Konečně ledňáček

Začnu, bohužel netradičně. 14.6. odešel na věčnost skvělý člověk, lesák, a zároveň myslivec, výborný spisovatel, malíř a hlavně úžasný, rovný chlap. Byl oddaný přírodě, Jeseníkům srdcem i duší, zároveň láskou k lidem nejen k těm nejbližším, ing. Ota Bouzek. Musíte mi prominout tento úvod, ale nemohu jinak. Kdybych nepsal na klávesnici, nepřečetli byste ani slovo, ruce se mi pří vzpomínce na Otu chvějí a myšlenky ke článku pomalu mizí. Pokusím se tedy vrátit ke svým vycházkám.

Pořád chodím k našemu rybníku, pořád je co pozorovat a každá vycházka mi přináší nová a nová překvapení. Tak jsem si na vycházky navyknul, že říkám, jdu posnídat k rybníku. Nedávno nad rybníkem zakroužil orel mořský, poté mladé slípky zelenonohé se mi představily u rákosu rákosníků. Lysky černé vyjely od protějšího břehu, labutí rodinka sbírala ze dna něco k snídani, rákosníci pro-létávali nad hladinou sem a tam, zřejmě krmí. Ve výčtu bych mohl pokračovat, tak se ještě zmíním o slepýši křehkém a užovce. Brali teplo z betonových, vyhřátých pražců po šesté hodině ranní a mne nechali dokonce pořídit pár fotek. Vážkou jsem nepohrdnul.

Konečně jsem se dočkal mých „milovaných“ drahokamů. U rákosníků jsem slyšel písknutí, ledňáček prolétl někde kolem, ani jsem ho nezahlédnul. Druhý den při odchodu od rybníka sedl do vrby a já si mohl konečně vychutnat v klidu pohled na skvost našich vod. Seděl několik minut na větvičce u prostřed stromu, zaostřit drahokam nebylo možné, tak jsem jen stál a užíval si pohledem na jeho krásu. 

Druhého rána se nebylo možné dočkat. Koukáním na sestřihy a přímé přenosy z MS ve fotbale, tím jsem si krátil čas. Ráno vstávám zároveň s rozedníváním. Venku, podle teploměru je pět stupňů a kolem jsou domy zahaleny oparem. To je to nádherné ráno, které přímo zbožňuji. Moc natěšený odcházím k rybníku. Větřík žádný, rybník zahalený v mlze a jen slyším spousty různých hlasů z vodní hladiny, které dokazují, že rybník žije. Nespěchám, jdu po pražcích co nejtišeji, jen aby žádný kamínek mi o podrážky nebrnknul. Myslím si na srnčí vzadu, za hrází. Při příchodu k mému krytu se snažím přes místy řídnoucí opar prohledávat rákosí a travinu za rybníkem. Nic, coby připomínalo siluetu srnčího nenacházím. Usedám do „křesla“, mám ho za maskovačkama od loňského roku, fotoaparát připínám na stativ, spíš monopod, nachystaný ho mám od jara a odpočívám. Čekám na světlo, samozřejmě hlavně na přílet ledňáčka. Hodně jsem zvědavý, jestli se zastaví na odsedacím kůlu. Najednou kousek vedle mne bekne srnčí, jen dvakrát. Okamžitě se zvedám, krytý stromem stojím, prohlížím louku, oči si mohu vykoukat, nic. Po chvilce se něco pohne za stromkem, srna. Okamžitě beru fotoaparát, první fotku mám. Na další jsem dlouho čekal, ale dočkal se. Není vůbec jednoduché fotit v tak zarostlé louce a rákosu. Nakonec usedám do křesílka moc spokojený. Srny byly dvě a i k dobré fotce jsem se dopracoval.

Sedím, naliji si čaje, prohlížím fotky, naráz ve mne hrklo! Ledňáček sedí na loňském „odsedáku“! Nádhera, já se konečně dočkal vytouženého setkání a neopakovatelného pohledu na drahokam našich vod. Vždycky moc a moc prožívám jeho přílet, nikdy se mi neomrzí a i když mám fotek spousty, pokaždé to je nový a zase nový zážitek. Fotit není třeba, stačí ta radost z jeho příletu. Pózoval snad půl hodiny, druhé ráno také, třetí ráno bylo snad nejlepší. Mám několik fotek a na první setkání špatné asi nebudou. Samozřejmě, nemám ho s úlovkem s rybkou v zobáčku, ale to snad přijde časem. Taky vůbec nevím, jestli je to jeden a ten sám, nebo třeba dva, tři. Všechno ukáže čas a už někteří víte, že do srnčí říje se od rybníka nehnu.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15658000