Návrat k pasekám
Dlouhé slechy v trávě.
Z návratu z Bílých Karpat se soustředím na jelení říji. Času mi nezbývá. Jsem v penzi a představy o pravidelných vycházkách za vysokou zvěří se mi nějak nedaří naplnit. Stále mi to časově nevychází, ať již z důvodu domácích prací na dvoře, nebo mi počasí nedovolí jít do revíru. Konečně poslední týden v září mám doma snad hotovo. Jenomže od skvělého kamaráda Martina vím, že říje, je už druhý týden v plném proudu. Aby ne, však revír který navštěvuje je bohatý na zvěř, na rozdíl od revíru do kterého chodím já a počasí pro jelení říji, jak dělané. Přesto se mi v Mlýnském povedlo najít několik stop od jelení zvěře, dokonce i srnčí stopy jsem ve starých kolejích našel. Vysokou i viděl, jednou jelena v Červených lomech a jednou jsem zvedl dva kusy v mých, nejoblíbenějších pasekách. Byla to sice jen holá, ale radost ze setkání jsem měl. Fotky nemám ani jelena, ani holé, nevadí. Času mi zvěř k fotografování nedopřála. Průzkum se mi snad „povedl“. V pasekách mi odhalil stopy ne jen srnčího, ale právě i vysoké. Nebylo stop mnoho, tak jako před léty, ale aspoň něco. Hledal jsem i nebeská znamení od jelenů, nic, ani čerstvé kaliště. Přesto naděje trochu žije, když jsem vysokou viděl.
Do pasek jsem se hodně těšil, ovšem změna počasí mě uvěznila doma. Vítr se otočil na severní, k tomu se přidal déšť a já jen sledoval v předpovědích, jak dlouho taková změna potrvá. Konečně v pátek ráno se vítr otočil, v noci sice ještě sprchlo, ale nad ránem se začaly na obloze třpytit hvězdy. Brzo ráno, ještě hodně za tmy vyjíždím k oblíbeným pasekám.
Slézám ze skútru ještě před půl šestou, je celkem teplo a bezvětří. Od východu obloha polojasná, která pomalu a plíživě prozrazovala, že den se probouzí. To já už šoulám s fotoaparátem přes rameno a „nočákem“ v ruce. K vánocům mi Ježíšek nadělil termokameru a na jaře mi dopomohla k zajímavé fotografii srnce, v hustém porostu ještě před rozedněním. Hodně za šera přicházím k pasece. Jde se mi potichu, je mokro, žádný lístek pod botami nešustí. Vždycky po pár krocích zastavím, prohlížím termokamerou, jak lesní porosty, tak paseku. Konečně jsem v místě, kde chci odbočit, projít kousek rubaniska a u jednoho z buků počkat. Mám pod stromem několik roků špalek, ze kterého se mi povedla kdysi slušná fotka srnce. Zůstal jsem stát na kraji paseky, dlouho prohlížím „nočákem“ rozvolněná místa, až najdou vidím, jak u jednoho stromku leží kus zvěře. Myslím si, že jde o srnčí. I kolouch by byl větší. No nic, musím počkat co se bude dít. Zvěř zradit nechci a kdyby šla vysoká, určitě by se srnčí zvedlo. Hodinu stojím, čekám, okem pořád srnčí nevidím, termokamerou ano. Musím si ulevit, dřepnu si, jen na okamžik, pak vstanu, kus pod stromkem není. Tak to je zákon schválnosti, jen si dřepnu a srnčí nemůžu najít. Prohlížím paseku, cáry mlhy mi občas zhoršuje viditelnost. Dva kroky jsem jen popošel a už zvěř znovu vidím. Lehla si z druhé strany stromku a jen hlavu mi termokamera ukázala. Okem bych kus srnčího ani nenašel. Čas ukrajuje z další hodiny, už stojím přes hodinu a půl. Rozhodl jsem se, že se z místa nehnu. Vydržím, fotku v takovém prostředí si přece nenechám ujít. V hlavě mne začala provokovat myšlenka, popojít a stoupnout si vedle břízy, která je kousíček přede mnou. Možná budu mít lepší výhled, ale zároveň srnu můžu lehce zradit. Zkusil jsem ty čtyři malé krůčky provést. Srna leží, ale už mne má. Jsem nachystaný, jak vstane, fotím. Jenže, nevstala, vyběhla a já byl málem bez fotky. Naštěstí neměla vůbec vítr a kdo já jsem, nebyla schopna rozpoznat. Po pár skocích zastavila, jistila a já konečně mám fotky na kartě. Pak teprve odběhla dál do rubaniska. Já se začal klepat zážitkem, napnuté nervy konečně se začaly uvolňovat. Teď ještě rozhýbat ztuhlé nohy, záda, teprve potom jsem mohl jít ke stromu se špalkem. Jen co usednu, koukám na hodinky, celé toto dobrodružství se srnou trvalo hodinu a třičtvrtě.
Sedím zhruba do devíti hodin, ráno je moc pěkné, takové dlouhé, to mám rád. Nikam nespěchám, užívám si dnešní vycházky. Jsem moc spokojený, však mi srna a celý ten zážitek udělal velikou radost.
Pozvání do sousedního revíru.
To by nebyl Martin, skvělý člověk a kamarád, který mi nabídnul vycházku do „jeho“ revíru. Pozvání jsem přijal s nadšením. V Mlýnském potkat vysokou, nebo srnčí je neskutečný zázrak a tak jsem se těšil na sobotní ráno, až spolu vjedeme do revíru, který patří hlavně zvěři. Taky jsem si zároveň udržoval „střízlivost“, neboť vím, jak to chodí. Já měl za léta myslivosti spousty hostů, mohu na takové „hostovské“ vycházky vzpomínat. Skoro vždycky, když to měla být tutovka, nebyla. Zvěř nepřišla, nebo počasí se změnilo, vítr se otočil, mohl bych vyprávět.
Dnes, sobotní ráno počasí dodrželo předpověď. Z auta, v lese vystupujeme chvilku před rozedníváním. Když lehce začalo přibývat světlo, jdeme lesní linkou do míst, které má Martin neskutečně dobře obeznané. Na konci linky, po které šouláme je rozcestí. My jdeme do paseky po levé straně. To už se potkáváme s vysokou, sice jen sluchem. Laň, která byla blízko linky se i hlasitě ozvala a ne jednou. Odešla směrem do krytin nad linkou, aniž by tušila co jí zradilo. Odcházela pomalu, ale s hlasovým projevem. Zpomalili jsme krok, bedlivě prohlížíme každé zákoutí paseky. Ještě je šero, ale jelení zvěř by vidět byla. Mne, tak jako vždycky, zajalo okamžitě napětí, doprovázené zvýšeným dechem a nejistým krokem. Potvrdilo se to v zápětí. Sám slyším svoje kroky a jsem z toho dost nesvůj a nervózní. Martin se snaží a já jdu tak, jak mi říkával kdysi můj táta, sedlák. Zvěř je někde blízko a já mám obavy, abychom vysokou nezradili. Přicházíme k otevřené pasece, mne se konečně ulevilo. Myslel jsem, že to byly poslední obtížné kroky. Zastavíme, kamarád povídá; teď musíme zdolat nejhorší úsek, navíc máme málo času. Tak to mne dostal! Když už jsem si myslel, že nejhorší máme za sebou, přijde „záraz“. Navíc měl kamarád, závodčí pravdu. Ještě nejsme na stanovišti, který si Martin při minulých vycházkách našel, když oba, musím podotknou, že dokonce i já, postřehneme jelena v protější straně rozlehlého rubaniska. Okamžitě jdeme do pokleku. Já nemeškám, zvedám fotoaparát, závěrka jde do pohybu, nevím jak dlouho jelen vydrží. Celý se začínám, tak jako vždycky, třepat vzrušující podívanou. Slov mezi námi není třeba. Snažím se po kolenou dostat blíže k silnější bukové větvi, ležící kousek před námi. Martin začíná troubit na svou, od dětství z kravského rohu, svýma rukama, vydlabanou řevnici. Já mám svou v batohu, netroufám si jí ani vytáhnout. Martinovo zatroubení pomohlo! Jelen jistí směrem k nám, je vidět, že na hlas jelena od Martina reaguje. Dokonce osmerák popošel několik metrů blíže k nám. Martin znovu troubí, jelen začíná parožím před sebou klátit porost, já se snažím o fotku. Moc mi to nejde, ruce se mi neskutečně chvějí zážitkem. Taková podívaná nenechá snad nikoho v klidu. Konečně jsem se dostal po kolenou k silné, spadlé, bukové větvi o kterou jsem si mohl opřít teleobjektiv. Kamarád znovu zatroubí, jelen je nejistý, stojí, jistí. Já pořizuji několik fotek, slyším i Martinovu závěrku, ale ne tak často, jako tu mou. Martin znovu troubí a na osmerákovi jsou krásně vidět jeho reakce, jeho vzrušení. Neskutečná, pro mne podívaná a zážitek zároveň. To ještě musím napsat, že před vstupem do paseky troubil někde za rubaniskem jiný jelen. Proč jiný? Protože jsme se shodli, že trubač byl dál, než tady „náš“ osmerák. Navíc, osmerák nám připadal na zvuk troubícího jelena z delší vzdálenosti mladší. Martin ještě několikrát zatroubil, jelen se otáčí, zase to vypadá, že se půjde za hlasem „troubícího jelena“ podívat a snad chtěl i zatroubit. Jasně vidím, jak troubení osmeráka vzrušuje, klidně by asi šel do střetu se sokem. Ovšem, soka nenachází a snad, silnější Martinovo zatroubeni osmeráka od mlaziny nepustilo. Ještě se jednou jelen otočil, pohledem „přejel“ paseku a pak zatáhnul do mlaziny, ze které vyšel. My se zvedáme a postupujeme ke třem stromům. Na stanovišti, které má Martin oblíbené, jsme přes půl hodiny čekali. Sluníčko již vystoupalo dost vysoko, mlžný opar pod námi v pasece se rozplynul, nikde žádný pohyb, ani hlas od vysoké. Já, celou dobu co stojíme u tří-kmenového stromu, vstřebávám úžasný zážitek.
Od paseky se vracíme jinou linkou, to jen kdyby náhodou bylo něco u slaniska. Slanisko zelo prázdnotou, zrovna tak, jako blízké okolí lesního průseku. Mne to nijak nevadilo, odcházím z „Martinova“ revíru neskutečně spokojený. Martin možná méně, je navyknutý na vyšší stupeň. Však taky má zážitků a skvělých fotek z letošní říje na rozdávání. Mne to ovšem nadevše stačí. Jsem strašně rád a vděčný za jeho doprovod. Jak poděkovat, nevím, ale sluší se to. Martin je skromný chlap, o poděkování s úctou nestojí. Já ale nemám jak, se kamarádovi revanšovat. Za sebe musím ještě napsat, včerejší trénink se srnou v Mlýnském mi hodně pomohl. Však jsem vydržel klečet a pak stát snad třičtvrtě hodiny. Ještě dlouho, po zatáhnutí jelena do mlaziny, se mne podlamovala kolena vzrušujícím zážitkem.
Druhé ráno s Martinem.
Vjíždíme do lesa, hned za první zatáčkou, ve světlech auta postřehneme laň s kolouchem i s jelenem. Kousek dál, srna se srnčetem přechází cestu a ještě se nám před autem liška protáhla. Já jen tak říkám; zvěř jsme viděli, můžeme se vrátit domů. Martin zareagoval, a odpověděl něco v tom smyslu, abych nesýčkoval. Dál už raději mlčím. Na tom samém místěte, jako včera ráno, parkujeme před rozedníváním. Dnes jdeme každý sám. Martin na svou, oblíbenou makadamku, já do míst včerejšího setkání s osmerákem. Šoulám potichu lesní, čistě pro-frézovanou linkou, měsíc mi svítí pod nohy, jde se mi opravdu dobře a hlavně potichu. Vítr mám od jihozápadu, který do paseky vyhovuje. Celou cestu jsem nikde neslyšel, ani nezahlédnul žádný pohyb. Na místo přicházím o půl sedmé. To už paseku bedlivě prohlížím i bez techniky. Nikde, jak se říká, ani chlup. Dnes je ráno, které začíná naplňovat mé proroctví z auta. O půl osmé se vracím zpátky k autu. A přece, aspoň u rozcestí dvou linek cítím prk jelena. Prošel někdy po mém průchodu k rubanisku. Tak aspoň něco. U auta již čeká Martin, také neviděl vůbec nic, jelena cítil, zrovna tak, jako já. Hned popsal, kudy jelen šel a kam má asi namířeno. To jen potvrzuje, jeho znalost tohoto revíru.
Třetí den, den Svatého Václava.
A paní Příroda nadělovala. Dnes jedu sám a do Mlýnského. Špatně jsem rozuměl kamarádovi Martinovi, o domluvě na dnešní ráno. Jen co přijedu do revíru, Martin mi volá, jestli jedu? Martine, omluvám se, špatně jsem pochopil domluvu na dnešek, jsem už v Mlýnském a slyším troubit jelena. Hovor jsme ukončili. Slyšel jsem ho troubit hned po příjezdu na horní cestu. Troubil dlouho, intenzivně a razantně. Já byl v Mlýnském ve třičtvrtě na šest a to jelen neúnavně troubil někde z luk pod lesem. S troubením přestal kolem třičtvrtě na sedm. Nádherný poslech to byl, ale nedočkal jsem se ho. Jen co poodejdu několik kroků od skútru, termokamera mi prozrazuje dva kusy srnčího, kousek vedle lesní cesty. Stojím, čekám, až mi srnčí „uhne“. Zhruba po pěti minutách, konečně srnčí s dvojím beknutím odskakuje pod cestu do lesa. Já pomalu pokračuji k mé, oblíbené pasece. Měsíc krásně svítí, skoro bezvětří, jen lehounký vánek od jihozápadu, dva stupně nad nulou a v údolí řeky Moravice leží mlha. Úžasný rozbřesk doplňují červánky od východu. Při tomto, uchvacujícím svítání vstupuji mojí stezkou do rubaniska. Kontroluji termokamerou každé zákoutí. Vím, že v tak rozmanité pasece může být zvěř kdekoliv. Zhruba po patnácti metrech, mi termokamera prozradila tři kusy srnčího. Hned jsou vidět a vzápětí se ztrácí za keři, nebo náletovými stromky. Světla začalo přibývat, ale okem je stále najít nemůžu. Prohlížím termokamerou rubanisko. Jasně, o pěkný kus jsou dál, než před chvílí. Srnu konečně vidím i bez techniky. Pokouším se o fotku, zase problém, zavazí mi spousty travních stébel a klacků. Musím trošku popojít, teď by to mohlo vyjít. Roztřesenýma rukama dávám povel závěrce, jednou, dvakrát a ještě jeden úkrok, závěrka cvakne potřetí. Srna zatahuje do přilehlé mlaziny a já postřehnu srnče, stojí u staré oplocenky. Znovu fotím, hledám třetí kus, ten jsem nenašel. Pak šoulám dál v rubanisku ke svému špalku, občas se zastavím, prohlížím rubanisko, poslouchám. Několik kroků pode mnou slyším prasknutí větvičky. Jedno, druhé a už vidím původce hluku. Z hustějšího porostu v rubanisku se vynořil rudl divočáků, asi do patnácti kusů. Bohužel, šly přímo do mého větru. Podívaná to byla skvostná, ale fotku pořídit nešlo. Nevadí, zážitek to byl stejně parádní. Konečně usedám na špalek pod bukem, napiju se čaje a přemýšlím, jak dál. Počkám do půl osmé a půjdu se podívat po další lesní cestě k oplocenkám. Jsou stavbou starší a místy je plot spadlý, ochozy zvěře nechybí. Tak jsem také učinil.
Opouštím rubanisko, to se zrovna sluníčko dostává svými paprsky přes špičky vysokých smrků do paseky. Odcházím, dostávám se k lesní cestě, pomalu zdolávám horizont cesty a jsem u oplocenek. Oplocenky rozděluje stará, hodně zarostlá linka, přesto mne vysoká traviska, plné rosy neodradila. Ujdu zhruba dvacet metrů a stojím. Prohlížím ochozy mezi ploty. Je moc dobře poznat, že zvěř tady má naprostý klid. Otočím hlavu jen o pár stupňů a nevěřícně hledím. Kousek, možná dvacet kroků od plotu stojí srnče. Úžasné světlo, okamžitě mi jde fotoaparát k očím, hledám průzor mezi oky plotu tak, aby autofokus zabral. To je nádhera, natáhnout ruku, člověk by mohl srnčátko pohladit. Srnče stojí, kouká kolem sebe a já se snažím o fotku tak, abych měl srnče celé v hledáčku. Nestačil jsem se ani roztřepat vzrušujícím zážitkem, to všechno přišlo, až po srnče odešlo. Fotky mám na kartě a stejně se mi nechce věřit, co se před chvílí přede mnou odehrálo. Dlouho stojím, koukám do oplocenky, ale další zvěř již nevidím. Otáčím se a jdu zpátky. Zpátky tak spokojený, jako bych jelena potkal. Na lesní cestě odpočívám, kochám se přírodou, ranní atmosféru do sebe dostávám dnes plnými doušky. Ani se mi moc nechce domů. Jdu opravdu jen co noha nohu mine. Sem tam kouknu do rubaniska vedle cesty a zase mne do očí „uhodí“ něco, co s určitostí není pařez. Koukám přes hledáček, srnčí! Dnes sedmý kus srnčího, na tak, relativně malém kousku paseky. V Mlýnském, úplný zázrak. Musím se dostat za břízu a zbavit se keřů před srnčím. To se mi povedlo. Znovu zvedám fotovýbavu k očím, koukám, skoro nevěřím, ale je to tak! Na mne z porostů rubaniska hledí hlava srnce! No, tak to je neskutečná nádhera! Okamžitě fotím, trochu podexponovávám, znovu fotím, zkouším popojít blíž. Ještě jedna fotka a to už srnec nedůvěřoval a bez beknutí, jako duch, zmizel.
Dnes, mi paní Příroda nadělila k svátku nádhernou vycházku. Nesmím zapomenout a věřte, nezapomenu, vyzvednout vycházku s Martinem, skvělým chlapem do „jeho“ revíru. Dovedl mne k jelenovi a to i s „doprovodným“ troubením. Mám za sebou úžasně prožitý, prodloužený víkend a dokonce i v revíru Mlýnském.
Odkaz k obrázků - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/16613404