Dvě deštivá rána s ledňáčky

Ledňáčci jsou má slabost, jakmile „zavětřím“, že jejich aktivita na rybníce je čím dál větší, okamžitě jsem tam. Jeden problém s fotografováním to má. Bobři na zadní hrázi se postarali o zhození břízy přímo do vody. Tenkrát mne hned napadlo, že to pro mé focení bude veliká překážka, ale ledňáčkům větvě břízy nabízí skvělá číhací místa pro lov. Přesto mé pokusy s odsedacími větvemi marné nebyly. Musím ovšem přiznat, moc se mi na snímcích větve nelíbí. Bříza trčící s korunou větví nad hladinu je o mnoho lepší, přirozená. Problém pro fotografa je, když ledňáček nesedne, tam kde fotit by se dal, ale sedne za spleť větví zavazející objektivu. Na mnou nachystaný „klacek“ sedají také, ale jak píšu, odsedák se mě vůbec nelíbí, musím ho vyměnit. To je opět vskutku veliký problém, vždycky to je pro mne problém a velký.

V neděli bylo rozhodnuto, jdu na věc. Natahuji prsačky, sedám na skútr a jedu provést výměnu, letos v pořadí třetí. Najdu něco „fotogenického“ mezi kolejemi a hrází rybníka. Jo, to si člověk doma jen myslí, realita na místě je úplně jiná a mě začíná peklo s výměnou. Jednak je třicet ve stínu, jednak nemůžu nic příhodného najít, řezat větve nechci. Pak přišel nápad, uříznu jednu větev ze spadlé břízy. Stalo se, zapíchnul jsem jí úspěšně do míst, aby i pozadí za ledňáčkama bylo podle mých představ. Vylezu z vody, kouknu na větev, moc spokojený teda nejsem. Mávnu rukou, jdu domů. Mám toho dost. Při návratu od krytu mě stejně oči koukají po všech možných pahýlech ležících vedle železniční tratě. Několik jich zvednu, prohlížím, ani jedna se mně nelíbí. Naposledy se ohýbám pro jednu, travou zarostlou větev. Opatrně jí osvobozuji ze zajetí polehlých travin. Začíná se kus dřeva lámat a znovu mnou prochází naštvanost s nezdaru. Kouknu na konec „polena“, no konečně. Konečně dřevo a ještě neporušené mým zacházením. Dřevo si přímo žádá, abych ho použil pro odsedávání drahokamů. Sláva, povedl se mi najít odsedák, jaký jsem si zhruba představoval. Dávám si veliký pozor při manipulaci, oddechl jsem si až byl ukotven ve dně rybníka. Ještě kontroluji výhled z krytu a zároveň úhel s pozadím. Trvalo mě to celou hodinu, než jsem byl hotov. Zničený, zpocený, žíznivý přijíždím domů.

V pondělí ráno vstávám o půl páté, času je dost stejně má pršet. Náladu mi počasí nekazí, těším se. Přibaluji pláštěnku i s nepromokavými kalhotami, kus staré pláštěnky na zakrytí fotoaparátu nesmí chybět. Před šestou sedím v krytu, mám nachystáno, teď jen chybí ledňáčci. Déšť chvílemi sílil, chvílemi jen mrholilo, světlo mizerné, ale s tím jsem počítal. Nečekám ani hodinu na jejich přílet, jsou tady a hned dva. V letu se perou o místo, jeden ustoupil, jeden usedl. Nečekám, fotím, přece všechny fotky nebudou rozmazané. Jeden moment střídá druhý. Dnes se mi předvádí i s loveckou dovedností, někdy úspěšně, někdy bez úlovku. Rybky jsou takové maličké, ale časem budou lovit i větší, jen co se to mladíci naučí. Fotky přibývají a já mám radost tak jako vždy, velikou. Hned je ledňáček na větvích břízy, za chvilku zase sedí přede mnou, jeden odlétne, přilétne druhý. Naprostá nádhera. Když odlétnou, tak jen zhruba na půl hodinky. Znovu zaloví a letí jinam. Dnes jsou to dva samečci, jeden je na krku pod hlavičkou oškubaný, asi má větší drzost při rvačkách o místo. Druhý má peříčka neporušené, uhlazené bez známek nějakých šarvátek. Několikrát se mi předváděli, jak mezi sebou zápasí o místo na odsedacím dřevě. Bohužel pro mne, vždycky byli pro fotografování natočeni špatně.

Dvě deštivá rána s ledňáčky strávená u rybníka byla neskutečně super! Psát dále nic už nebudu, nechám hovořit fotografie.

Odkaz - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13534627