Nedělní ráno

Je neděle, dvacátého čtvrtého května. V ranních hodinách má přijet výborný kamarád z Chebu, Petr. Veliký vyznavač a znalec přírody, skvělý fotograf divoké přírody a hlavně, báječný chlap. Známe se léta a velice rád navštěvuje naše Jeseníky, hodně se mu líbí. Jenomže, já mám vždycky problém, kam kamaráda zavedu, aby i fotografování si užil. Když já byl u něho na Jesenici, nabídl mi spousty fotografického vyžití a tenkrát i prvního, mého vyfoceného ledňáčka na říčce Odravě. Dodnes v sobě cítím tu neskutečnou radost a nevšední zážitek z Jesenice a říčky Odravy, když si na ten pobyt vzpomenu. 

Na jesenické hory, se tak jako dříve vyjet nedá. Opravují cestu mezi Hvězdou a Ovčárnou, provoz je velice omezený. Petr návštěvu hor za kamzíky, kukačkami a horským kosem vzdal. Ale to předbíhám událostem, tak od začátku. 

V našem revíru mám obeznaná nějaká místa pro fotografování zvěře a na řece Moravicí, místa pro případné fotografování skorců, rybník mi ve výčtu pro vycházky nechybí. Letošní rok, rybník svou přítomností obohatili rákosníci velcí. Nudit se určitě nebudeme. 

V neděli, v den kamarádova příjezdu se chci podívat ještě do revíru, do míst, kde jsem fotil začátkem května srnčí, když se ráno vracelo do lesa. Tři stupně na teploměru, severní větřík, mlžný opar, jasná obloha, to vše slibuje hezké ráno. Před pátou přijíždím do Lágrů, chci odbočit k louce před lesem. Okamžitě postřehnu setřenou rosu od auta, a já přesně vím, od kterého. Hned přišla otázka, kam teď? V mžiku mne napadá odpověď, Lomnická, anebo Vajglovská špice. Chodívám tam několik let, jen v srnčí říji. Dnes, je vítr příhodný, zajít se k Vajglovské špici podívat. Ještě, než zajedu na moje „parkoviště“, chci prohlédnout jednu z lučních enkláv v Lágrech. Projíždím, tak jako vždy, vyjetými kolejemi přes kousek lesa. V šeru nic vidět nebylo, ale najednou skútr chytl smyk, já málem slítnul. Okamžitě byl problém, který mne znemožnil tichý příchod k loukám. Prvně, jsem byl velice rád, že jsem v blátě ustál případný pád se skútrem a taky, že mne nikdo neviděl, asi by se nasmál. Odstavuji stroj, zbytek cesty jdu raději pěšky. Dopředu vím, že jestli je zvěř na loukách, musí o mé přítomnosti vědět. Jen co zdolám příkopu, ne moc hlubokou, kouknu do luk zastřených lehounkou mlhou. Srnčí kouká na mě. Okamžitě zaklekávám, snažím se potichu rozepnout zip batohu a vytáhnout fotoaparát. To se mi podařilo, zvěř moje úkony neslyšela. Pokouším se rozeznat kusy srnčího. Jde o srnu se srncem, šesterákem. Znám ho ještě, když měl paroží v líčí. Autofokus zabral celkem rychle a já mám dvě fotky na kartě. Pře-nastavuji korekci ve fotoaparátu a další fotky se přidávají k těm prvním. Srnčí dlouho nepostálo, odběhlo do lesa. Já balím věci a i přes nezvyklou událost se smykem, spokojen pokračuji dál k Mlýnskému.

Slunce se pomalu přehouplo přes kopec. Svítí mi do očí, teď mi to moc nevadí. U železného sloupu mi bude sluneční světlo vyhovovat. Mám jen problém, přejít kousek horizontu, kde není žádná krytina. Konečně jsem se dostal do zákrytu železného sloupu. I když jsem šoulal opatrně, srnčímu zraku můj pohyb neuniknul. Kus dlouho stál, jistil, pak se vydal za horizont rozlehlých luk. Já si šel sednout k prvnímu, betonovému sloupu od železného. Vždycky tam sedávám, při návštěvách Vajglovské špice. Na Lomnickou špici jsem nešel, vítr by mě zvěři prozradil. Jen co usednu na karimatku, po horizontě jde srnec, je daleko. Sluneční svit, který pohlcuje horizont, začíná být pro fotografování hodně ostrý, a to je „teprve“ půl šesté. Přesto si plánují posedět u sloupu do sedmé hodiny. Naliji si čaje, posnídám, přitom pozoruji srnčí v dálce. Třičtvrtě hodiny se pastvilo srnčí mezi sloupy, než zatáhlo do lesa. Ještě půl hodinky a půjdu. Jenomže, jak se začaly do mě opírat sluneční paprsky, já se začal zvedat a balit. Nechci se nechat „spalovat“ ranním, ostrým sluncem. Při balení věcí si říkám, že by bylo dobré si prohlédnout stěnu lesa. Už několikrát se mi stalo, že při odchodu jsem si zradil zvěř. Jen co otočím hlavu, je to tady znovu! Před stěnou lesa stojí dva kusy srnčího a koukají přímo na mě. Okamžitě jdu k zemi, vytahuji z batohu fotoaparát, prohlížím louku před lesem přes telelobjektiv fotoaparátu. Srnčí je pořád na jednom místě. Srna jistí, srnec začíná popocházet směrem nahoru, k železnému sloupu, přitom mne stále sleduje. Udělá několik kroků, zastaví se, jistí. Já se začínám pokoušet o první fotky. Je to problém přes vysokou trávu zaostřit, zvednout se nemůžu. Zvěř by takový, manévr nevydržela. Čím více se srnec přibližuje, tím více mi pracují nervy. Impozantní paroží mne doslova fascinuje, dech mi začíná chybět, popadnout ho nemůžu. Ruce se mi chvějí vzrušením, ve spáncích doslova cítím tepot srdce. To nesmím pokazit, toho srnce bych chtěl dostat i na detail. Zatím se daří, tříletý, srnčí majestát se stále čím dál více přibližuje. To je opravdová, neskutečná nádhera!!! Takovou nádheru jsem léta nepotkal, neviděl. Závěrka několikrát cvakla, první fotky mám na kartě. Srnec postupuje, přesně podle mých představ. Je to až neuvěřitelné, jaké mám dnes ráno štěstí. Díky vyjetým kolejím od auta, jsem tady a mám před sebou, snad životního srnce. Nejsem schopen se uklidnit. Pořád se mi ruce, doslova klepou vzrušujícím zážitkem. Srnec se na chvilku zastavil, na takovou příležitost čekám. Aby autofokus zabral, musím hledat prostor mezi stébly trav. Lokty opírám o kolena, zatajuji dech a další fotky mám na kartě. Konečně, krátký oddych! Srnec se dlouho na místě nezdržuje, znovu zkracuje vzdálenost mezi námi. Je to mladík, troufnu si tvrdit, tříletý, plný sebevědomí. Jde si prohlédnout něco, co mu v jeho „rajónu“ nesedí. Neuvěřitelné, mám ho tak blízko, že se mi i detail povedl. Vítr, majestát mezi zdejšími srnci nemá, to mi dává příležitost k dalším fotkám. Šesterák mne začal obcházet, já se pomalu po-otáčím a znovu mám závěrku v pohybu. Srnec zastavuje, hlavu s neuvěřitelnou ozdobou natáčí přímo ke mě. Ostřím mezi světla (oči), tichá závěrka se dala do pohybu. To je neskutečná nádhera!!! Mám šesteráka, snad jen na dvacet pět kroků před sebou. Teď si mohu pohledu na tu srnčí nádheru užívat i mimo hledáček. To se mi zas tak často nestává. Najednou vidím, že je hotovo. Tříletý „pan“ srnec bere vítr do větrníku a je po všem. 

Zhruba dvacetiminutové představení končí. Jsem neskutečně nadšen, nadšen tak, že popsat to snad, ani neumím. Dlouho koukám do prázdného prostoru luk. Teď tady stál a už tady není. Věřit se mi nechce, co se tak v krátkém čase přede mnou odehrálo. Takovou podívanou, kterou mi dnes paní Příroda nachystala se srncem, jsem snad nikdy nezažil. Z pokleku sedám na zem, napnuté nervy se mi uklidňují, dech konečně také. Nebýt fotek, nevěřil bych. Jen fotky dokazují, že sen to nebyl. 

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15431395