Kňourek

Dnes, sobota prvního srpna. Já po dlouhé době vstávám brzo, na hodinách je pět minut po třetí. Dnes konečně budu v revíru skoro hodinu před východem slunce. Měsíc svítí do okna kuchyně, venkovní teplota na teploměru ukazuje sedmnáct stupňů. Na srnčí říji ráno, jak má být. Na svém štaflu v Lágrech parkuji skútr pár minut po půl páté. Jsem moc rád, že konečně mohu být v revíru při rozbřesku. Jen co si fotovýbavu dám do pohotovostního stavu, pomalým krokem, při svitu měsíce šoulám do míst minulých vycházek. Musím podotknou, předpověď počasí po delší době nelhala. Teplý větřík od jihozápadu, od východu obloha polojasná a k západu bez mráčků. Snad budu na mém stanovišti včas. Přicházím k mezi s meliorákem, prohlížím louky mezi polem a lesem. Včas nepřicházím. Srnec se srnou před „mým“ stromem, u kterého rád sedávám provádí zamilované kolečka. Blíže jít nemůžu, nechci srnčí zradit. Stojím u mladé jeřabiny, pozoruji dění před sebou a jen doufám, že budu mít příležitost dostat se blíže ke zvěři. Je hodně šero, srna i při kolečkách hlídá okolí. Srnec na chvilku zalehnul, srna stojí a jistí kousek od nápadníka a já čekám co bude dál. Pohnout se nemůžu. Po pár minutách se srnec zvedá, srna ho vede do přilehlého pole s ječmenem. Já využívám příležitosti. Co nejtišeji zdolávám příkopu a po zhruba třiceti krocích jsem u mé višně. Celý týden mi košatá višeň poskytuje skvělé místo k pohodlné čekané. Vždycky pod stromem posedím aspoň dvě hodinky a i když zvěř nevidím, je mi nádherně. Zvěř, jak jsem se zmínil třeba nevidím, ale jeřábi se ozývají každé ráno  a docela blízko. Pořád se zdržují v lokalitě mezi Lágry a Vajglovskou špicí. Někdy se stane, že je postřehnu přelétávat z jedné louky na druhou. Dnes se mi tito velcí, úžasní ptáci ozývali ze tří míst nejednou. Znamená to, že ti dva v okolí nejsou samotní. A v troubení jsou přeborníci. Mají několik „melodií“, které při mých vycházkách, mám příležitost poslouchat. Jedním slovem, nádhera. 

Co přemýšlím o jejich hlasových projevech, a které troubení, co pro ptáky znamená, postřehnu pohyb něčeho za horizontem. Zrovna se chystá slunce k východu, ale pohyb zvěře mi neutekl. Mám si stoupnout? Ptám se sám sebe. A vlastně, co to je zač? Nestoupnu si, hned si odpovídám. Vidím, že se tvor více zobrazuje na horizontu - divočák!!! Tak tohle jsem nečekal! A ten okamžitý adrenalin!!! Snažím se o první snímky, světla je málo a já se klepu, jak kdybych měl zimnici. Divočák chodí sem a tam, já se modlím, jen ať zachová směr. Konečně vidím černého rytíře celého, je to kňourek! První fotky mám, ale světlo je mizerné, ISO 6400, proti horizontu to celkem jde, ale proti stěně lesa, hrůza. Čas na pře-nastavování hodnot ve fotoaparátu nemám. Kňourek je stále ve svižném tempu, někdy se otočí tak, že mám strach, že znovu zmizí za horizontem. Jak já jsem jen kdysi mohl lovit kulobrokem, když se tak nehorázně třepu, nechápu, a to jsem snad nikdy neminul, nepostřelil. Dnes mám problém udržet chvilku fotoaparát v klidu. Lokty opírám o kolena, moc to nepomáhá, však se třepou taky. Kňourek, černý jak uhel, se k mé radosti znovu otáčí ke mě! Přesto pořizuji několik fotek, zastavuje se u úvratě, na rozhraní louky a ječmene. Znovu zkouším fotit, několik fotek mám, ale zase ta nešťastná obloha. Znovu divočák nabírá směr ke mě, dokonce se stáčí šikmo k lesu. Ještě pár kroků a snad bude fotka podle mého přání, říkám si. Sekáče si vedu v teleobjektivu, ale zastavit se ani na okamžik nechce. Závěrka cvaká, ja nevěřím v ostrost fotek. Čas je někde na sto šedesátině, hrůza. Času začínám mít velmi málo. Nápad! Normálně jsem křikl „HEJ“! Představte si, rytíř zastavil! Na kartu přibylo asi pět fotek než se sekáč ztratil v lese. Dlouho jsem dech popadnout nemohl, vzpamatovat se nešlo. Neustále se mi před očima a v myšlenkách promítal krátký, úžasný film dnešního rána. Dlouho mi trvalo, než se mi nervová soustava stabilizovala a to stejně jenom trochu. Vytahuji z kapsy brýle a nedočkavý prohlížím snímky. Některé okamžitě mažu, samozřejmě ty poslední si nechávám. Jejich kvalitu si prohlédnu doma na monitoru. 

Do reality dnešního rána mne znovu probudí troubení jeřábů popelavých a jejich přelet těsně nad horizontem. Po hodině čekání, to už slunce pustilo měkké světlo do krajiny, díky lehce potažené obloze mračným závojem, se balím. Jeřábi, svým neustálým troubením mne znovu provokují, tak jdu zkusit štěstí. Přede mnou se nic nedělo, snad u ovesného pole i srnčí bude. Jen co se ukážu přes horizont, ptáci se zvedají a za neustálého troubení odlétají o kus dál. Ještě prohlédnu pole s ječmenem a hle. V obilí je srnec, kterého vodí srna. Tak to jdu zkusit. No jo, jenomže, než já udělám několik pomalých kroků, zvěř je o dobrých padesát metrů dál. To nemá cenu. Navíc, pro případnou fotku žádné dobré prostředí se nenabízí. Po delší rozvaze, jdu na kolena a v řádcích, krytý obilím se snažím dostat ke zvěři. Konečně je srnčí na jednom místě, to i s lesíkem za jejich zády. Jako vždycky, všechno je jinak. Srna se dává do pohybu, odvádí srnce pryč. Já utrmácený, zpocený, pořizuji jednu fotku, víc nemá cenu. Srnčí je dál, než bych chtěl a na horizontu. Klečím v obilí a aspoň si užívám pohledy a zážitky z říje. Dokonce i pokládání jsem viděl a ne jedno. Fotky nemám, jak píšu, nepěkné prostředí a horizont za zvěří. Po chvilce srnčího odpočinku, se znovu srna se srncem vydává směrem do obilí. Já si stoupám, srnčímu vidím jen hřbety, občas hlavu a to není ječmen tak vysoký, ale je plný bodláků. Po-pocházím, zkracuji si vzdálenost. To už mám v ústech jak na sahaře, mouchy neskutečně otravují. Začínám si vyčítat, proč jsem se znovu poddal takové, náročné šoulačce. No, už tady jsem, nevzdám se. Srnčí nabírá směr ke mě. Ja si zaklekávám na hraně louky s obilím. Objektivem si hlídám, jak srna se srncem vyjde z obilí, tam je snad šance na lepší fotku.  A zase ta třesavka, pot mi teče po zádech, větřík pro osvěžení žádný, na pití čas nemám a vytvořit si lepší pozici už nemůžu. Mouchy mi bzučí všude kolem, snad by mne sežraly, já svírám rozklepanýma rukama fotovýbavu, když konečně u úvratě vidím srnu. Zkouším fotit, teď mi jak na potvoru zavazí vysoká stébla trav pro zaostření. Musím se trošku posunout. Srně, tak jako vždycky můj pohyb neuniknul. Zarazila, srnec vedle ní, ja sice fotky pořídil, ale ne, tak jak jsem si přál. V nepohodlné pozici jsem dál vydržet nemohl, musel jsem ulevit trochu tělu a to bylo znamení pro zvěř. Srna nečekala a srnec okamžitě vyrazil za svou milou. 

Řeknu Vám, že jsem byl i rád, že je konec. Zážitek to byl skvělý, ale vykoupený hroznou dřinou ve „skoro spalujícím“ slunci. Svlažuji se minerálkou, vydechuji. Teď už mne jen čeká úmorná cesta zpátky ke skútru a to ani fotky neprohlížím. Přesto musím za dnešní vycházku paní Přírodě a zvěři moc poděkovat. Sekáč byl dnes prostě, třešinkou na dortu.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15908290