne a mou ženu Janičku poděkovat Jirkovi, Mileně za úžasný čtyřdenní pobyt na chatě Furmance pod Vozkou. Zároveň nesmím zapomenout poděkovat báječnému hajnému ve výslužbě, Jiřímu za jeho celkové, nezapomenutelné obohacení našeho pobytu. Je to skvělý chlap, právě ten správný lesák, kterých dnes, bohužel není.

Dokumentační fota zde :  eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13873000