Do třetice u vody
Je dvanáctého listopadu a já jdu do třetice k rybníku, nějak mi to nedá. Navíc, když mi kamarád povídal, že v revíru stále žádná sláva s pohybem zvěře.
Je sobota šest hodin ráno. Venku mínus jeden stupeň, obloha čistá posetá hvězdami, vítr skoro žádný. Nad hladinou rybníka leží opar, který spolu se zapadajícím měsíčkem vykreslují úžasnou, podzimní atmosféru. Kráčím pomalu po kolejích kolem rybníka, sem tam zavadím o kameny mezi pražci, vadí mi to, ale krok mi prostě z pražce na pražec nevychází. Jen co dojdu na konec hráze, hned stavím fotostan, chystám fotoaparát na stativ, naliji si čaj, to už dalekohledem prohlédnu skoro celý rybník. Světla přibývá a já koukám na protější ostrůvek na jednu z bříz, na které sedí devět kormoránů.
Myslím si, že na našem rybníce zdomácněli a na noc nikam neodlétají. Nepohrdám nabídnutou příležitostí, a i když je to daleko, využívám úžasné ranní listopadové světlo k focení. Ostření je náročné, několikrát autofokus ostří až na protější stěnu lesa, nevzdávám se, fotím. Kormoráni si upravují peří, občas některý vzlétne, aby se hned zase vrátil. To dá do pohybu i ostatní a začne hádka o hřadovací větve. Mám skvělou podívanou, zážitek zrovna tak. S přibývajícím světlem se zkracuje čas pro fotografování a tak zkouším nasadit extender 1,4. Pořídím pár fotek kormoránů a na větvičce přede mnou z ničeho nic, sedí ledňáček. Co fotím ledňáčka, na strom vedle mě sedla volavka, o fotografii se ani nesnažím, vím přesně, jak by snaha dopadla. Kouknu zpátky na břízu, kormoráni nikde, beru dalekohled, prohlížím rybník stále ještě s mírným oparem, ale nádherně čistou a klidnou hladinou.
Dnešní ráno je úžasné světlo a hladina, jakou jsem dlouho neviděl. Čistá, klidná, opravdové zrcadlo, v kterém se odráží snad všechny barvy podzimu z protější stěny lesa a ostrůvků. Kormoráni loví mezi ostrůvky, směrem k protějšímu břehu, nic pro fotografování. Za ostrůvky líně brázdí vodu labutě i s kačenami. Volavka sedící vedle na stromě odlétla k ostrůvku. Všiml jsem si, jak čeká, až jí kormoráni naženou ryby přímo pod zobák, pak jen rychlý úder zobákem do vody a má uloveno. Zajímavé pozorování, jak volavky dokážou využít lov kormoránů ve svůj prospěch. Čas utekl jako voda, po třech hodinách balím věci a se slibem nedělní čekané hodně spokojený odcházím domů.
Nedělní ráno co se týká počasí, dobré nebylo. Celou noc sice svítil měsíček a v šest ráno bylo na teploměru mínus čtyři. Cestou k rybníku a to mám opravdu jen pár kroků, se obloha zatáhla, „oteplilo se“ a do toho všeho se přidala mlha. Stan stavím do pochmurného, šedivého rána. Dalekohledem kormorány vidím na bříze, tak jako včera, volavka, tak jako včera mi sedla na strom vedle mě, dnes si k ní přisedla kamarádka. Ledňáček mi taky přilétnul, ale na, dnes líne kormorány jsem čekal celé dvě hodiny, než začali lovit. Štěstí mi trochu přálo, rybník vzali proti včerejšku druhým okruhem. Okamžitě předělávám fotoaparát do bočního okénka, stihnul jsem to včas. Sice záběry kormoránů při lovu nejsou, bůh ví jak ostré, ale dokumenty nějaké vznikly, zážitek mám parádní, navíc doplněn drahokamem, který se na závěr dnešní vycházky přilétl se mnou rozloučit.
www.youtube.com/watch?v=zeqwtu1PYZo