Divná zima
Konec ledna a začátek února nás sevřela zima, která bývala v minulých letech běžná. Po lednových, mínus dvaceti stupňových mrazech, trvaly jen dva tři dny, přišlo krátké „oteplení“. Ovšem s příchodem února mrazy opět sevřely naši krajinu. Mínus deset v noci a ani přes den nepolevily. Sněhu napadlo tak akorát, žádné velké sněhové přívaly, vítr se trochu utišil, jen sluníčko stále chybí.
Za liškami prozatím vycházku odkládám. Jednak kamarád, který občas chodívá se mnou nemohl. Sám bych musel vlakem a pěšky zpátky, to se mi moc nechce. Odložili jsme návštěvu Pálkové doliny o týden. Snad nám to konečně klapne.
Nepohrdám vycházkami k řece. Láká mne se dostat ke kormoránu, který se na Moravicí občas zastaví. Vím, kde se nejčastěji kormorán, lovec ryb zdržuje. Jenomže když se jdu zamaskovat do těch míst, potvora, už tam sedí. Kolikrát jsem si říkal, jestli on tady nenocuje. Zrak má opravdu dokonalý, pokaždé mne vidí dříve. Párkrát a to o mě nevěděl se vynořil z vody hned vedle mého štaflu. Viděli jsme se zároveň, já nestačil vůbec zareagovat. Odlétnul proti proudu, ja sbalil věci a mazal do tepla, domů. Jindy, to jsem se posunul trochu níže po proudu, sedl, „pacholek“ kousek vedle mne. Seděl celkem dlouho, ale já místo fotoaparátu držel v rukách kus vánočky s nalitým čajem. Ani jsem se o nic nesnažil, jen jsem si vyhuboval: však najíst ses mohl doma a ne u řeky, promarnil jsi skvělou příležitost! Jednou, to jsem byl s kamarádem Tomášem, přilétli a obohatili nám vycházku mlynaříci, kormorán seděl u jednoho většího meandru. Všimli jsme si ho oba, ale kdy přilétl, vůbec nevíme. K pořízení fotek nám bránily rozeklané olše, když jsme chtěli lepší výhled, černý pták odlétl, postřehnul náš pohyb. To bylo s kormoránem všechno.
Na další vycházce k řece mne čekal krátký, zato skvělý zážitek plný adrenalinu. Zasedl jsem, tak jako vždy na své, obvyklé místo. Skoro hodinu se nic nedělo, pak prolétli skorci, byli dva. V zápětí se to kolem začalo doslova hemžit mlynaříky. Velké hejno neposedů se kolem mého štaflu zdržovalo celkem dlouho. Fotku těch úžasných ptáčků jsem nestihl žádnou. Když přeletěli k dalším stromům, nevydržel jsem, sebral fotoaparát a šel, no šel, prchal za nimi. Znovu se opakovaly mé marné pokusy, fotka žádná. Než jsem rychlého drobečka dostal do hledáčku, byl na jiné větvičce. Tak to šlo pořád dokola. Už jsem to vzdával, když najednou slyším nějaké tvrdé plácání křídel blízko mne ve větvích. Postřehnu rychlé přelety a útoky krahujce na mlynaříky. To byl od útočníka i potencionální kořisti neuvěřitelný fofr ve větvích. Stojím, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že v ruce držím fotoaparát. Zkouším dostat momenty dravce a mlynaříků do hledáčku. Vůbec se mi nedaří, je to neskutečná rychlost, kterou ptáci předvádí ve spleti větví. Nejvíce se orientuji sluchem, teprve zrakem. Neuvěřitelné momenty mi zvedají tep na dvěstě, ale pořád mé reakce, zaznamenat děj přede mnou nestíhají. Když už se zdálo, že by mohla vzniknout fotka krahujce s mlynaříkem, zbyly mi v záběru jen rýdovací, ocasní pera dravce. Veškerý děj se strašně rychle přesouvá z místa na místo z jednoho stromu na druhý, do více hustějších větví. Konečně jednu fotku krahujce snad mám. To jen díky tomu, že se dravec vzdal neúspěšných útoků na mlynaříky a na moment si k mému štěstí sednul na větev kousek ode mne. Opravdu jen na malý okamžik, více jak jednu fotku nešlo stihnout. Dobu stojím na místě, nemohu se vzpamatovat. Zvýšený adrenalin mi ještě prochází tělem. Vzápětí mne pohlcuje neskutečná radost aspoň z pořízené, jedné fotky. Jdu si sednout, vydýchat se, uklidnit a napít. Dlouho čekat nevydržím, těším se domů, chci vidět fotku na monitoru.
Druhý den se „ženu“ k řece znovu. Musím se pokusit získat fotku mlynaříků dlouhoocasých, dokud svou přítomností zpestřují ptačí svět na březích řeky Moravice. Počasí je také lepší. Žádný vítr, teplota se blíží k nule, obleva má přijít. Sluníčko se snaží mlhou projít, moc se mu nedaří, ale světlo k fotografování je příjemné.
K řece „plnou“ kačen, začínají se pářit, přicházím kolem deváté hodiny. Uvelebuji se u svého, oblíbeného stromu. Nachystám fotoaparát a tak jako vždy, snídám. V dálce pozoruji skorce, hrdličky, někdy i straky přelétnou, kačeny se líně protahují na ledových příkrovech, jinak nic zajímavého. Zhruba za hodinku je slyším. Pokaždé ti baculatí drobečkové přilétnou a poletuji ze stromu na strom směrem proti proudu řeky. Jsem nachystaný, ale ti ptáčci oděni do jemného peří se mi stále vyfotit nedaří. Než ho postřehnu na příhodné větvičce, je na jiné. Objektivem šermuji z jednoho místa na druhé: tam sedí parádně, ale, tam se vystavuje ještě lépe. Znovu je pryč. Hle, tady mi krásně nalétnul, hm, znovu obrázek bez mlynaříka. V duchu začínám bědovat, proč neposedí o pár vteřin déle. Nevzdávám se. Rychlým krokem je pronásleduji až k železničnímu mostu, konečně. Konečně tady u soutoku Poličky s Moravicí se mi podařilo získat tři, možná čtyři snímky. Okamžitě po jejich odletu fotky prohlížím. Ano, tři určitě budou dobré. Dnes, tak jako včera odcházím od řeky hodně spokojený.
Počasí, jak na houpačce
Pravda je, že mrazy s příchodem měsíce února sevřely naši krajinu, ale ne na dlouho. Hned osmého dne v měsíci přišla znovu obleva. Opakuji se, sluníčko nevíme ani jak vypadá, mlhy jsou na denním pořádku, sníh, kterého moc nebylo, pomalu taje. Do revíru vycházky nevynechávám, ale to počasí mi ubírá na síle. Když zamrzne, křupe to pod nohami tak, že nemá cenu se za zvěří plahočit. Když přijde obleva, mlha přidává na intenzitě a není pořádně vidět.
Z neděle na pondělí napadlo asi pět centimetrů sněhu, obnova, na kterou se těším již dlouhé dny. Bohužel, místo do revíru, musím do AL Invest. Nového sněhu využiji v úterý ráno, to jsem si ovšem jen myslel. Odpoledne, ještě v pondělí se znovu oteplilo a do úterního rána bylo po čerstvém sněhu. Opět mlha, která se dala opravdu krájet, jižní, až jihozápadní vítr, byl ostřejší než v minulých dnech a dokonce přišlo mrholení, skoro déšť.
V úterý ráno beru krmení pro srnčí, pro ptáky a jdu nad chalupu. Všude je vybráno do posledního zrníčka. Zasypu do krmelečku, do krmítka pro ptactvo, nezapomenu samozřejmě pohodit sojkám a strakám. Na chvilku si jdu sednout do fotostanu. To jen tak, pro odpočinek. Jako vždy, snídám kousek vánočky, popíjím čaj, v duchu se mi honí různé myšlenky. Hlavně o letošní zimě. Je to hrozné, slunce možná vysvitlo tak třikrát, snad čtyřikrát za celý leden a to ještě ani ne na celý den. V únoru se slunce zatím neukázalo vůbec. Mlha, tak ta je na denním pořádku, když připadne trochu sněhu, za pár dní roztaje. Prostě, bída. Co tak listuji v myšlenkách, postřehnu strakapoudí průlet před fotostanem, za krátko se přidávají sojky a kosáci. Na krmítku je také živo, hned brhlíci, hned sýkorky a nějaký druh, který jsem v té mlze ani nepoznal. Jen krmeleček zeje prázdnotou, srnčí nikde. Pořídil jsem fotku sojky, strakapouda a i samičky strakapouda dokonce na odsedacím pařezu. Měl sloužit dravcům, bohužel. Krkavec prolétl nad mým krytem, byl nízko, ale na vnadišti se nezastavil. Dopíjím čaj, jdu domů. Mlha malinko ubrala na hustotě, zato jakoby déšť se přidával. Kam vykročím další dny, vůbec nevím, moc mne to do takového počasí neláká.
Je pátek, třináctého a totálně bez sněhu. V neděli má podle předpovědi znovu přijít mráz se sněžením, jenomže zase doprovázený silným severákem. Uvidíme.
Fota ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/14736708