Do třetice

Je zhruba čtrnáct dní od srnčí říje a já se znovu toulám lesními pasekami, ve kterých objevuji stále nová, tajemná, pro zvěř klidná a pro mou duši a oko úžasná zákoutí.

Bylo to tak, v pátek dvacátého sedmého odpoledne i přes hrozbu dešťů jedu do lesa. Mám v plánu posedět u jednoho buku na Měsíční krajině, letos jsem si to místo hodně oblíbil a také očekávám v této lokalitě, že tak jako v minulosti by se tam mohla odehrávat jelení říje. Prostě mě to tam táhne z celého revíru nejvíce. Je kolem půl šesté, když usedám na předem nachystaný špalek k buku, nachystal jsem si ho na jedné ranní vycházce pro případný odpočinek po šoulačce. Polojasná, místy až černá obloha, vítr od západu, potvora až se usadím, zjišťuji, že se točí, hned od severu, hned od západu. Jít jinam, tak na to už je pozdě, taky to tak dopadlo, kromě dvou sojek za celé dvě hodiny nikde nic, až těsně před mým odchodem, v kraji paseky se protáhl „můj“ starý známý srnec. Fotil jsem ho na začátku června zhruba o sto metrů dál, má hodně rozložené, tmavé až černé paroží šesteráka, dobrý srnec. 

Při odchodu si plánuji, že ráno to tady vyzkouším znovu, jak již jsem psal, hodně se mi tady líbí.

Ráno vyjíždím před pátou. Při vjezdu do lesa postřehnu něco v kraji cesty, mývalovec. Předjet se nechtěl nechat, dal si se mnou zhruba sedmdesáti metrový závod, který mě dost znervózňoval z obavy, že mi vběhne pod kola, naštěstí to nakonec mývalovec vzdal. Na místo přijíždím po čtvrt na šest, je šero a vyhlídky na světlo velice mizivé, ani ta necelá půlka měsíčku nebyla vidět. Šedivé mraky, které přitáhly od jihozápadu, nedaly vyniknout východu sluníčka, navíc se za krátko přidala mlha, i když slabá, ale hodně tím ztížila viditelnost. Pomalu šoulám k pasece, tentokrát se vítr netočí a k mé radosti je jihozápadní, jen to světlo chybí. Vždycky po několika tichých krocích zastavuji, prohlížím paseku a tak to opakuji každou chvilku. Naráz mě zarazí pohyb mezi pařezy, dvě lišky skotačí v rubanisku a já nemůžu ani fotit. Stojím, zhruba deset minut úžasné podívané, které se člověku hned tak nenaskytne, si užívám i bez fotografování. Nakonec se pokouším zaostřit, nejde to, než zaostřím, lišky dovádí o kus dál a mám problém je v hledáčku najít. Lišky mizí někde ve vyjetých kolejích a já si říkám, co bude dnešního rána do třetice.

Na špalku u buku mě to dlouho nebavilo, chci se podívat ke slanisku a za horizont do další rozlehlé, ale více zarostlé buřením paseky. Po půl hodince se zvedám a jdu za myšlenkami. Slanisko, zdá se je navštěvované, co ho obcházím, všimnu si něčeho podezřelého na konci paseky u protější stěny lesa. Fotoaparát mi prozrazuje, že jde o srnce, ale co teď. Okamžitě se mi zvýšil tep a hned se zase dal do klidu. To při představě, že je nemožné se k srnci dostat a mně je nad míru jasné, že srnec do paseky dál nepůjde. Jde to vyčíst z jeho klidného chování. 

Stejně si nechci nechat takovou příležitost ujít a pokouším se o nemožné. Vítr mám dobrý, dokonce se dá i fotit, světla přibylo, však je taky skoro sedm. Chvilku kontroluji srnce, pár kroků a znovu kontrola. Staré klestí zarostlé vysokým buřením, koleje od lesní techniky, pařezy a to všechno se mi jen těžce zdolává. Přesto jen co zkrátím o nějaký metr vzdálenost, pokouším se o fotku, je to problém. Udržet fotoaparát v pohotovosti tak dlouho, než srnec zvedne hlavu, není možné. 

Vždycky, když chci pořídit snímek, srnec hlavu skloní a já pak nevydržím mít fotoaparát u oka, navíc se srnec objeví o kousek dál a já ho nemůžu ani najít. Nevzdávám to, už se mi povedlo přejít víc než půlku paseky, srnec mě kontroluje, začínám mít strach, že se mi další ukrojení vzdálenosti mezi námi nepovede. Konečně zas vidím aspoň hřbet srnce, toho využívám, zkracuji vzdálenost, stojím, čekám, srnec konečně zvedá hlavu a já i přes vysokou trávu pořizuji pár fotek. Znovu srnec udělá pár kroků, jako duch mizí v porostu, popocházím, pod nohami cítím zmolu, hned zase vyvýšenou zeminu, toho využívám, stojím na ní, koukám, srnec nikde. Sakra, tak to je asi konec, říkám si, jako duch se zjevil, jako duch se vytratil. Co tak smutně koukám do rubaniska, najednou ho postřehnu, jak se protáhl mezi stromem a pařezem. Okamžitě letí fotoaparát k oku, autofokus ostří, fotím, tak to je moment, to je nádhera, to je záběr! U pařezu i se stromem, tak to mám radost!!! Ještě rychle jeden snímek, byl poslední, za zarostlou hromadou klestu se mi pro dnešní ráno vytratil nadobro. 

Dlouho se dívám do těch míst, dlouho mé oči prohlíží okolí stromu, pařezu, ale srnec opravdu zmizel jak duch, prostě pán této lokality, lokality tajemné, klidné, lidmi a myslivci nerušené. Ještě dlouho tady stojím, rozjímám, vstřebávám tu nádheru, to dnešní úžasné ráno.  

A to bylo, to – do třetice!