Nečekané setkání
Úterý ráno 5.5 ve čtyři jdu do revíru na jednu z běžných vycházek. Směr, přes Červené lomy, Lesáckou louku, při stěně lesa až do Krajňákovi louky a domů. Šel jsem bez ohledu na počasí, jen jsem si hlídal směr větru. Vanul východní až jihovýchodní a to mi vyhovovalo, ani mlha mně neodradila od úmyslu jít ven. Rozednívání mně zastihlo akorát za posledními chalupami, dobře načasované. Jediné, co mi trochu vadilo, byla zatažená obloha. Zase nebudu mít to parádní načervenalé světlo, kdyby náhodou došlo i na focení zvěře. Pod cestou, která vede k Červeným lomům, směrem ke kolejím se pastvily dva kusy srnčího. Po přiblížení k nim, jsem obeznal mladého srnečka se srnou. Srneček měl krátké parůžky (špice – něco málo pod slechy) ještě v lýčí – roček. Míjel jsem je pomalu, tak abych je nezradil. Na focení byla tma a nechtěl jsem se s nimi moc zdržovat. Po zdolání táhlého kopce jsem se dostal nad Lesáckou louku. V dálce mazala liška a zase s olezlou oháňkou. Kousek vedle mě zacházela do lesa srna a na horizontu přecházel přes rozlehlou (dnes již louku) starší srnec. Určil jsem ho jen podle postavy, jaké měl parůžky, nevím. Pomalu a už s nachystaným fotoaparátem jsem se přišoulal k jedné z mezí. Koukám před sebe a v řídké mlze vidím nějakou, na první pohled, velikou srnu. Kurňa, co to je?! Vysoká! Laň, nebo jelínek jelena evropského to přece není, tak že žádná vysoká! Taková stará srna, vždyť by musela mít aspoň čtyřicet kilo! No, jsem blbej nebo co! Zakleknul jsem tak, abych byl krytý stromem a pokouším se o snímek. Moc se nedaří, je stále dost šero a mlha mi ještě více stěžuje focení. Zvedám hodnotu ISO a zkouším znovu zaostřit. Kus mně stejně sleduje, vítr sice nemá, ale nedůvěřuje něčemu, pro něj neznámému objektu. Fotím a dívám se na první snímek. Začíná mi být jasno. Jelenec viržinský (Odocoileus virginianus) dnes také pod názvem Jelenec běloocasý. Tak že, mladý jelenec, podlouhlá hranatější hlava, jiný tvar slechů, dlouhá kelka s bílou okrajovou srstí, jasné znaky tohoto druhu zvěře. Opravdu, mladý jelínek jelence viržinského. Přiznám se, byl jsem velice překvapen. Radost jsem mněl a zároveň naštvaný na počasí. Nepřeje mi vyfotit slušnou fotografii. Navíc kus na místě dlouho nepózoval. Začal mně obcházet, šel si pro vítr. Také ho dostal a za krátko bylo po všem. Pár snímků na kartě mám, ale jen dokumentárních. I tak děkuji. Zážitek opravdu nevšední a skvělý. Doufám, že se s touto zvěří ještě potkám a za lepších podmínek. Uvidím.
Balím si věci, odpočívám, napiju se a pokračuji dále v šoulačce. Jsem naplněn zážitkem, říkám si, i když dnes nic neuvidím, nevadí. Jak píšu, jsem spokojený, zvěř jsem viděl a ne zrovna ledajakou.
Za další mezí, ke které se pomalu přibližuji, přesněji nad mezí se paství další kusy srnčího. Znovu chystám foťák a pomalu se snažím našoulat co nejblíže. Daří se mi. Jenomže když už jsem chtěl pořídit snímek, srnčí zvěř odbíhá směrem od mé maličkosti více do volného prostoru. Zrazená není, prostě jen její rozmary v chování. Tak to pokračuje asi hodinu. Hra na honěnou. Vyhrála srnčí zvěř. Aspoň jsem je obeznal. Byl to srnec, asi dvouletý šesteráček se srnou a ročním paličkáčem. Zůstal jsem stát u stěny lesa a doufal, že se rozběhnou ke mně. Nestalo se tak, zatáhli asi sto-padesát metrů nade-mnou do lesa. Počkal jsem čtvrt hodinky a pomalu se vydal do Krajňákovi louky. Zvěř jsem už žádnou neviděl. Mraky se mezi tím roztrhaly, mlha rozplynula a začalo krásně svítit sluníčko. Po cestě domů mi les nabídl scénu, které jsem neodolal. Přehodil objektivy a nabídnutou scénu si zvěčnil.
Tak to jen stručně z dnešního ranního setkání se zvěří jelence viržinského.
S pozdravem všem milovníkům přírody Václav.