Po návratu z hor

                Ve čtvrtek k polednímu času jsem se vrátil ze čtyřdenního pobytu z chaty Maloklínské. Jen co se mě povedly zregenerovat síly, začalo mě to táhnout do našeho revíru za srnčí říjí. Vím, že říje bude jistě u vrcholu a já bych chtěl ještě něco vidět a zažít. Budík si líčím na půl čtvrtou, snad to bude stačit. Vždycky mě trvá dlouho výprava do revíru, to si kávu musím uvařit, taky čaj do termosky a nesmí chybět něco k zakousnutí. Plán je jasný, pojedu znovu k Vojenskému. Letošní rok se mně tam hodně líbí, už jsem v některých příspěvcích psal, že ta lokalita je jak zoologická zahrada, hlavně pro srnčí zvěř.

            Na obvyklém místě v Lágrech parkuji něco málo po páté. Je jihozápadní vítr, spíše západní a ne vítr, ale jen vánek. Rosa, tak ta je jen, řekl bych neznatelná a to jsem si vzal nepromokavou obuv. Po zaparkování si okamžitě foto-výbavu dávám do pohotovostního stavu. Zkušenosti z mnoha minulých vycházek mám a tak již tuhle přípravu nepodceňuji. Hned za první enklávou si všimnu, že mne pozoruje kus srnčího. Jestli chci být v čas u louky mezi polem a lesem, nesmím se na srnčí ohlížet, stejně je daleko. Myšlenky mi velí chvilku počkat. Srna odběhla a já si uvědomuji, že mám jen třístovku nasazenou na fotoaparátu. Okamžitě pokládám batoh na zem a sestavu doplňuji o extender dvojku. V lesích třístovka stačí, ale tady v otevřeném terénu bude málo. Přicházím na roh lesa, kolem mne probíhá srna a za ní srnec. No srnec, srneček s málo znatelnými parůžkami. Vůbec si mojí osoby nevšímají, vůbec jim nevadím. Já taky vůbec nefotím, prostředí se mi nelíbí, ale na úvod vycházky je to skvělý zážitek. Srnčí pár odbíhá do rozlehlých luk, já pokračuji pomalu dál. Sotva popojdu pár metrů, všimnu si srnčího. Stojí dobře dvě stě metrů a už o mně ví. Nesnažím se dál pokračovat tímhle směrem. Srnec je se srnou a stejně nespouštějí zrak z mé osoby. Pomalu se otáčím a jdu jinam. Místa na výběr mám mnoho a „vánek“ pořád dobrý.

            Vracím se na cestu, na které je v takovém tichu problém udělat tichý krok, drobné kamínky mi to stěžují. Zkusit jít mimo cestu, také není jednoduché. Z jedné strany cesty je nové strniště z druhé buření. Člověk má problém si vybrat kudy jít. Však času mi na výběr zvěř moc nedopřála. Po pár krocích postřehnu srnce se srnou vedle cesty, za vzrostlou buření.  Zarazím se. Přemýšlím, jak pokračovat dál. Zkusit štěstí a jít za nimi? Nebo pokračovat dál k lesu, nevím. Po krátké úvaze ve mně padlo rozhodnutí, půjdu za srnčím párem.

            Jednoduché to zrovna není, než jsem se rozmyslel, byl srnčí pár o dobrých dvě stě metrů dál. Myšlenku, jít za zvěří, nevzdám. Teď si připadám jak za dřívějších časů. Jenomže síly a kondice nějak chybí, to jsem zjistil hned po pár metrech. Nevzdávám se! Na zjištění o mé kondici nedbám. Jdu k zemi a po čtyřech za zvěří. Po dřepu, chvilku, jak píšu po čtyřech v zákrytech různých trsů trav se snažím zkracovat vzdálenost k „zamilovanému páru“. Když srna se srncem dělají kolečka, já se snažím těchto momentů využít a dostat se blíže ke zvěři. Kalhoty při přibližování nabírají, i když ne zrovna velkou rosu, zároveň spoustu různých, však určitě víte, stop, třeba od slimáků, od hlíny. Začíná mě být teplo, odstrojuji se, vysvlékám bundu, vestu, snažím se dát oblečení do batohu, tak aby mne zvěř neodhalila. Další problém, který mám je s pozadím do fotky, vlastně s kompozicí. Dříve jsem tyto věci moc neřešil, nějak to vyšlo anebo ne. Dnes se na tyhle záležitosti zaměřuji, obzvláště na loukách. Znovu ležím v trávě jak přibitý. Nemohu se pohnout. Srnčí je blízko a já nemůžu udělat vůbec nic, navíc jsou přímo proti slunci. Znovu mne přepadá třesavka, jak při lovu a jak se jí zbavit? Pomáhá mě dlouhé čekání. Než se pár pohne jiným směrem, stačil, jsem se zklidnit. Teď se jen modlím, aby srnčí nešlo do větru. Srnec se srnou začal další kolečko lásky a já se konečně mohl odlepit od země. Nekontrolovali mě. Začínám zkracovat vzdálenost metr po metru, zároveň si hlídám kompozici pro fotografování. Čím jsem blíže ke zvěři, začíná znovu má, zážitkem vyvolaná třesavka a dokonce nabírá na intenzitě. Jak jí uklidnit? Rychle dýchám, vydechuji, snažím se o zklidnění. Srnčí zaléhá, mne tím dává velikou příležitost dostat se ještě blíž a zároveň uklidnit svou nervovou soustavu. Využívám toho, jak jen to jde. V polo-dřepu ukrajuji znovu metr po metru ze vzdálenosti, daří se mně to ku podivu dobře. Přibližuji se víc a víc, srnčí se pomalu začíná zvedat, dává se do pohybu a já musím zůstat za větším trsem trav, abych je nezradil. Nechci přijít o úžasné momenty, skvělý zážitek z pozorování srnčí říje. Dnes je to úžasné! Srnčí pár hned se, jako by paství, v zápětí provádějí kolečka lásky, na krátko srnec zalehne, to asi jen proto, aby ho srna znovu zvedla. Já se snažím o fotografie. Srna snad přemlouvá srnec k aktivitě, tak se mě to jeví, je to neskutečné, úžasné! Celé dvě hodiny mám skvělou podívanou a momenty, které se jen tak neopakují. Závěrka cvaká podle mých povelů. Další zalehnutí srnce i srny mě umožňují opět zkrátit o pár metrů vzdálenost. Znovu se mně neskutečně daří! Konečně mám snad fotky, jaké jsem si přál. Srnec, postavy dobře stavěného ohaře, srna vyzívající k lásce, jednoduše neskutečná nádhera, kterou umí napsat jen sama paní Příroda! Všechno dokumentuji, zkouším krátká videa, i když bez stativu, snad některé bude k použití. Mám zážitek, jaký jsem dlouho neměl. Mám fotky, myslím si, že v celku dobré a videa, to teprve uvidím až doma.

            Dnes z revíru odjíždím nad míru spokojený, vždycky píši tento závěr, ale nemůžu jinak. S pokorou děkuji paní Přírodě, děkuji zvěři za krásné, neopakovatelné páteční ráno!

Odkaz na fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13682031