Dva výjezdy do Lágrů

Je sobota ráno a i když je na rybníce živo, nechce se mě tam jít. Rád bych někde natrapíroval spárkatou, aspoň srnčí. Jenomže mám problém s rozhodnutím, kam vyrazit. Mlýnské, zdá se je vystřílené, takže nic jiného než návštěva do části revíru v Lágrech mi asi nezbývá. Jezevčí nory, kde mám fotopast jsou daleko, ale zasloužilo by se tam taky podívat, asi příště. Nakonec, v Lágrech jsem nebyl, ani nepamatuji. Naposledy snad v srnčí říji, myslím, že to bylo tenkrát, jak srnec srnu pokládal, zážitek to byl opravdu skvělý. Podívám se, jak to kolem lesů v Lágrech vypadá, projdu se kolem, někde posedím, když nic, aspoň si po pracovním týdnu odpočinu.

Pohled z oken domova ve tři ráno mi napověděl, že by stálo, zato vzít si sebou „širokáč“. Při východu slunce by mohla být zajímavá atmosféra a mohla by vzniknout slušná fotka. Poslední roky takové příležitosti hodně opomíjím, a tak přibaluji fotoaparát se širokoúhlým objektivem do batohu. Z domova odjíždím ve čtvrt na pět, světla skútru se snaží prorazit hustou mlhu, která pohltila celou krajinu, dokonce je i nevídané teplo. Po delším období teploměr ukazuje devět stupňů, letošní rok asi vzácnost. Na místo přijíždím těsně před východem slunce, tak akorát na šoulačku. 

Přes rameno si pověsím fotoaparát s dlouhým sklem a do rukou beru fotoaparát se širokoúhlým objektivem. Musím mít výbavu v pohotovosti. Jen co se dostanu pod dva hájky, okamžitě se nabízí scéna východu slunce s ustupující hustou mlhou. Neváhám, pořizuji fotku, za krátko další, popojdu zhruba sto metrů, fotím znovu. Tak to by bylo, konečně nějaká fotka s ranní atmosférou, teď by to chtělo zvěř. Bohužel, kam mé oko dohlédne, ani kus. Podívám se k Vajglovskému lesíku, posedím a půjdu zpátky. Lesík obcházím celý dokola proti větru, vyplatilo se. Srna se pastvila za druhým záhybem. Pořídil jsem pár fotek, radost mi udělalo setkání se srnou, ale srnec, to by byl jiný kalibr.

Při návratu ke skútru jsem cvaknul Bramborníčka hnědého, pro dnešní ráno to bylo všechno, i tak odjíždím spokojen domů.

Nedělní ráno, opět devět stupňů, mlha se držela v krajině jen místy, vítr západní, skoro, bezvětří a k mé radosti, předpovídané bouřky zatím nedorazily.  Jedu do Lágrů znovu, chci obeznat úsek mezi Lágry a Vojenským. Naposledy mne do této části revíru zavedly nohy, myslím, že někdy v březnu. Byl jsem spokojený, zvěře tenkrát bylo vidět dost. Nemýlil jsem se, jen co odstavím stroj, vytáhnu z batohu fotoaparát, loukou prochází srna a svižně. Je daleko, přesto dokument mám. Popojdu zhruba tři sta metrů, pozornost mě upoutá pohyb před lesem, srnec zatahuje do lesa. Tak ale to byl „pan“ srnec, škoda, že byl daleko a že tak brzo z rána mizel v lese. No, ale to staří srnci dělají. 

Cestou mezi lesy procházím k polím, uprostřed se paství srna. Dlouho prohlížím, jestli v blízkosti není srnče. Není, srna zatáhla do lesa v klidu a sama, možná má srnče ukryté v lese. Obcházím proti větru druhé lesní zákoutí, nadal bych si fest! Pár kroků přede mnou byl zalehlý kus srnčího, ani nevím, co to bylo zač, jestli srnec, nebo srna. Šoulám k hájku, tak asi dvě sta metrů vzdáleného od lesa. Na polích se paství srnčí, málo ho zrovna není, připadám si jak v ZOO. Obejdu remízek, na druhé straně v loukách další srnčí, ani se neodvažuji jít za zvěří. Stejně bych je zradil, sednu si a tu krásu pozoruji z dálky. Odpočívám, popíjím čaj, sluníčko připaluje, začíná mě být teplo, přemýšlím kudy zpátky ke skútru.

Rozhodnuto, jdu cestou, starou, rozbitou od lesní a zemědělské techniky, aspoň tady auta moc nejezdí. Možná něco při návratu potkám, říkám si. Za remízkem kontroluji rozsáhlé pole zaseté nějakou jařinou. Srnčí se paství v klidu uprostřed, zkouším prohlédnout louku po pravé straně, těžko se do louky dívá, je to proti slunci a tak, slunečním paprskům uhýbám a vracím se pohledem do pole. Podívejme, srnec žene mladíka a to přímo k cestě, po které jdu. Když neuhnou, budu je mít jak na dlani. Jenže, přání je jedna věc, skutečnost jiná. 

Srnci zaběhli pod terénní vlnu a já vyšel na prázdno. Když už to vypadalo nadějně, tak zase nic. Popojdu pár kroků a hle, jeden srnec je před lesem, ovšem zas daleko, ale aspoň něco. Pokračuji v šoulačce, když najednou postřehnu stín vedle cesty. Vzdálenost je uspokojivá, je to srnčí a já ho dokonce viděl dřív. Okamžitě zaklekávám, pořizuji fotku, srnec přechází cestu, snažím se o další snímek. Daří se! Kouknu zpátky a další kus jde do cesty, srna. Dva kusy srnčího mám před sebou, asi loňská srnčata, nádherný zážitek, zvěř o mě neví a já se snažím o co nejlepší fotku. Třesu se u toho jak ratlík. Po kolenech se snažím dostat z cesty do pole, aby vzrostlé stvoly trav nezavazely při fotografování. Daří se mi, to je nádhera! Srnčí se v klidu paství, tak jak si přeji, já se snažím zaznamenat nabízenou, každou příležitost. Po zadku musím v zasetém poli se posouvat mimo vysokou trávu, aby autofokus neměl problém ostřit. Pořád se mně nevěřícně daří, i když je již ostřejší světlo, slunce svítí šikmo proti mně, fotoaparátu to, jak občas kouknu na displej, nevadí! Třepu se zážitkem jak ratlík, dlouho mě taková podívaná nabídnuta přírodou nebyla, dlouho jsem takový zážitek nezažil, prožívám opravdovou, loveckou horečku. Znovu se musím posunout, zvěř je tak úžasně klidná a já, nebýt fotobatohu, snad neudělám ostrou fotku, slouží mě místo stativu. Úžasnou nádheru mě dnešní ráno v Lágrech přichystalo! Vůbec nevnímám mokré kalhoty, nevšímám si zabláceného terénu, ve kterém se po zadku posunuji k lepšímu výhledu, však pračka oblečení vypere, jen když se fotka povede.

Zhruba čtyřicetiminutová podívaná končí, srnčí popochází čím dál více do pole, to už pro dobrou fotku není. Dlouho ještě sedím v mokrém obilí, čekám, až zvěř zajde pod horizont a já konečně mohu vstát, narovnat zdřevnatělé nohy, protáhnout záda, napít se čaje. To je úleva, a ten zážitek, opravdu úžasný. Musím přiznat, že po neskutečně dlouhém období, je mě nepopsatelně nádherně. Dnes mi byli nakloněni, jak svatý Hubert, patron myslivců, tak i Diana, bohyně lovu, smekám pomyslný klobouk a s úctou jim oběma a přírodě moc děkuji.

Fotky ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13348107