Jedno lepší, než druhé

Na myslivecké brigádě jsme vedli debatu o zvěři všeobecně, hlavně o stavech zvěře v našem revíru. Při návratu, ještě ten den odpoledne z výstavy trofejí, někdo z nás vzpomněl stavy zajíců. Shodli jsme se všichni, že se z revíru vytratili. Kolega Pavel povídal, že snad, nad bývalou naši střelnicí jsou dva. Kromě Pavla nikdo z nás doposud zajíce neviděl. Jejich stav, dá se říci je v naši honitbě „tragický“. Nízký počet zajíců je v mnohém případě přisuzován oné nemoci, o které se nepíše jen v časopisu Myslivost, ale i na internetu. To bylo ještě dvacátého pátého dubna. Dnes je prvního května a já jich k mému velikému překvapení, v Lágrech napočítal devět!

Do Lágrů mi vycházek s příchodem jara přibývá a jedna z nich mi udělala radost ještě větší, než vycházky předešlé. Nebudu se rozepisovat, ale kromě slušné fotky srnce se mi konečně představilo devět zajíců!!! Jsem strašně rád, že mohu kolegům, myslivcům sdělit, že zajíci jsou.

V Lágrech parkuji již při svitu měsíce, který jde první den z úplňku a sklání se za obzor. Konečně je lehký vánek a ne vítr. Dokonce, mohu napsat, teplejší, od jihozápadu. Ve vzduchu je cítit taková, ta správná jarní vlhkost, promísená rozkvetlými stromy s vůněmi květů blatouchů, petrklíčů a dalších květin rostoucích v krajích lesa a u příkop. Při rozhlédnutí se po okolních loukách, hned po zaparkování, postřehnu pohyb. Je hodně šero, ale je mi naprosto jasné, že jde o zajíce. Okamžitě vytahuji fotoaparát z batohu. Jen co ho zapnu, přes hledáček hledám, neustále se pobíhajícího ušáka. Konečně mám zajíce v hledáčku a ne jen jednoho, ale čtyři. Než se mě podaří zaostřit, zajíci se rozprchnou. Přesto mám několik dokumentačních fotek a zároveň radost z takového přivítání v revíru. Odcházím přes cestu do druhé části Lágrů. Ještě ani nesedím na karimatce a u zasetého pole se nahání dalších pět. No, povím vám, parádní podívaná a radost zároveň. Zajíce máme, a možná je jich víc, než v minulých letech. Sedím hodně spokojený, však mám důvod. Vidět tolik zajíců v tak krátkém časovém rozmezí je úplná nádhera. Zhruba po hodině čekané, se v protější stěně objeví srnec. Šesterák, kterého pozoruji na více místech kolem lesa. Dnes ho mám před sebou a neváhám. Pořizuji několik fotek a mohu napsat, že nad míru spokojený odjíždím domů.

Další vycházku do Lágrů věnuji šoulačce kolem lesa. Chci si prohlédnout další zajímavá zákoutí pro případnou čekanou. Srnčího jsem viděl spousty, dokonce, po dlouhé době i lišku a na závěr vycházky se mi přišel ukázat roční srneček s parůžkami v líčí. Srneček je velice nadějný a já mám radost, že máme takové, dobré srnce v chovu. 

Je pondělí ráno, vstávat se mě moc nechce. Přemýšlím, kam se jít podívat. Ve výčtu možností vycházek, vyhrál rybník. Dlouho jsem u našeho rybníka nebyl, uvidím aspoň co nového se na rybníce děje. Z domova moc nespěchám, stačí mě, když budu u rybníka o půl sedmé. To je čas, kdy se sluneční světlo dostává přes kopec k hladině. Obloha jasná a lehounký vánek sebou nese teplý vzduch od jihozápadu. Však teploměr doma ukazoval deset plus. Spokojeně a bez obav jdu po kolejích ke svému krytu. Vlaky mají výluku, nejezdí. Kryt mám na zadní hrázi od loňského roku. Doufal jsem, že mě kryt nikdo nezničí, a věřte, nezničil. Jsem zhruba ve druhé polovině hráze, když mne z klidných kroků vytrhne nehorázný křik něčeho. Kouknu směrem neskutečných skřeků a hle! Letící volavka a za ní něco? Koukám, očím nechci věřit, ale je to tak. Orel mořský odhání volavku od svého úlovku. Několik rychlých obratů ve vzduchu, volavka je pryč, orel si sedl ke své kořisti na ležící kmen stromu u přítoku. Okamžitě vytahuji fotoaparát z batohu, zapínám přístroj, hledám orla na protějším břehu, bohužel na dobrou fotku je scéna daleko. Dlouho se na kmeni stromu nezdržel. Dotěrné straky opeřený majestát donutily odletět. Kořist strakám nenechal. Celý děj mám na fotografování daleko, jak už jsem se zmínil, ale jednu fotku jeho odletu mám. Snad aspoň, jako dokument bude dobrá. Úžasný zážitek hned při příchodu k rybníku, sice krátký, ale nádherný. Vycházka začíná skvěle. 

Odbočuji ke svému krytu na zadní hrázi. Jen co projdu pod větvemi osik, prohlížím louku za rybníkem. To snad ne! V louce, u keře stojí kus srnčího, hledí přímo ke mě. Samozřejmé o mě ví. Vždyť projít přes suché větvičky tichým krokem moc dobře nejde. A že jich od zimy ze stromů spadlo. Navíc je sucho, déšť stále nikde. Koukám, je to srnec. Starý známý z předešlých let jistí, vítr nemá a mne zřejmě nevidí. Stojím pod osikou, pořizuji několik fotek s nádherným pocitem štěstí z dnešní vycházky. Zároveň mám radost, že jde o srnce, kterého znám, už několik let. Troufnu si říct, že když jsem ho poprvé uviděl, měl zhruba tři roky. Ani se mi věřit nechce, ale kdybych měl pravdu, bude letos sedmiletý, dokonce stále se stejným parožím. Je to frajer, srnec. Pohybuje se kolem kolejiště a nástrahám nebezpečí vlaků se naštěstí vyhýbá. Myslivců se bát nemusí. Sem, do teto lokality lovit nechodí, to vím. Z loňska mám jeho fotky přímo z kolejiště, při svítání. Další fotky mám pořízené, sice dokumentační, ale i se srnou v srnčí říji. Rok před tím se mi povedl přivábit na vábničku a ne jednou. Párkrát, bohužel jsem ho zradil díky špatnému směru větru. To vím jen, že bekal při odbíhání. Dnes mám velikou radost z jeho setkání a doufám, že to nebude, setkání poslední. Po zážitku s orlem a srncem si říkám, co bude do třetice. To si v duchu povídám pro sebe pokaždé, když mám dva nenadále zážitky v rychlém sledu za sebou. Že by tím třetím byl ledňáček? Věřit se mi moc nechce. Při mých myšlenkách se srnec pomalu zatáhnul do rozlehlého křoviska a já se pomalu dostávám do svého krytu. Než zasednu, trošku poopravím maskovačky, nachystám fotoaparát na stativ a konečně sedím, v klidu se oddávám prožitkům z nenadálých, nečekaných zážitků. Naleji si čaje a za doprovodů hlasů potápek a dalších vodních opeřenců si prohlížím fotografie. Znovu, u prohlížení fotek mne bere neskutečná radost. Samozřejmě, ty špatné hned mažu, zbytek nechávám až u monitoru.  Dnes, jak již jsem psal, snad třetí zážitek, nebo nevšední setkání s něčím, očekávat ani nemůžu. Však jsem si veškeré štěstí vybral, již při příchodu do krytu. 

Sedím zhruba hodinu, pozoruji potápky malé, slípky zelenonohé, jen kopřivky z loňského roku nevidím. Občas se mi ukáže ropucha, kačeři kachny divoké, dvakrát mi prolétnul ledňáček a u protějšího břehu, pod lesem se líně protahuje „labuťák“. Zahnízdili mezi ostrůvky na kraji rákosu. Od kolejí je na hnízdo dobře vidět. Ledňáček mne mrzí, že si nesednul někde, na blízkou větev přede mne. Znovu si naliji čaj, snídám koblížky, dnes mám dva, stačí mi to. Jen co dojím poslední sousto, nad hlavou mi přelétávají a to dost nízko, nějací velicí ptáci. Zvednu oči k obloze, volavky to nejsou, čápové také ne. K mému, velikému překvapení, na louku za hrází přistávají dva jeřábi popelaví!!! Celé jaro, co chodím nad chalupu je slyším snad ze všech světových stran, někdy dost z blízka. Nikdy jsem se za nimi nevydal. Vím, moc dobře, že veškerá taková snaha je marná. Dnes je mám, jak to říci, na dosah, doslova na talíři. Tak, takhle jsem se třepal vzrušením naposledy u fotografování jelena a káňat. Teď popadám dech, co jen můžu! Uklidnit ruce, nebýt stromu, asi bych je s foto-výbavou neudržel v klidu, vždyť i nohy se mi třepou. Když mám jeřábi pěkně před sebou, teprve teď zjišťuji, že mám problém na některého z nich zaostřit. To jsou teprve nervy! Náletové stromky, starý rákos a stvoly suchých trav hodně znemožňují ostření. Všechny myšlenky mi běží hlavou neskutečně rychle. Hledám výhled k fotografování a přitom si musím dávat pozor, abych nádheru nespoutané přírody nezradil. Snad po orlech, králové našich končin, noblesně  a  s veškerou opatrností, procházejí travinami směrem k přítokovému kanálu, který vede do rybníka. Je to úžasné, nádherné! Ještě nemačkám spoušť fotoaparátu. Pouštím si je co nejblíže, přitom se oddávám té úžasné, srdci vzrušující podívané. Tohle se mi snad, nikdy v životě nezopakuje! Takové setkání si musím co nejvíce užít. Konečně se „probouzím“, musím začít fotit. Snad mi teď rákosí, staré traviny s nálety stromků zavazet moc nebudou. Jeřábi pomalu, obezřetně kráčí k přítoku. Já se začínám chvět čím dál více vzrušujícím zážitkem a pokusů o fotografii. Nervozita mi proudí celým tělem. Musím se různě přizpůsobovat k pohybu jeřábů, jejich směru postupu. To je pro mne veliké riziko, že mne postřehnou. Dokonce si myslím, že celou dobu mne snad sledují. Jen sluníčko, které mám za zády jim zřejmě dělá problém, odhalit nežádoucího tvora. Ruce mne začínají bolet, znovu a poněkolikáté musím s foto-výbavou dolů, odpočinout rukám. Neudržím fotoaparát s teleobjektivem v pohotovostním stavu celou dobu. Zrovna, když si chci oddechnout, naskytne se záběr, který se, bohužel neopakuje. Škoda! Moje ruce postrádají svižnost zaviněnou únavou. Přesto se několik fotografií povedlo. U přítoku se ptáci otáčí a majestátně pochodují zpátky. Naráz se zvedají, odlétají. Já za nimi koukám snad s otevřenou pusou a cítím, jak se mi celé tělo chvěje štěstím. To byla úžasná, neskutečná nádhera!!! Sen, věřte to nebyl, pořízené fotografie jsou toho důkazem, že jeřábi popelaví navštívili louku za našim rybníkem. 

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15235132