Foto-expedice Helgoland - květen 2024

04.06.2024 10:11

Foto-expedice Helgoland - květen 2024

Je to deset let, co jsem byl poprvé na ostrově Helgoland. Tenkrát to byla kromě Koviho a Katky jiná parta, parta skvělá. Kovi s Katkou jsou stálými návštěvníky ostrova, pochopil jsem proč, pokaždé je na ostrovech jiné počasí a dokonce se mění i živočišné zastoupení. Výpravu letos doplnili výborní kamarádi Michal a Marek. Marka jsem do této doby neznal, ale dnes mohu napsat, skromný, výborný chlap se skvělou povahou. Já byl osloven již v lednu, mé rozhodnutí jet, netrvalo dlouho. Při následujícím telefonátu od Koviho ode mě kamarád slyšel můj souhlas s účastí.

Příjezd do Kadaně.

Je pátek 24. května, v poledne přijíždím s manželkou vlakem do Prahy, kde nás čekala dcera, neviděli jsme se dlouho, těšili jsme se všichni, já dcera a samozřejmě manželka. Ve staré části nádraží si dáváme kávu a vášnivě povídáme ovšem možném, všechno si ani nejde říct. U stolku s kávou nechybí Kovi s Katkou, kteří si mě přijeli vyzvednout a odvézt do Kadaně. Za hodinku se loučíme, žena jde s dcerou a já odjíždím do Kadaně. Ještě ten večer podnikáme vycházku k jezevčím norám, které Kovi nedávno obeznal, dokonce se mu povedl i snímek jezevce, radost měl velkou. Však já velice rád vzpomínám na svou první fotku jezevce, neskutečný zážitek to byl a patří k tomu i nepopsatelná radost ze snímků. Tenkrát u jezevčích nor byl i Martin. Dnes večer se nám jezevce vyfotit nepovedlo, jen Katka postřehla, jak se sádelník protáhl v porostu za malou mezí.

Tento večer se nám protáhl do pozdních, nočních hodin. Povídat se nám chtělo o všem možném, neviděli jsme se rok a za tu dobu se nahromadí hodně myšlenek, které si chceme navzájem sdělit. V sobotu se k výpravě připojil Marek, se kterým v podvečer odjíždíme do jedné pískovny, pokusit se o fotografie vlh. Ku podivu, i když jsem moc v úspěch nevěřil, se nám akce povedla na výbornou. V pozdním večeru přijel ještě Michal, který naši výpravu uzavřel. Krátký čas spánku, a ve tři ráno, dvěma auty odjíždíme směr přístav v Německém Cuxhávenu.

Inženýrská odysea.

Hned po třetí hodině ranní po výjezdu z domova Kovi zastavuje u čerpací stanice natankovat. Pohonné hmoty doplňuje jen Kovi, Marek prý tankoval den předem, benzínu má dost v autě jsou dospělí chlapi a tak dobře vědí, co dělají. Počasí nám přálo, místy byl jen mlžný opar s východem sluníčka, který nás vítal při nájezdu na dálnici v Německu. Cestou dvakrát zastavujeme, protáhneme těla, koupíme lehkou svačinu a frčíme do přístavu. Katamarán má z přístavu v Cuxhávenu odplouvat v deset třicet, času máme dost. No, co se ale nepřihodilo. Druhá posádka auta, řidič Marek a spolujezdec Michal, dvě velice vzdělané osoby, kterým jejich příjmení na vizitkách zdobí tituly získané dlouhými studii na vysokých školách, dá se tedy předpokládat, že si umí spočítat spotřebu auta. Omyl, zhruba padesát kilometrů před přístavem nám posádka sděluje, že autu dochází benzín. Čerpací stanice je až v Cuxhávenu. Jak řešit situaci? Koviho auto jezdí na naftu, sjet z dálnice není kde a i když jsme měli, dá si říci záchvat smíchu, navíc, když Katka kamarádům do mobilu spustila popěvek z písně od skupiny RANGERS - Promovaní inženýři, sinus kosinus deskriptiva, no škodolibost od nás, ale spočítat obsah nádrže na kilometry a nespoléhat se jen na ukazatel…. Postupně nás humor přecházel. Přemýšlíme co s nenadálou a dost vážnou situací. Za pár minut dostáváme zprávu, ať si neděláme starosti, že snad k benzínce, která je někde v předměstí přístavního města, dojedou. Naštěstí vše dobře dopadlo, Marek natankoval a druhá posádka do přístavu dojela k naší radosti včas. Ulevilo se všem, aby ne, vždyť vůbec nevíme, jak bychom řešili tenhle nečekaný stav. Já navrhoval, pořídit si ploutve se šnorchlem, no nápadů bylo ažaž, každý si něco přihodil, nakonec výbuch smíchu, bylo vlastně vyhráno. Pro vysvětlenou - Markovi tahle nepříjemná událost s pohonnou hmotou vznikla tím, že včera večer jsme jeho autem jeli fotografovat vlhy, blízko pískovna zrovna není a tak se stalo, že to co jsme projezdili večer, ráno chybělo.

Nalodění v přístavu Cuxhavenu.

V přístavu na nás čeká katamarán, který naši výpravu má přepravit na ostrov. Všechno mělo projít hladce, ale neproběhlo, nastal problém a to můj. Při nástupu na loď nešel načíst můj plavební lístek s QR CODE ani z mobilu a ani vytištěný! Tak to pěkně začíná! Já nemůžu na loď a domluvit se neumím, kamarádi stojí na palubě s Markem, naším překladatelem, já s Katkou řešíme problém na molu. Stojíme, diskutujeme se stevardkou, za námi se tvoří fronta, lidé nechápou a ke všemu se diví, jako bych za nepříjemnou a dost problémovou situaci mohl já. Katka vysvětluje, že je vše zaplaceno, v mobilu má další dokument, kterým prokazuje pravost palubního lístku, vzdát se našeho práva nechceme! Stevardka, zdá se je už nervózní a tak nás posílá ke kolegovi, abychom nezdržovali hromadící se dav turistů za námi. Pan stevard, kód načíst nedokázal zrovna tak, jako jeho kolegyně. Ovšem dostal spásný nápad, opsat číselný kód ručně, chvála bohu, že mu v hlavě zabřesklo. Já to chtěl, ale neuměl jsem to vysvětlit a navíc další dav turistů za námi mě fest znervózňoval. Po opsání číselného kódu můžu konečně na palubu. Ani nemusím psát, jaká to byla úleva nejen pro mne, ale pro celou naši výpravu. Sláva, vyplouváme.

Do přístavu na Helgolandu připlouváme kolem půl jedné. Počasí skvělé, slunečné, moře téměř bez vln, já už s dobrou náladou. Po ubytování v apartmánu jdeme na krátkou procházku po ostrově a večer na pokoji u pivka plánujeme rozvrh na následující dny. Vše podřizujeme předpovědí počasí.

První výlet na ostrov Düne „(bobr)“.

První výpravu na písečnou dunu podnikáme v pondělí ráno. Káťa kupuje permanentku, vyplatí se a zakrátko vyplouváme. Obejít ostrov, i když jeho rozlohou by neměl být žádný problém, (s délkou asi 1000 metrů a šířkou 700 metrů mají návštěvníci k dispozici přibližně 130 000 metrů čtverečních nejkrásnější pláže. Původně byla duna spojena s hlavním ostrovem přírodní stěnou z písku a křídy, ale bouřková vlna na Silvestra 1721 ostrov a dunu roztrhala. Dnes je duna jediným bočním ostrovem Helgolandu, a proto také patří k obci a okresu Pinneberg ve Šlesvicku-Holštýnsku. Na plážovém ostrově se nachází letiště Helgoland-Düne, přístav dun a maják Helgoland-Düne. Nachází se zde také několik ubytovacích zařízení a stanice DGPS)

ale s foto-vybavením na zádech v písku, nebudete věřit, to pro některé, problém je. Ovšem první fotky tuleňů, ústřičníků, alky mořské, daly zapomenout na nepříjemné kroky na písečném pobřeží. Snímky všeho přibývaly, dokonce před teleobjektiv, při fotografování tuleňů se přimotala osoba s vystaveným „bobříkem“, byla se koupat a každopádně, odvaha jí nechyběla. Dáma v letech si nás nevšímala, šla si za svým asi jak je zvyklá, přes celou pláž až k bungalovům, turisty absolutně ignorovala. Před odplutím z písečné duny se musí někteří z nás zbavit nalepeného písku z oděvu, máme ho snad všude, v kapsách, v rukávech a to mám v tašce oblečení, na které se písek nelepí, schválně jsem si ho vzal sebou, ale tady neoblékl. Zbavit se písku z oděvů nám moc nejde, navíc mokrého a tak důkladnější očistu necháváme až v apartmánu. Mám v tašce kartáč, pomohl skvěle, teď aby ještě oblečení uschnulo co nejrychleji. Někteří z nás chceme ještě dnes odpoledne znovu na písečnou dunu. Večerním návratem z ostrova znovu dovážíme písek do apartmánu, který nám zalezl snad do všech částí oblečení, Marek to neřeší a to se mi líbí, nemá s ničím problém, bere věci, tak jak jsou. 

Další průběh našich dnů.  

V úterý ráno nás uvěznil déšť, ale v podvečer už vyrážíme na útesy ostrova Helgoland za tereji a alkouny úzkozobými, Michal si šel za svým radioamatérským koníčkem. Vítr od severozápadu bičoval nejen útesy, ale pěkně pročesával i naše hřívy. Těšili jsme se hlavně na fotografie se západem sluníčka, který by dal fotografiím terejů správnou atmosféru. Bohužel, západ, jaký jsme si představovali, nevyšel. Odcházíme z vrcholů útesů ostrova s tím, že máme na „západovky“ čas, však je teprve úterý. Večer se nám přehoupl přes půlnoc, bylo o čem povídat a tak čas rychle ubíhal. Moc jsme toho tu noc nenaspali.

Ve středu se probouzíme do deštivého a větrného dne. Čekáme, až déšť ustane, pak jdeme na procházku po pobřeží k severovýchodní části pod útesy, prozkoumat, jestli se nám podaří najít pod kameny nějakého kraba. Je odliv a hned pod snad třetím kamenem Kovi nachází nejen dospělého, ale i dva mladé, naděje, že večer by se nám mohla podařit fotka kraba, žije. Cestou zpátky navštěvujeme místní obchody pro doplnění zásob. Obchod byl narvaný, nebylo pomalu hnutí, ale nákup jsme zvládli a nakonec i večer se nám fotograficky v celku vydařil. Nemáme sice vysněné tereje při západu, ale několik „letovek“ se nám podařilo, při zpáteční cestě jsme se šli podívat pod útesy. Byl odliv a to byla naše šance, vyfotit si kraba ve světle zapadajícího slunce. Najít kraba problém nebyl, ale přišel mrak a okamžitě bylo po skvělém světle, co se dá dělat. Po návratu nám Katka nachystala vydatnou večeři, panák dobrého šnapsu koupený v místním krámku, nesměl chybět. Probírání fotek s veselou debatou se znovu protáhlo přes půlnoc.

Ve čtvrtek ráno opět všichni vyplouváme na ostrůvek Düne, jen na krátko. Turisté velice rychle zaplňují ostrovy a pak je fotografování některých živočichů skoro nemožné. Přesto se nám podařilo, cvaknou pár bahňáků, kulíků, bohužel k tuleňům jsme se již nedostali. Tentokrát ne turisté, ale světlo bylo proti nám. Balíme věci, oděv máme promočený skoro celý a od nalepeného písku, nejde ho ani z oblečení rukou dostat dolů, necháváme to tak, na pokoji mám kartáč a ten zaručeně pomůže, však někdo nám ho z okna hodí.

Polední procházka uličkami ostrova je náramný „relax“. Obchůdky jsou plné různého zboží. Od suvenýrů, přes alkohol, cigarety koupíte snad všechno, co by vám při pobytu na ostrově náhodou chybělo a ceny? Ceny, dá se říci, že jsou srovnatelné s našimi. Zastavení v malé hospůdce na dvě točené nesmělo chybět. Příjemná procházka ostrovem nám pomohla zkrátit den k večernímu fotografování. Cestou na apartmán ještě nakupujeme, je zapotřebí doplnit zásoby. V podvečer na písečnou dunu odplouvá Katka, Kovi a Marek, Michal jde opět „lovit rádiové vlny“ radiostanicí, já čekám v pokoji na západ sluníčka, čas si krátím psaním poznámek pro případný článek o naší výpravě. Dnes by měl západ konečně vyjít podle našich představ. Pohled z okna pokoje na oblohu mě táhne na útesy Helgolandu. Je jasno, bez mráčků a ani vítr nefouká, zavírám noťas, beru věci a odcházím, času mám před západem slunce dost. Michal, který se vrátil a ještě mne zastihnul na pokoji, mění výbavu a jde taky. Cestou dostáváme zprávu od Katky, že za chvíli odplouvají z duny a že západ stihnou tak akorát. K útesům vedou čtyři cestičky a je možnost prý jet i výtahem, tuto možnost jsme nikdy nevyužili. Většinou chodíme stezkou, dlouhou 1300m která je celá vydlážděná. Společně se setkáváme až na vrcholcích ostrova, zhruba sedmdesát metrů nad mořem. Jenomže, místa k dobrým snímkům jsou již obsazená a tak si každý hledá svůj prostor k fotografování. Já jsem si vytouženou, dobrou „západovku“ nepořídil, chyběl mi širokáč s filtrem, mám ho doma a tak jsem si musel vystačit se sedmdesát-dvoustovkou. Zas tak mi to nevadí, přesto několik fotek mám, myslím, že i Marek byl spokojený. Katka s Kovim od západu sluníčka očekávali lepší podmínky pro fotky, Michal neříkal nic, nateklo mu oko a tak vlastně místo fotografování trpěl, naštěstí mu pomohl Marek, měl sebou nějakou mast a druhý den ráno Michala oko už tolik netrápilo. Večerní posezení jsme znovu protáhli, jít včas na kutě nebylo stejně třeba, předpověď hlásila na pátek dopoledne déšť a kupodivu předpověď nelhala.

Pátek ráno se postupně probouzíme do chmurného dne a tak každý odpočívá po svém, já sedím u stolu, piju kávu a znovu stručně sepisuji věty o naší foto-expedici Helgoland. Někteří prohlíží fotky a Kovi, tak ten se dospat nemůže. K poledním hodinám se venku jakoby rozsvítilo a nás to optimisticky povzbudilo k odpolední návštěvě ostrova Düne, ale jen chvilku. Za několik minut znovu začal vítr a déšť bičovat ostrov a my opět zasedli ke stolu k úpravám fotek. Vždycky se u úprav nasmějeme, každý hledá dobrou fotku ne jen momentem, ale i ostrostí a to je, jak je vidět problém. Soutěž mezi NIKONEM a CANONEM, kdy jsou „nikoňáci“ v přesile je značný. Canon mám jen já a Marek, vyhrává Kovi, který umí zachytit momenty, na které já nemám a Markovi kazím průměr. Každý vždycky „nastřílí“ fotek hromady, ovšem Katku překonat nejde, ta je prostě nepřekonatelná. Michal, tak ten má fotek nejmíň, ale zase je má kvalitní a to prosím pěkně, se nejvíce věnuje svému koníčku s radiostanicí.

Na písečnou dunu odplouváme o půl páté. Počasí se umoudřilo, je nádherně. Cíl máme jasný, chceme jespáky a tuleně, ty doposud pořádně vyfocené nemáme. Hned po opuštění člunu jdeme zalehnout na písečnou pláž, místa máme předem vyhlídnuté. Na první snímky nebylo třeba dlouho čekat, ptáci téměř všech druhů byli v pohybu, kolikrát nebylo možné ani zaostřit, jak rychle běhali po pláži a hledali co kde sezobnout. Což o to, s ptáky by to tady šlo, ale za tuleni musíme na druhou stranu ostrova. To zvládneme, ale světlo od západu bude chybět. Poslední „škuner“ odplouvá v devět večer, sluníčko zapadá před desátou, je to škoda. Odplouváme spokojeni, i když s pískem na oděvech a i v kapsách, důležité je, že máme slušné fotky na kartách. Při večeři, kterou nám připravila, jak jinak než Katka, nesměla chybět vášnivá debata o fotografování a pořízených fotkách. Vždycky se u stolu zasmějeme, je důvod, každý něco hodí do placu humorného, výstižného tématu a to okořeňuje celkově náš pobyt na ostrově.

Shrnutí.

Po celý týden panovala ve skupině skvělá nálada, kořeněna humornými příběhy, anebo různými, peprnými „hlody“ při debatách z fotografování. Marek, to je borec, pro vtipná slova nechodí daleko, Kovi, tak to je známe, že si s ním skvěle rozumíme všichni, taky je s Katkou organizátorem výpravy a Katka, tak ta je stále ve střehu, nevydrží chvilku v klidu, pořád něco hledá, pořád musí něco dělat a pak je terčem různých a zase vtipných útoků. Michal i přes jeho starosti, milé starosti s rodinou, hlavně malými dětmi je takový tajemný, nikdy nevíte, co z jeho úst vypadne a když vypadne, má to váhu. Znovu se vrátím ke Katce, ta by zasloužila řád zlaté vařečky, stravu připravovala moc dobrou a nikdy nechybělo. Však nákup potravin jsme nepodceňovali, já říkal; nakupuji nejlépe, když v břiše kručí, to pak do košíku z regálu potraviny jen padají. No a tak jsem se dostal k mé persóně, Marek prohlásil - prý že bručoun, ale všichni víme, že kdyby nebylo mých různých narážek ke všemu, tak by to nebylo ono, různé a vtipné narážky kořenily náš pobyt. Tak to jen krátké shrnutí k osobám výpravy.

Den odplutí a krátké zastavení mým pohledem na ostrov.

Sobotní ráno bylo vlastně jen ve znamení balení zavazadel a chystání se na opuštění ostrova. Majitel apartmánu chce, abychom opustili pokoje v půl jedenácté, musí uklidit pro další turisty. Nás to dostává do nepříjemného stavu, co v dalších hodinách před odplutím z ostrova budeme dělat. Odplouvat máme až o půl šesté odpoledne. Marek má jasno, kromě foto-výbavy necháváme zavazadla v budově a Marek ještě vybíhá na útesy za tereji. My využíváme čas k nákupu dárků, vlastně jen Michal, Kovi a Katka, já už pozornost pro manželku mám. Připadla mi úloha hlídače, sedím na molu, hlídám foto-výbavy všech a do diáře dopisuji poslední věty z expedice.

 Turistům by se dala věnovat celá stránka a možná by ani nestačila. Na ostrově potkáte turisty mnoha národností, dokonce i Slováky, Poláky, kteří před deseti, někteří před dvaceti lety na ostrově našly smysl života. Našly si práci, jeden prodává lístky na místní vláček, zároveň obsluhuje výtah, kterým přepravuje turisty na útesy. Mladá, pohledná žena, kterou jsme potkali v obchodě, nás pozdravila, my okamžitě a s překvapivým pohledem odpověděli, krátký rozhovor prozradil, že je zřejmě zaměstnaná v místní nemocnici. Slečna, která nás obsluhovala v pizzerii, při mém vyjádření k pizze okamžitě zareagovala, promluvila na nás s příjemným úsměvem česky, vzájemné pohledy a úsměvy hovořily za vše. Muž, který na nás promluvil před obchůdkem se suvenýry, žije prý na ostrově dvacet let, je vidět, že se mu daří, je spokojen, zřejmě vlastník krámku. Hned si řeknete, že je dobré si dávat pozor, co říkáte, nikdy nevíte, kdo vás poslouchá. Pána obsluhujícího výtah, jsme potkali ještě několikrát, dokonce nám v tabletu na molo na kole přijel ukázat fotografie mladých tuleňů, které sám nafotil.

V každé uličce nacházíte spousty obchůdků s různým zbožím, mimo potravin vás lákají na parfémy, plyšové zvířátka, keramiku, nože s nápisy Helgoland, zrovna tak oděvy s potisky Helgolandských útesů a ostrova Düne. Alkohol mnoha druhů nechybí snad v žádném krámku a dokonce na ostrově jsou speciální obchůdky jen pro alkohol. V každé uličce a hlavně přímo na pobřeží vás stánky neodolatelně svádějí linoucí se vůní k ochutnávkám místních specialit. Pozoruji návštěvníky ostrova, jak tvoří dlouhé fronty na vonící pokrmy. Dokonce jsme byli svědky, jak jedna žena si koupila rybí specialitu a okamžitě o ní přišla. Rackové, potvory jedny, posedávají na lampách, na stříškách domů a jak někdo neuhlídá zakoupenou, vonící specialitu, okamžitě o ní přijde, je to mžik. Racek slétne, drze to osobě sebere z rukou, turista překvapen hledí a v momentě ví, že přišel zhruba o deset EUR. Racek v klidu sedne na okraj mola, dvakrát hltne a smažená rybí pochoutka je v něm, pečivo nechá ležet, to zase začnou ozobávat vrabčáci. Není divu, že na ostrově převládají obézní lidé, ono odolat aromatické vůni jídel je docela problém. Nakonec i naše výprava se vydala do jednoho stánku za místní specialitou. Shodli jsme se všichni, že neochutnat kraba, by nás po návratu domů mohlo mrzet, nelitoval nikdo. Já neříkám, že to je, kdoví co, ale určitě za ochutnávku to stojí.

Čistota na ostrově musí být zažitá, veřejné toalety jsou vybaveny sprchami a vše se jen třpytí a dokonce použití toalet je zdarma. Nikde nenajdete nedopalky z cigaret, žádné poházené lahve od pití, ani pohozený ubrousek, jak je u nás zvykem. Byli jsme svědky opravy kanalizace, ve večerních hodinách výkop byl ohraničen zábrany, druhý den v poledne nebylo poznat, že nějaká oprava vůbec probíhala, u nás by oprava trvala možná měsíc i dva.

Čas odplutí.            

Schyluje se k času našeho odplutí, katamarán již čeká, naše skupina si ještě rychle kupuje něco na zub a pak už jen připravujeme zavazadla k naložení do košů, které jeřábkem vyzvedávají z mola na loď. Některé zavazadla se váží, hmotnost nad dvacet kilo se musí doplatit. Michal doplácel fest, snad třicet EUR, bohužel jeho vybavení, hlavně výkonné baterie, které potřebuje ke svému koníčku, váží nejvíce. Katka, ta doplácela jen šest EUR, moje zavazadla nevážili. Mým pohledem, všechno dlouho trvá, slunce nás spaluje, však vypadáme jak připálené topinky, hlavně Káťa, ta je červená jak rak, já si na svojí, jak mi jí nazval Marek šošolku, nasazuji kšiltovku, slunce pálí až moc. Odbavení zavazadel se protahuje, začínám být nervózní, jestli se znovu nebude opakovat problém s mým palubním lístkem. S Katkou a Markem se domlouváme, že napřed nechají načíst můj lístek, pak teprve ke čtečce půjdou oni. Fronta turistů před námi postupně mizí na lodi, jsem na řadě, nachystaný lístek v mobilu nabízím pěkné stevardce k načtení QR CODE, přitom do nervózního mého obličeje se snažím nahodit grimasu, příjemnou a usměvavou. Stevardka, aniž by něco řekla, sejmula čtečkou QR CODE, já stojím a čekám na reakci, té se nedočkávám, turisti tlačící se na palubu mě znovu přivádějí do nervozity, ptám se mladé dámy; OK? Odpověď; hlavou pokynula a z jejich úst vypadlo – OK. Úleva mi prošla celým tělem, konečně se mohu nalodit i se zbytkem výpravy. Hodinu a půl se plavíme šedesát kilometrů klidným mořem. Marek si šel lehnout do podpalubí, potřeboval ještě trochu naspat před cestou autem, my seděli venku na palubě a nechali se spalovat sluncem celou cestu i tak nám bylo fajn. Cesta autem po pevnině ubíhala, Káťa v autě usnula, však asi byla z nás unavená nejvíce. Projeli jsme deštěm, bouřkou a s krátkými přestávkami se dostáváme k hranicím. Před druhou hodinou noční jsme konečně doma. Doma u Katky a Koviho, dlouho neotálím, řízek ne-řízek k „večeři“ jdu spát. Ráno v osm mě čeká další cesta, skoro celou republikou. Marek, hodný chlap, mi cestu domů usnadnil, odvezl mě do Prahy na hlavní nádraží. Úžasná pomoc a moc si jí vážím a moc mu děkuji. Měl jsem přepravu z Kadaně domluvenou s Kovim a Katkou. Marek se nabídnul, má to při cestě domů, odveze mě na hlavák.

Můj zápisník je už skoro plný, naše foto-expedice by dala snad na celou knížku, ale to já neumím dobře sepsat, někdy příště. Kolegům, kamarádům výpravy moc děkuji za krásné zážitky a už teď se těším na další setkání.

Focené druhy – jespák rezavý, jespák obecný, jespák písečný, kulík písečný, alkoun úzkozobí, alka mořská, ústřičník velký, rackové, tuleňové a jednou i krab.

Větší fotky zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11557144