Když vlaky nejezdí

Odpoutat se od vody mi dělá dost veliký problém. Na rybníce je opravdu živo, člověk se nenudí k tomu ještě, když za hrází se občas paství srnčí. Jedním slovem – nádhera. Tento týden jsem nevynechal žádné ráno, déšť mi nevadil, jen někdy světlo chybělo. Jedno ráno ledňáčci létají zběsile, až se mě nechce věřit, druhé je problém se drahokamů dočkat. Někdy mají, jakoby hluché dny, asi nemají takový hlad. Pohledy na ostatní obyvatele vodní hladiny se nemění, jen jednou bylo příliš živo na vodě. Přilétla třetí labuť, asi samec a začalo „tóčo“. Párek labutí se okamžitě vetřelce snažil z rybníku vyhnat, nebylo to pro domácký pár labutí vůbec jednoduché. Já si užíval nevšední scény téměř hodinu a stejně do mého odchodu nežádoucího hosta se labutím vyhnat nepodařilo. Asi až později, druhý den třetí labuť na rybníce nebyla.

Pátek ráno, je po nočním dešti a pořád takové deštivé počasí přetrvává. Pro jistotu mám oblečení proti dešti v batohu. Počasí mi nevadí, jen světla by mohlo být více. Z domova jdu později, liják mne přibrzdil. Do krytu přicházím po šesté. Uvelebím se, chystám si nepromokavé oblečení. Stále drobně prší a z větví pod kterými sedím, korálky vody mě přímo padají za krk. Přehazuji si jen tak pláštěnku přes hlavu, to musí zatím stačit. Světlo začíná být takové akorát, vítr nefouká, celkem je teplo. Po chvilce se zvedám ze sedačky, jdu pohodit trochu šrotu rybkám. Pomáhá to a k mému překvapení dost. Rybky najedou na krmení, zároveň drahokamové mají co lovit. Však zážitků i fotek ledňáčků s úlovkem mi k mé radosti přibývá. Je vidět že loví, tedy já si myslím, střevle potoční a daří se jim. Vylezu z krytu, abych zakrmil rybkám. Kouknu jen tak okem do travin za rybníkem, srnec! Okamžitě se krčím, šrot pokládám na zem, odepínám fotoaparát ze stativu a jdu na věc. S těžkostí autofokus ostří, mačkám spoušť fotoaparátu, nemohu se uklidnit, klepu se jak osika! Teď si vzpomenu, že mám vypnutou stabilizaci, nemůžu hned najít po slepu ovládací prvek k její aktivaci, hrůza! Konečně! Znovu se snažím o fotku, srnec mezi tím popošel, mám strach, že mi zatáhne do lesa. Při pokusech o fotku mě napadá jen jedno, to nemůže vyjít, to nemůže být žádná fotka ostrá. V hledáčku vidím, jak se teleobjektiv kymácí na všechny strany, oporu nemám, vydýchat se nestíhám, srnec moc dlouho čekat nebude. Chvilku musím odpočinout rukám a pokusit se znovu o fotku. Dvě, tři fotky, srnec mizí v lese. Tak to jsem zvědav co z těch „fotek“ bude. No nic, hodím do vody krmení a jen co se otočím, ledňáček sedí na větvi! Druhé kolo začíná! Aby toho nebylo málo, druhý sedí na bobrama shozené bříze! To je tedy mazec, já nejsem v krytu, ledňáčci sedí tady, co teď? Pomalu se snažím přikrčit k zemi, po čtyřech se dostávám za maskovačku, ani se neotáčím, jen věřím, že jsem je nevyhnal. Soukám se do židle. Ledňáček stále sedí na odsedací větvi, ostřím, fotím, oddechuji, dnes již podruhé. Světlo je, řekl bych tak akorát, upravuji jen expozici. Čekám, teď už konečně v klidu na nějaký moment. Hle, moment je tady. Drahokam zalovil a k mé radosti si sedl zpátky na odsedací místo. To je dnes neskutečné! Mám záběry ledňáčka, které jsem si přál, prostě neskutečná nádhera! Jen co odlétl jeden, přilétá druhý, ten z břízy. To je fantazie! Čas tak rychle ubíhá, ledňáčci se střídají, klidně sedí i půl hodiny na odsedací větvi, čeká na správný moment k lovu. Konečně přišla chvilka klidu. Teď nastal čas pro mne, naliji si čaj a chystám se promazat obrázky srnce. Odpadu je hodně, co budu zapírat, ale i dobrou fotku mezi odpadem jsem našel. Mám neskutečný, blažený pocit. Popíjím čaj, déšť, který se znovu spustil, mi vůbec nevadí, je mě jako již poněkolikáté - nádherně.

Sobotní ráno si přivstat nechci, stačí vyrazit v pět. Přicházím k vodě, všude klid, je teplo, sluneční svit se spouští na protější stěnu lesa. Přicházím ke krytu, tentokrát mám „vetřelce“ já. Kamarád, kolega z práce konečně se „dokopal“ a vyrazil s fotoaparátem na lov. Mám radost. Jen co se pozdravíme, nestačím poslouchat, vnímat jeho výklad zážitků z krátké chvíle, kterou je v krytu. Za rybníkem viděl srnu se srncem, to mne moc nepřekvapilo, srnčí říje, aspoň u nás začala. Co mne překvapilo, že nestačil sledovat ledňáčky na jednom, nebo druhém místě. Nabízeli se mu všude. Předváděli svou dovednost lovu, ve které, musím uznat, hodně pokročili. Však než jsem si sedl, už byl na větvi a na bříze další. Jen světlo pořád není takové to správné. Netrvalo dlouho, pisík a hned dva přilétli. Sedli si na větve břízy, vydrželi dlouho. V zápětí znovu ledňáček, bohužel pořád bez toho světla, které si přejeme oba. Bohaté ráno na zážitky končí, hodně spokojeni odcházíme domů a já vím, že v neděli tady chybět nebudu a to i s vábničkou v kapse.

V neděli vstávám před čtvrtou, uvařit si kávu, čaj do termosky a jdu k rybníku. Venku je deset stupňů, slibuje to opar u vody a pohyb srnčí zvěře. Mám to tak vypozorované. Za železným mostkem, který vede přes řeku Moravici, si chystám foto-vybavení.

Mostek si pamatuji již od mého dětství, za celá dlouhá léta se nezměnil. Chodíval jsem tenkrát, vlastně v šedesátých letech jako malý kluk s babičkou na statek, uklízela kanceláře, aby si trochu přivydělala k důchodu. Co uklízela, já chodil k řece i proti babiččiny vůle. Z mostu nebyl problém pozorovat lipany, pstruhy a taky se nechat mostkem vozit proti proudu řeky. Rád na ty chvíle z dětství vzpomínám.

Slunce má vycházet zhruba za dvacet minut, stejně u řeky bude tma ještě o půl sedmé, znám to. Vybavení mám nachystáno, přicházím k rybníku, ke kolejím. Mlžný opar se líně převaluje nad hladinou, já pomalu jdu po pražcích, snažím se nezavadit o kámen, přitom mi oči koukají do všech míst u řeky. Vítr není, jen mírný vánek a navíc se točí, to není dobré. Na konci rybníku, pod kolejemi postřehnu kus srnčího. S určitostí vím, že to bude starý známý srnec. V loni v říji mi dal hodně příležitostí k fotografování. Okamžitě zaklekávám, dnes vlak hlídat nemusím, v neděli nejezdí, až o půl osmé. Vábničku si chystám do pohotovosti, kontroluji zapnutou stabilizaci na teleobjektivu, zároveň nastavení fotoaparátu. Zdá se mně to věčnost, konečně postřehnu hřbet srnce pod náspem. Všechno je zarostlé, srnec si v té „tmě“ ještě k tomu vybere přechod přes koleje ve stínu pod korunami stromů. Hnout jinam se nemůžu, vábničku použít je nesmysl. Je tma a srnec je blízko. Zakleknutý dlouho nevydržím, tlačí mne šrouby, kameny, pražec, na který se s obtížemi dosoukávám pohodlný také není. Musím vydržet. Pohodlnější pozici nemám. Batoh na zádech mne stahuje, nemůžu pořádně uvolnit ruce k focení. Pomalu ho začínám sundávat ze zad, mám strach, že stativ cinkne o koleje, nebo o kameny. Když srnec na krátkou chvilku skloní hlavu, snažím se získávat pomalými pohyby pohodlnější pozici. Srnec zvedá hlavu, místo kde jsem, pozoruje delší dobu. Oddechuji, fotoaparát jde mým mírným pohybem k oku, jen dva snímky a stačí. V tom tichém ránu je dost slyšet i tichá závěrka. Znovu musím počkat až se srnec zrakem odpoutá od mého stanoviště. Čekání v nepohodlné pozici trvá celou věčnost, konečně je šesterák na kolejích. Neváhám, dokonce i trochu uklidněný čekáním, fotím! Radost se mnou cloumá, tak jako vždy, jen šesteráka nezradit. Mám kliku, že ležím v kolejišti ve stínech stromů. Srnec sice hlavu otáčí mým směrem, zřejmě zvuky závěrky uslyšel, ale nereaguje nijak zrazeně. Pomalu pokračuje ve svém směru pod koleje za rybník. Všechno trvá neskutečně dlouho. Konečně se i já můžu uvolnit, pomalu vstát, protáhnu strnulé tělo, seberu batoh a jdu ke krytu. V místě kde odbočuji, přemýšlím, zda jít za srncem, nebo pokračovat za ledňáčky? Jdu za srncem. Batoh opět pokládám na zem a kolem kolejí se snažím dostat nepozorovaně k louce. Srnce už vidím, a je srnou. Srna ho vodí po louce, já se pokouším o pár fotek. Scéna je daleko, zkouším se přikrčen dostat blíž. Nejde to, srnčí si mne okamžitě všimlo. Končím s přibližovacími manévry. Dnes k pokládání před mým zrakem nedošlo, přesto jsem si tyhle chvíle náramně užil. Vábničku nebylo třeba ani chystat, snad příště. Vracím se k batohu a už se moc těším na prohlídku fotek za maskovačkou.

Jen co usednu, přilétl pisík, předváděl se snad půl hodiny. Ledňáček na sebe dlouho čekat nenechal, přilétl také. Nelovil, já udělal jen pár snímků a krátké video. Teprve teď prohlížím fotografie, odpočívám, užívám si skvělou atmosféru nedělního rána. Před odchodem ještě stačím cvaknout slípku zelenonohou a pro dnešek se s přírodou loučím. Znovu smekám pomyslný klobouk, děkuji za úžasné ráno a hned jak to bude možné, přijdu znovu. Možná už v pondělí.

Dnes mne obklopilo štěstí, vlaky v neděli nejezdí až později a to mě umožnilo si se srncem užít krásné momenty a to pro zvěř na netradičním místě - v kolejišti.

Fotografie ke článku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13593828