Když vábnička pomůže

Minule jsem psal, že má další vycházka bude směřovat znovu do Lágrů. Otázkou jen bylo, kam se vydám. Jak jinak, výběr místa vyhrála košatá višeň za meliorákem. To místo mi nabízí celkem slušnou kompozici pro případné fotografování, však už z toho štaflu mám dokonce i sekáče z brzkého rána. 

Je čtvrtek, šestého. Vstávám hodně brzy, ještě nejsou tři a já už vařím kávu, chystám si pití a věci do revíru. V Lágrech parkuji po čtvrté hodině. Je bezvětří, sedmnáct stupňů, měsíček mi aspoň trošku svítí pod nohy. V klidu přicházím pod višeň, nikde jsem zřejmě nic nezradil, nic jsem neslyšel odbíhat, ani bekat srnčí. Hrobové ticho příjemně narušují jen neúnavné křepelky. Při rozednívání se začali ozývat jeřábi a v polích začalo bekat srnčí. Možná divočáci se vraceli do lesa a vyrušili srnčí zvěř v obilí. To si jen domýšlím. Konečně začínám rozpoznávat známé trsy trav a dokonce i autofokus i když s obtížemi začal ostřit, tam kam jsem chtěl. Světla lehce přibývá a já mám pocit, že se na horizontě něco pohlo. Koukám přes teleobjektiv, srnec. Je mu vidět jen kousek krku s hlavou. Tma ustupuje, já stahuji ISO na pět tisíc, beru vábničku a zkouším písknout. Jasně vidím reakci. Srnec se okamžitě podíval mým směrem, chvilku stál, zavábím podruhé, konečně to s šesterákem pohlo. Dál raději nevábím, vedu si srnce v hledáčku, jen čekám, až se z mého pohledu vytratí horizont. Srnec se zastavil, jistí, já znovu zavábím, srnec se rozešel, žádný spěch, žádný sprint. To mi nahrává pro lepší možnou fotku. Najednou si všimnu, vedle srnce jde srna. Jde rychleji a dostává se před srnce. Tak to zírám! Co to!? Já vábím a srnec i se srnou jdou za zvukem vábničky. Naráz zastavili oba, já znovu použil vábničku, okamžitě se, srna se srncem, až skoro rozběhli k mému stanovišti. Teď si moc přeji, aby srnčí pár zvolnil. V pozadí za zvěří je les, byla by to skvělá příležitost pro fotografování. Neuvěřitelné! Dneska srnčí spolupracuje na výtečnou! Stále drží směr a mě se konečně naskytla příležitost k focení. Pořizuji dvě fotky a doufám, že alespoň jedna bude ostrá. Srnec se začíná otáčet k polím, k horizontu. Beru vábničku, zavábím, jen dvakrát, to musí stačit. Okamžitě se srnec i se srnou otáčí a kvapem se přibližují za zvukem vábničky. Teď jen neudělat chybu, neudělat rychlý pohyb a zbytečně necvakat závěrkou. To všechno mi velice krátce bleskne hlavou. Pomalu natáčím teleobjektiv na srnce, závěrka několikrát cvakne, srna stojí, jistí. Mám strach, abych zvěř nezradil. Chvilku čekám až poodejdou kousek dál, pak znovu pořizuji několik fotek. Už nevábím, srnec se rozběhnul k srně, dvě rychlé kolečka na louce a srnčí pár zmizel v obilí. Jen hřbety se občas objevily a já byl neskutečně spokojený, zároveň překvapený, jak snadno jsem si srnčí dnes ráno přivábil a dokonce srnce se srnou. Začínám se klepat vzrušujícím zážitkem, prohlížím fotky, je mi nádherně. Je to jiný srnčí pár, než který jsem fotil v minulých dnech a to je prostě nádhera. Asi za čtvrt hodinky vidím srnce, také šesteráka, zatahovat do lesa, ten na vábničku nereagoval. Jednou se mi ho povedlo zvěčnit, víc jsem nefotil. Byl dál, než bych chtěl. 

Uplynula zhruba půlhodinka a na konci louky postřehnu zvěř. Určitě jde o srnce, beru fotoaparát, odhad se mi potvrzuje. Překvapivě mne tato podívaná nechává v klidu. Srnce pozoruji, chvilku se paství, chvilku kontroluje okolí. Srnu nikde nevidím, zkouším vábničku. Mladý srnce je dost daleko, ale když „přitvrdím“ snad zareaguje. Zareagoval. Začal opatrně popocházet ke mě. Ubírám na intenzitě vábení, srnec zrychluje krok, přestávám vábit, beru fotoaparát. Musím se trochu posunout od stromu, trávy mi zavazí. Nevím, jestli můj pohyb postřehnul, ale každopádně hodně zpozorněl. Pořizuji první fotku, nechám srnečka udělat ještě několik kroků, fotím znovu. Podle chování srnce vidím, že to bude fotka poslední. Má myšlenka se potvrzuje. Srnec náhle mizí za meliorákem, já se zvedám, poodcházím od stromu a je mi vše jasné. Vítr od jihu mne prozradil. Tentokrát, přesně podle předpovědi se vítr otočil. Doufal jsem, že tato změna v počasí nebude tak rychlá a přece byla. Ještě chvilku sedím, poslouchám v dálce jeřáby a kolem stále své verše „pět peněz - pět peněz“ neúnavně pějí křepelky. Já jsem šťastný, už jsem ani nevěřil a podléhal skepsi, že neumím vábit, anebo, že vábnička má divný zvuk. Dnes mne vábnička přesvědčila, nezklamala.

Před odchodem se napiji minerálky, poděkuji přírodě za krásné zážitky a pomalým krokem se vracím ke skútru. Dneska domů odjíždím celkem brzo, aspoň mne slunce nebude tolik spalovat, jako při minulých vycházkách.