Nečekaná setkání

             S vnukem Davídkem, hodným hochem jsem chodil v minulém týdnu do revíru. Byl u nás na krátkou dobu na prázdninách, někdy střídá jen víkendy. Prošli jsme spolu revíry kolem Vojenského, Lágrů, ledňáčky vynechat nešlo. Jen jsem mněl obavu, aby nějaký přilétl. Ku podivu přilétl hned po nachystání věcí. Radost neměl jen vnuk, já samozřejmě také a to nás drahokam nenavštívil jen jednou. Přilétl v čase zrovna, když jsme si oba přáli, aby se ukázal ve slušném světle.

            Po odjezdu vnuka najedou zjišťuji, že se mi do revíru nechce. Nechce se mi ani přemýšlet, kam vyrazit. S naším chlapcem to bylo jiné. Těšil jsem se a vymýšlel lokality, jen aby to klaplo a kluk měl hezkou podívanou, po případě i fotky dobré. To se mě, jako dědovi, troufám si napsat, povedlo. Fotek má hromadu, zážitků ještě více. Vybral jsem mu ty nejlepší fotky, které nafotil a to prosím fotil se sestavou Canon 7DII/Sigma 70-200/2,8 + extender 1,4. Jak píšu, vnuk odjel a já najednou nevím, co s časem. Přesto druhý den odjíždím do Lágrů. To jsem netušil, jaká překvapení mne ta rána nachystají. Lituji jen, že vnuk musel odjet. Rád by určitě byl u toho, když krahujec sedl přede mne a já mám fotku se skvělým zážitkem. A to jsem nevěřícně druhý den ráno hleděl na bachyňku se dvěma selaty. To by teprve kluk koukal! No jo, bohužel.

            To bylo tak, šel jsem jako vždycky polní cestou od Lágrů k Vojenskému. Dnes jsem to stihnul ještě před rozedníváním. Tentokrát bych chtěl být u louky, která leží mezi polem s ovsem a lesem, trochu více zaklíněná takovou pěknou enklávou do lesa před východem sluníčka.  Moc se mi tam líbí, ale málokdy dovoluje vítr k louce zajít na čekanou. Dnes je tomu zrovna tak. Směr větru od jihovýchodu mě zabrzdil od myšlenky, jít k louce. To jsem zjistil až na místě. Pořád si nějak nemůžu zvyknout, že předpovědi počasí nesedí se skutečností a příroda našich předpovědí jaksi nerespektuje. Vedle polní cesty se paství srna se dvěma srnčaty, srnec určitě je někde za horizontem. Čekal jsem dlouho, než srna zašla za horizont a já mohl pokračovat. To se čas hodně pohnul. Bylo zhruba deset minut před šestou. Na obzoru od východu sluníčko začalo vycházet, já se z cesty kouknul k louce, jen tak z dálky. Tam něco je? Ptám se sám sebe. Vždyť si nepamatuji, že by v louce byl takový veliký trs trávy. Fotoaparát okamžitě letí k oku a hle, bachyňka se dvěma selaty. Čekám, že z ovsa půjdou další, žádná další prasátka nevyšla. Z podívané a krátkého zážitku mám radost, ale na slušnou fotku jsou černí rytíři daleko. Fotky mám jen jako dokument, ale aspoň něco. Kdyby byl vítr od jihozápadu, byl bych přesně tam, kudy bachyňka se selaty zatahovala do lesa, ale to jen to – kdyby. Kdybych tam byl, třeba by zase divočáci přes louku nešli. Za remízkem se pastvil srnec, šesterák to byl. Myslím si, že jde o srnce, kterého jsem fotil i se srnou minulý týden. Kousek dál za mezí je další srnec a se srnou, ještě projevovali známky říje. Za nimi se bohužel přes otevřený terén nedostanu. Dlouho se v revíru nezdržím, obejdu ještě jedny keře a vracím se dnes domů. Sluníčko začíná připalovat, zvěř se pomalu ztrácí v lese a já odjíždím, znovu moc spokojený. Však v našem revíru se zas tak často za světla černá zvěř nevidí.

            Večer se dívám na předpověď počasí, ráno má foukat od severovýchodu. Na kterou stranu v Lágrech se mám dát? Na tuto otázku si odpovím až ráno, podle nálady. Vstávám brzo, ještě za tmy parkuji na svém místě. Je dost chladno, sedm stupňů a v ovzduší cítím babí léto. Odcházím od skútru, nevím ani proč, kroky mě táhnou k Mlýnskému. Dlouho jsem na Lomnické špici nebyl, zvědavost mi zrychluje krok. Chyba! Srnec, který vycházel právě z lesa mne samozřejmě uviděl dřív. Tak to jsem zrovna nechtěl. Bohužel, stalo se. Několik kroků udělám, u stěny lesa na posečené louce loví liška. Tu jsem nezradil, ale ani fotka mi nešla udělat. Vlevo od lesa, směrem k Vajglovské kazatelně se paství srna se srncem, mladým šesterákem. Nejdu za nimi a o fotku se vůbec nesnažím. Krajem lesa se šoulám k Lomnické špici. Sluníčko mě svítí do očí, špatně se mně kontroluje louka, anebo jde o dost nepovedené políčko? Nevím. Zastíním si rukou sluneční, ostrý svit a hned postřehnu srnčí uprostřed porostu. Pořídím fotku, jen tak se zajímavou, ranní náladou. A teď jak dál? Na vybranou moc nemám. Batoh nechávám na místě, shrbený v polo-dřepu se zkouším dostat k mladému srnci. Celkem se mě daří, ale na vzdálenost, kterou bych si představoval, mě dojít nenechal. Byla to hlavně moje chyba. Už nevydržím tak dlouho v takových pozicích, musím se narovnat. Ruce se mně třepou, oddechuji jako stará lokomotiva v depu před výjezdem a to mám fotit?! Zkouším to, snad některá fotka bude ostrá, modlím se v duchu. Srnec se začíná otáčet, vím, že dlouho na místě nevydrží. Odešel celkem v klidu, vítr neměl a já ani vábničku nezkusil. Možná to byla chyba, ale to by mně srnec nesměl vidět, aby vábnička zabrala. Přesto odcházím to ráno z revíru opět hodně spokojený. A to od revíru, který je, jak jsem se již v minulých článcích zmiňoval, doslova „vybitý“.

            Je druhá polovina srpna, počasí tak akorát na jelení říji. Babí léto se zřejmě přihlásilo a vycházky do přírody začínají mít své neopakovatelné kouzlo. Druhý den ráno je jen šest stupňů a na kopcích se zvedá mlha. Jsou lokality, ve kterých se drží ještě před sedmou hodinou. Sluníčko prohřívá louky bohaté na rosu, pavučinky uchycené na stéblech trav a bodláků zdobené rosou uvádějí oko v údiv. Ve vzduchu opravdu cítím babí léto. Je mě nádherně. Přicházím znovu k Lomnické špici, tentokrát jsem srnce nezradil, ale liška lovící před lesem mne viděla. Neutekla nijak zrazená, ale do lesa se zatáhla celkem rychle. U stěny lesa chvilku stojím, rozhlížím se. Přede mnou z lesa do posečené louky, na které ještě místy ležela mlha, vyšel srnec. Fotit ho takto nechci. Nelíbí se mi pozadí do fotky. Čekám, co mladík udělá. Naráz se stáčí srneček k lesu, já jdu okamžitě do dřepu. Loket opřený o koleno, dočkat se srnce nemůžu. Je za balíkem sena a nějak mu dlouho trvá, než se ukáže. Popošel jsem tři, možná pět kroků, znovu jdu do kleku. Konečně se ukázal. Já se snažím o fotku, nejde mě ostřit, tráva mi zavazí, že jsem si toho všimnul až teď, bych si nejraději dal facku. Musím se pohnout. Můj pohyb srnci neuniknul, naštěstí mi dovolil pár fotek, než odskočil do lesa. Okamžitě se mně zmocnila spokojenost, i když jsem měl jinou představu o fotce. Myslel jsem si, že když má nakročeno mým směrem, neví o mně, že portrét by mohl být. Bohužel, není. Zvedám se, odcházím a už teď se těším, až se otočí vítr a já budu moct navštívit tu „mou“ louku v Lágrech.

            Vítr se ne a ne otočit, zato týden se přehoupnul do druhé poloviny. Ve středu vycházku vynechávám, jdu až ve čtvrtek ráno a až po šesté odjíždím z domova. Ono to stačí, chci se jen projít, chvilku posedět na Vajglovské špici u některých z elektrických sloupů, no a pak se vrátit domů. Nevydržel bych doma celý den a do přírody se nepodívat. Jen co odejdu od skútru a to ne moc daleko, asi jen dvě stě metrů, zrazuji srnce. Ležel za příkopem, kde jsem za celou dobu zvěř nepotkal. Odběhl snad sedmdesát metrů, zastavil se, jistil. Já stihnul jen jednu fotku. Srnec, šesterák zpátečník, ještě hodně dobrý nejen postavou i v paroží to byl. I kdybych tady čekal zvěř ve staré, neposečené trávě, zalehlého srnce bych stejně přehlédnul. Pokračuji ke sloupům. Jdu hodně pomalu. Je to dost otevřený prostor, těžko se hlídají obě strany. Mez, která odděluje louky od pole s ovsem a nějakou peluškou moc krytu nenabízí, jen pár keřů a jeřabin a to daleko od sebe. Za mezí, mezi bodláky se paství šesterák se srnou. Čekám až zajdou za horizont. Po pravé straně loví liška, je daleko a já se o nic nepokouším. Vím moc dobře, jak by celé snažení dopadlo. Konečně jsem u sloupu, u kterého aspoň hodinku chci posedět. Počasí je takové „nijaké“. Po babím létě bych řekl, ani památky, rosa žádná jen v údolích bylo trošku mokro. Mraky nechtějí sluníčku uhnout, to mě zas tak moc nevadí. Ostré světlo do fotek dobré není. Naliji si čaje, popíjím, odpočívám. V dálce se paství srnec, na horizontu srna se dvěma srnčaty a šesterákem. Srnec přede mnou, vzdálenost přes čtyři sloupy, mne dráždí k zavábení. Je to daleko, ale říkám si co kdyby. Vytáhnu vábničku, zavábím trochu hlasitěji, pak ubírám na intenzitě. Srnec ani hlavu nezvednul, ale můj koutek levého oka postřehl pohyb. Mírně pootočím hlavu, okamžitě mi vábnička padá z rukou, beru fotoaparát, začínám fotit. Liška si šla ověřit, jestli nepíská někde samotné srnče, tak mě to připadlo. Kmotra se zastavila, dívala se na mě, seděl jsem ve vyšší trávě u sloupu, vítr neměla. Tím mi nabídla čas na pár fotek a já neváhal. Nevěděla, kdo jsem, co jsem. Bylo na ní vidět, že do lesa se jí moc nechtělo. Při odbíhání se neustále otáčela a já se snažil o fotky. Bohužel, nevyšly mi podle představ. Ve fotkách zavazí tráva tak nešťastně, že překrývá kmotře hlavu. Nakonec doma u PC jsem jednu vybral. Liška zaběhla, mezi tím srnčí, které se páslo pod horizontem, zatáhlo do lesa. Já balím věci, moc a moc spokojený opouštím místo u sloupu. Vždyť lišku na slušnou vzdálenost jsem neměl snad dva, možná tři roky. Je to nádherný pocit, nádherný zážitek a všechny ty vycházky za srnčí říjí mi toto setkání nejen s liškou, ale i s krahujcem a černou neskutečně pozvedlo! Znovu s velikým poděkováním přírodě, zvěři odcházím domů a určitě se sem jen jak to bude možné, vrátím.

            Ano vrátím, ale konečně se otočil vítr na západní a já v sobotu ráno jdu do louky, kde jsem minule viděl bachyňku se dvěma selaty. V revíru parkuji dnes velice brzo, ještě krátce před rozedníváním. Obloha je zatažená a vítr opravdu od západu. Předpověď počasí nelhala, anebo počasí si konečně dalo říci a poslechlo předpověď? V podstatě jeto jedno. Hlavně, že je vítr od západu. Jediné co mi vadí a to hodně, jsou kosové. Sedí snad v každém keři vedle polní cesty a při každém mém kroku doslova „řvou“. V tom tichém ránu je to neskutečný „kravál“ jak od slepic v kurníku, když kuna mezi ně vběhne. Strašně mne to znervózňuje a přesně vím, že zvěř je okamžitě ve střehu. Na rohu lesa chvilku zůstávám stát, prohlížím pole s obilím, jestli se někde vysoká nepaství. Nic nevidím, pokračuji ke druhému rohu lesa, kde louka rozděluje pole a les. Naráz zpozoruji v obilí černý hřbet. Okamžitě jsem si vzpomněl na bachyňku se dvěma selaty. Jenomže, okem držet se hřbetem krok nešlo. Hřbet za krátko pohltilo obilí a ať se snažím sebevíc, už se mi neukázal. Opatrně popocházím, prohlížím pole před sebou a najednou vidím divočáka v louce. Pokouším se o fotku. Autofokus odmítá poslušnost, pod zataženou oblohou je stále na focení tma. Fotoaparát zabral, až když se dala bachyňka znovu do pohybu. Je mě jasné, že z fotek vůbec nic nebude, a ani nevím, jestli selata měla dvě, nebo jen jedno. Nebyl čas si pořádně prohlédnout celou louku. Posadím se pod starý žebřík opřený o jeřabinu, naliji si čaj, popíjím, prohlížím a promazávám snímky. Netrvá to ani deset minut z obilí vyběhla dvě selata. Jedno mále, jedno větší. Bez zastavení proběhla loukou a zmizela ve vzrostlých keřích před lesem. Mrzelo mne, že aspoň na chvilku se nezastavila. To by snad mohla být fotka k prezentaci, takže znovu mám jen dokument. Zážitek to byl skvělý, ale bohužel krátký. Snad příště se černí rytíři v louce zdrží déle a budou i lepší podmínky k fotografování. Po hodince sezení pod žebříkem odcházím. Během čekané mi přes louku šla jen srnčí zvěř, na fotografování byla daleko. Stěžovat si na vycházku v žádném případě nemohu. Zvěře k pozorování bylo venku dost. Šesterák se srnou, dvě srny se srnčaty, každá má po dvou, další srna se dvěma srnčaty u protější kazatelny a u meze mladý šesterák. Nechal jsem zvěř v klidu odejít, pak teprve si balím věci a odcházím.

            Kdy se do louky vrátím, nevím. V neděli má být hodně chladno a hlavně nepříjemný vítr. Táta mě vždycky říkával; když loví vítr, myslivec je doma. To jen stručný průběh mých vycházek za uplynulý týden.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13767413