Natržené slecho

Nebudete věřit, já pomalu také nevěřil svým očím, ale nebudu předbíhat. Je středa ráno a já si do honitby trochu přivstal. Už ve tři ráno si chystám do revíru sebou snídani. No snídani, tak jak někdy u mne bývá zvykem, beru sebou aspoň dva koláčky, nebo croissanty. Vařím si kávu a jdu se na verandu nachystat. Hodně mne zarazila ranní teplota, venku pět stupňů a severovýchodní, dost chladný vítr. Opravdu, jakoby mělo přijít babí léto.

Do revíru přijíždím před svítáním, na hodinkách mi čas ukazuje deset minut po čtvrté. Nemusím vůbec spěchat, pod rozeklanou břízu přijdu tak akorát. To už budu i očima rozeznávat siluety zvěře. Tentokrát, než přejdu příkop, jdu do zatáčky cesty, ani nemusím moc prohlížet louky, okamžitě vidím dva kusy srnčího pastvit se za vysokou travou. Obeznávám srnu se srnčetem. Čekám dlouho, než budu moci a srnu se srnčetem vyfotit. To už je skoro čtvrt na šest, světla malinko přibylo a já mám dva snímky na kartě. Srnčí pomalu pokračuje kolem keřů a pak zachází do hustých porostů vedle louky. Já mohu konečně pomalu ke své sedačce. Ještě nejsem u sedačky, jen jsem zdolal příkopu, přede mnou prochází srnec. Pokouším se o fotku. Je to mizérie, světla málo a srnec pořád postupuje svým směrem. Nerad bych ho zradil. Najednou je pár metrů u mne, zkouším fotit, v tom poznávám „starého známého“ srnce. Pojmenoval jsem ho - Natržené slecho. Tak nějak dávali i indiáni jména svým druhům, podle různých znaků a příhod. Srnec, Natržené slecho je opravdu hodně blízko, mám strach že uslyší závěrku fotoaparátu. Dvakrát jsem zariskoval a dvě fotky jeho portrétu mám. Pomaloučku mne srnec míjí, po pár krocích vždycky zastaví, je vidět, že si mne neustále hlídá. Stojím, nepohnu se ani o píď. Trvá to dlouho, než se srnec otočil a prostředkem louky se vrací tam, odkud přišel. Já ještě prohlížím louky u polí. Druhá srna se srnčetem pomalu zachází do výběžku lesa a já si jdu konečně sednout. Nebudete ani věřit, srnec Natržené slecho, stojí z ničeho nic u prostřed louky znovu. Je vidět, že pořád hledá srnu u které by ještě uspěl. Prochází loukou sem a tam, pak jde prozkoumat pole s obilím. Po jeho odchodu mi po pravé ruce, u stěny lesa vyšla srna se srnčetem. Zřejmě ta samá, co před chvílí zatáhla do protějšího výběžku lesa. Nefotil jsem, přes vysoké trávy nebylo možné zaostřit. Nevadí, pozorování mi stačilo. Lehce posnídám, chystám se k odchodu a Natržené slecho je znovu v louce. Neúnavný, tříletý mladík se pořád snaží najít srnu pro své uspokojení. Louku zkontroloval a odešel někam k močálům. To ráno jsem ho už neviděl, vlastně, nic jsem neviděl.

Odkaz k obrázkům - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15990550