Když, skorce vystřídá rákosník

Počasí poslední dobou je hrozné. Tak, jak bylo dlouho sucho, tak teď, zase deště ne a ne přestat. Do toho všeho, hnusný, studený severák. V takovém počasí mne to nikam jinam, než ke splavu neláká. Než dojdu ke splavu, vždycky se projdu kolem rybníku, to jen tak, kdyby něco nového. Dnes ráno, tak jako vždy, chci provést obchůzku. Okamžitě, mne do oka padne prázdné labutí hnízdo. Začíná mi vrtat hlavou, co se asi mohlo stát. Labutě nikde nevidím, ani za ostrůvky, jsem je nepostřehnul. Procházím kolem železniční tratě, až k přítoku. Nikde nic. Vracím se nazpět a jak půjdu od splavu, mrknu k rybníku znovu.

Dnes se u starého splavu nenudím. Pozoruji kačenu s mladými, lovící konipasové poletují snad všude. Za mými zády dokrmují špačkové, právě vylítnuté mladé. Zhruba za hodinu čekané přilétl skorec. Dnes mi zapózoval na dvou místech, takže radost. Po jeho odletu se dlouho nezdržuji, jen čekám, až odpluje kačka s mladýma a já můžu zmizet. Pořád mi vrtá v hlavě, kam že ty labutě zmizely. Vůbec nevím, kdy vlastně zahnízdily, ale určitě to muselo být v čase, mých foto-lovů káňat. Samozřejmě, to s jistotou nevím. Jen vím, že v pátek ještě labuť seděla na hnízdě a dnes nesedí.

Od splavu k rybníku přicházím kolem třičtvrtě na devět. Prohlížím teleobjektivem každý kout, nikde nic. Po-pocházím kousek dál po břehu, někde si na chvilku sednu a uvidím. Ta chvilka nebyla vůbec dlouhá. Za pár minut se mi ukázala celá labutí rodinka. Mladých je osm, tak jako loni. Pořizuji pár fotek, určitě bude jedna dobrá. Prohlížím si tu nevídanou nádheru a přitom počítám. V myšlenkách mi vychází jejich zahnízdění, někdy začátkem dubna, snad do desátého dne v měsíci. To bylo v době, když jsem nejvíce navštěvoval Lágry a rybník jsem naprosto vynechal. Je moc dobře, že zahnízdily letos celkem brzo, aspoň stihnou odlétnout, ještě před zamrzáním rybníku. 

Už jsem neměl v úmyslu nic psát, ale dnešní, pondělní dopoledne rozhodlo jinak. Ke splavu nejdu. Kolem řeky jezdí dva traktory z povodí a vytahují napadané kmeny stromů z řečiště. Jdu k rybníku. Několikrát, myslím si, že jsem slyšel rákosníky velké. Nejsem odborník, ale snad se nemýlím. Zasednu na karimatku pod rozeklanou olši, odkud byli slyšet nejvíce. Nejsem pořádně uvelebený, když slyším jejich, pronikavý hlas. Jednou se ozývá z rákosu přímo přede mnou, podruhé o kus dál z jiného kousku rákosí a to ještě intenzivněji. Po delší době přemýšlím, jestli si nemám přesednout do jiných míst. Kolem, jsou rákosníci slyšet snad z každého ostrůvku rákosí, ale z rákosu u kterého sedím, je najednou ticho. Lehce posnídám dva koláčky, zapiju čajem a konečně postřehnu přelet v rákosině u které sedím. Co to přelétlo nevím, jen doufám, že rákosník. Sedl přímo dva metry před mým štaflem. No, rákosník to nebyl, ale pisík. Tak podívejme, kromě ledňáčka se mi na rybníce za krátké období, již představilo snad veškeré naše ptačí, vodní společenstvo. Fotka pořídit nešla, byl za rákosem a špatně na psíka bylo vidět. Po jeho odletu, konečně přilétnul rákosník. Neseděl daleko, ale problém byl, dostat ho do hledáčku a zaostřit. Několikrát jsem se musel posouvat, když už byl v hledáčku dobře vidět, chyběla mi ta osudná vteřinka ke cvaknutí závěrky. Pozorování bylo úžasné, ale pořídit fotku, nebylo vůbec jednoduché. Vždycky mi trvalo, než jsem rákosníka postřehnul a pak mi trvalo, najít cíl hledáčkem. Radost se mi začala mísit, se zoufalstvím z mé neohrabanosti. Nervy, tak jako vždy, mám na pochodu. Lokty zapřené o kolena mi moc nepomáhají. Pořád jsem pomalý a ruce se mi chvějí. Vždycky musím prohlédnout rákosí bez fotoaparátu. Jasně vidím, jak se třepotá stéblo a z místa se nese zpěv rákosníka. Oči mohu vykoukat, než drobného tvora najdu. Teď! Konečně sedl tak, že i autofokus zabral. Já nemeškám, chci mít fotku i s jeho otevřeným zobáčkem, jak zpívá. Mám radost, takovou scénu pozorovat. Poskakoval z rákosu na rákos. To už jsem byl v klidu. Dopřál mi dost času k fotografování. Fotky mám a fotky, ve které jsem ani nedoufal. Postřehnul jsem přílet dalšího rákosníka, měl něco v zobáčku, ale co to bylo, nevím. Najednou bylo živo i před mým štaflem. 

Čas utíkal neskutečně rychle. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že je čas oběda. Ne, že bych měl hlad, ale chci se stejně, nepozorovaně vytratit. Však zítra se určitě vrátím. Těším se moc. Takové zážitky, jsem v dobách mých pracovních povinností neměl. Teď, si je konečně mohu užívat. 

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15345567