Konečně v důchodu
Tak jsem se dočkal, mám vytoužené důchodcovské volno, které hned první volná rána využívám k návštěvám do přírody. Tři brzká rána, v úterý a ve středu navštěvuji Lágry, čtvrteční ráno rybník. V úterý mi na posečené louce pózoval zajíc a v dálce mi prošla liška, je na ní poznat, že má někde liščata.
Ve středu, to mi vítr dovolil jít do míst, kde spolu sousedí pole, louky a les. Hodně zajímavá místa a i pohyb zvěře je v této lokalitě větší, pozoruji tento stav zvěře již od května. Určitě do obilí začne chodit vysoká i černá zvěř, jen co klasy budou více nalité. Dnes, ve středu ráno vstávám o půl třetí. Chci jít k louce, která snad už bude také posečená. Louku, bohatou na spousty bylin obklopuje z jedné strany les s rozvolněnými keři vrbek, osik a jiných křovisek a z druhé pole. I když přes den stoupají teploty k třicítkám, ráno je u nás pořád chladno. Teploměr prozrazuje, že je s bídou sedm. Znovu se na jízdu skútrem musím více obléct, už mi to dost vadí. V lágrech parkuji zrovna při rozednívání, tak akorát v klidu dojít k louce. Jdu pomalu, svěží vzduch mi pomáhá se pořádně probrat ze skoro probdělé noci. Musím si zvykat, že nejdu do práce, ale to si snad zvyknu rychle. K rohu lesa přicházím zároveň s východem sluníčka. Milé překvapení je, louka je posečená. Snad se objeví někde liščata, snad louku bude přecházet zvěř z pole do lesa. Více světla do polí mi prozrazuje pastvící se srnčí. Vidím jen hřbety, občas i hlavu zahlédnu, ale i to stačí. Šesterák, který procházel minulou neděli přes ještě zarostlou louku, mezi srnčím nechybí. Vítr mám od severozápadu, spíš vánek. Kdyby neotravovali komáři, bylo by mne o mnoho lépe. Počkám maximálně do půl sedmé, pak se podívám k dalším loukám, plánuji si v duchu. Nečekám ani čtvrt hodinky, pod keři, sice dost daleko postřehnu pohyb. Lišče, první myšlenka, to na lišče nevypadá, tak mladý zajíc pod keřem zahopkal, ne druhá myšlenka vzala okamžitě za své, kuna! Ano, kuna lesní si hopká pod keři, zkouší něco ulovit a ve mně se mísí radost se zoufalstvím. Radost ze zážitku mám, ale fotku by to chtělo. I když daleko, zkouším myškovat. Světlo chybí, celá scéna je, bohužel ve stínu. Však je teprve pár minut před pátou. ISO na pět tisíc, chci trochu přiclonit, ale čas je na hbitou šelmičku dlouhý. Zkouším fotky, není to ono. Vzdálenost je pořád veliká. Znovu myškuji, přidávám na důrazu, fakt, ono to zabralo. Lesačka si to nabrala přes pokosené řádky trávy přímo ke stěně lesa, kde já čekám. Zamyškuji znovu. Nechci, aby zaběhla do lesa. Z reakce kuny vidím, že myškování opravdu zabírá a já taky. Začínám se znovu klepat a to tak, že mám problém udržet v klidu fotoaparát. Zalehnout, tak nato čas už není, jen klečím a mačkám spoušť fotoaparátu. Snažím se tajit dech, hledáček se mlží, moc toho nevidím. Mžikem kouknu na displej, je to tmavé, musím posunout korekci, tím se prodlužuje expoziční čas. Hledám teleobjektivem kunu, hned je tam, hned jinde. Hopsá přes posečenou trávu a mně to připomíná hranostaje. Konečně zastavuje, panáčkuje a já věřím, že aspoň jedna fotka bude. Znovu myškuji, šelmička se žene přímo za hlasem. Tak to zas tak dobré není, nemůžu fotit. Teď! Teď se na moment zastavila, jako by ležela, okamžitě mám dvě fotky, více mi nedovolila. Mám ještě zamyškovat? Ptám se sám sebe, jak jinak. Riskuji, myškuji, ale jen krátce, to stačilo, pár jejich skoků a je, možná tak patnáct kroků před teleobjektivem. Ta dlouho nevydrží! Rychle, uklidnit dech, ruce zklidnit a jen doufat, že stabilizace se postará o ostrou fotku. Párkrát cvakla závěrka, i když tichá v momentě se les za kunou zavřel. Tak to bylo něco, já mám problém se posadit do sedačky, nohy se mně klepou, dech popadnout nemůžu a to bych chtěl okamžitě fotky prohlížet. Musím se napřed dát do klidu. Ono se zas tak často kuna nevidí, navíc, když se jí podaří přivábit na takovou blízku.
Konečně sedím v klidu, první fotky mažu hned ve fotoaparátu, tak tyhle si nechám, uvidím až doma na monitoru. Sedím ještě hodinu. Jen srnec se vracel z obilí, a v dálce srna. Srna co byla kousek vedle mne, zalehla. Má tam nejspíš srnče a tak zůstala i se srnčetem v poli. Já se zvedám a hodně spokojený se vracím domů.
Původně jsem neměl chuť něco psát, ale čtvrteční ráno mne donutilo napsat aspoň pár řádků. No, vlastně rozhodla o psaní má radost ze zážitku s ledňáčky. Včera setkání s kunou lesní a dnes zážitek s mladými drahokamy to se musí napsat.
Ve čtvrtek vstávám až před pátou. Je čas, na ledňáčky to stačí, jestli vůbec přiletí. Minulé, tři vycházky moc zábavy s nimi nebylo. Dnes je dokonce teplo, teploměr prozrazuje deset stupňů. Vyrážím polehku, ale čaj s koláčkem si sebou beru. Lehce posnídám u vody. V šest, sedám za maskovačku, nachystám si fotoaparát na stativ a nechám se unášet klidnou atmosférou z rybníku. Minule ledňáček přilétl až k půl osmé, byl sám. Druhý den, to byla mladá samička, přilétla skoro na chlup stejně, také sama. Sluníčko dodává protější straně rybníka nádherné barvy, jen můj odsedací klacek je stále ve stínu. Mohl by ledňáček přilétnout, až bude odsedací větev na světle.
Dala mi zabrat, větev jedna. Byl jsem jí v úterý dopoledne vyměnit a dost mi přitom bylo vedro. Ležela vedle kolejí ve stínu, taková, pěkně obrostlá mechem, tu si musím do rybníka zapíchnout. Podařila se mi donést nepoškozená až na místo. Jenomže při manévrování a manipulaci z větví se větev pomalu a jistě začala zbavovat mechu. Dva dny parna stačily a větev je téměř celá bez porostu. S kůrou a mechem zůstala jen malá část na konci a část nad hladinou. Zbytek mechu na konci větve časem spadne taky, pak budu hledat další „odsedák“. Dnes mi prozatím postačí to, co z vody trčí.
Hle, kouknu přes maskovačku, se mi to snad zdá! Ledňáček sedí uprostřed větve a já ani nevím, odkud přilétl. Než se pohne oko k hledáčku, sedí drahokam na konci větve. Fotku mám i krátké video, ale mladý krasavec na světlo nepočkal. Škoda, jestli se bude opakovat jejich návštěvy z minula, tak dnes už ledňáčka neuvidím. No, nevadí, posnídám, posedím do osmi, zítra je taky den. Bavím se pozorováním potápek, labutí, čas utíká celkem rychle. A znovu, kouknu koutkem oka na větev, sedí tam! Tentokrát mám i světlo, mohlo být světla méně, ale lepší než stín. Pár fotek je na kartě, poznávám, že jde o mladou samičku. V zápětí přilétá druhý! Mladý sameček, tak to je fantazie, to jsem si ani v duchu nepředstavoval. Sedí kousek od sebe, v záběru je mám oba. Sourozenci z prvního hnízdění moc klidní nejsou. Když už mám pár fotek, přeji si, aby si sedli oba jedním směrem a natočili se více na světlo. Bohužel, chtěl bych toho najednou moc. Video jsem nestihnul, nevydrželi dlouho, rozlétli se někam po rybníce a já nečekal. Balím věci a pro dnešek, budu se opakovat, ještě s rozklepanýma nohama, hodně a hodně spokojený odcházím.
Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13515136