Nedělní ráno
Od pátku se toulám různými místy v revíru, srnčího potkávám celkem dost, akorát fotit se nějak nechtějí. Snažím se šoulat potichu, přicházím ke zvěři hodně blízko, ale v tom hustém porostu kolem zarostlých, starých cest jí snadno přehlédnu, až se zvěř pohne, teprve jí postřehnu.
V sobotu ráno s kamarádem Tomášem vyrážíme na Skalní potok. Výborný kamarád, Jan Moučka mi poslal perfektní nákres mapy kudy jít za kamzíky. Moc se těším, beru sebou i druhý teleobjektiv 70-200/2,8 s filtrem, budeme na Skalním potoce a já vím, že mi to nedá a budu si chtít cvaknout i vodu. Konečně, po delší době jarní počasí nás provází kolem potoka. Dlouho neváhám, scházím dolů a pořizuji pár fotek divoké vody, kamarád nelení a fotí taky. Kamzíci na nás asi čekají někde na skalách, ale světlo na fotografování vody je na hraně možností, chceme ho využít. Výstup za kamzíky mi dal opravdu zabrat, aspoň mám trénink na výšlapy za tetřevy. Čertíky jsme viděli dva a oba teprve, až když jsme je zradili, škoda.
V neděli ráno chci jít do lesa, protáhnou unavené tělo ze sobotního výšlapu, hlavně nohy mi nesmí ztuhnout. Opět počasí jarní, vítr konečně od jihozápadu, který mi umožnil jít po dlouhé době do lokalit, do kterých se, se severákem nadá chodit. Do Mlýnského přijíždím před východem slunce, všude klid, žádná lesní auta, žádná pila neřve, žádný hárvestor nehrčí, úžasné ticho, které narušuje jen příjemný zpěv ptactva. Po zdolání táhlého kopce od Červených lomů na horizont slyším někde od Měsíční krajiny zabekat srnčí, nejspíš se někde potuluje pod buky černá, říkám si a pak zase klid. Procházím pod trianglem, srnčí se někde z horních pasek ozve znovu, ale jen krátce.
Sluníčko je již nad obzorem, svítí mi přímo do očí, moc mi to nevadí, více mi vadí občasné křupnutí bukvic pod nohami. Pomalu se blížím ke spodním linkám, do jedné z nich se musím jít podívat, však naposled jsem po ní šel v loni a to jen jednou. Popadané, suché bukové větve hned na kraji linky mě ztížily hladký průchod. Po zhruba sto metrech se koukám kolem, kde si na chvilku sednu, nikam, vůbec nikam tady není vidět. Kolem samý bukový nálet, hustý, neproniknutelný, tady nezůstanu, popojdu až ke staré oplocence a pak se rozhodnu co dál. Najednou, jako bych cítil černou, ne, asi se mi to jen zdá. Ujdu dalších pár metrů a v náletovém porostu, smíšeném i se smrčky slyším zapraskání, druhé zapraskání a pak postřehnu pohyb mezi stromky. To je přece divočák! Fotoaparát letí k oku a nic, koukám kolem sebe, á - tady je, jde k lince a dost rychle. Okamžitě zaklekávám, fotoaparát u očí, divočák v hledáčku! Rytíř stojí u linky na pár metrů, vypadá to na nastávajícího sekáče, kouká, jistí, to už mám čtyři fotky na kartě, tak to je paráda. Divočák se zatáhne zpátky do krytiny, škoda, mohl ještě dva, tři kroky udělat dopředu. Smutně se koukám za černou, když za mými zády se objeví další kus. Vůbec nevím, kolik jich bylo, nejspíš jen dva, možná tři, fotit jsem nestihnul. Ovšem nic to nemění na tom, jaký jsem to právě prožil, krátký, ale neskutečně skvělý zážitek. Hned usedám kousek od linky na starý pařez, uklidňuji se, prohlížím fotografie s neskutečnou radostí. Pak teprve si naliji čaj, svlažím vyschlé hrdlo, a stále se vracím do nedávného, úžasného setkání s černou.
Cestou zpátky jen tak letmo kouknu do dalších pasek, srnčího je vidět, ale sluníčko je vysoko, světlo je ostré, aspoň jsem se pokochal pohledem na srnce, velice zajímavého v paroží a na několik srn v jeho okolí.
Tak to byla parádní vycházka po Skalním potoku, kdy jsem vlastně jen chtěl projít kousek lesa, aby mi svalstvo neztuhlo.
Zde odkaz na větší fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9682987