Od káňat k srnčímu

   Jedny zážitky končí, druhé začínají. Štafl nad chalupou, je asi dobré na nějaký čas opustit. Káňata nelétají na ujeď a kvůli strakám, trávit čas ve fotostanu nebudu. Rtuť v teploměru ráno již neklesá pod nulu, oteplilo se. Využívám tyto rána k návštěvám revíru v Lágrech. Podle větru chodím do různých, zajímavých lokalit. Libí se mě hned dvě. Jedna na rozhraní louky s lesní pasekou, druhá je taková, zastrčená louka do lesní enklávy. Kdysi se mi v těch místech povedla nafotit srnčí říje. Obeznat si srnčí pro fotitelnou vzdálenost s rozumným pozadím problém nebyl, problém ale je, se směrem větru. Několikrát jsem zůstal sedět u smrků na rozhraní paseky s loukou. Bez úspěchu. Srnčí vidět bylo, ale bohužel, daleko. Najít místo k čekané tak, abych byl blíž ke zvěři, byl problém. Nic mi nevyhovovalo a v louce, v lesní enklávě, jak jsem zjistil, není pohodlně na čem sedět. To všechno jsem řešil až při samotných, ranních vycházkách. Teprve jsem si uvědomil podcenění s výběrem místa k sezení. Nakonec, tak jako vždy, poradil jsem si.

   Je pátek ráno, sedmnáctého dubna. Z domova odjíždím v pět. Do Lágrů mi cesta trvá dvacet minut, to je akorát. Obloha se zatáhla, občas spadne pár kapek. Ignoruji pokusy o déšť. Hodně mne to dnes táhne do revíru. Cítím v kostech úspěch. U železničního přejezdu v Břidličné musím zastavit, vlak si to vyžádal. Nevadí, půvabná dáma v minisukni mi čas skvěle zkrátila. Pohledy k dámě nešly zastavit, málem jsem se zapomněl rozjet. Dobře vycházka začíná. Do lágrů přijíždím o půl šesté. Vítr, který měl být od severozápadu není, je jižní. Nevadí, ze svého plánu neustoupím. Při šoulačce, se přede mnou z kraje lesa vznesl výr. Do korun stromů bohužel, nekoukám. Moje škoda, ale radost mám stejně  velikou. Před šestou jsem na místě. Sundám fotobatoh, nachystám si karimatku ke stromu. Jen co usednu, postřehnu v šeru pohyb v místech, kde jsem zvěř měl obeznalou. Bohužel, v předešlých vycházkách zatahovalo srnčí do lesa kolem osmé hodiny. Dnes, jak na potvoru, ještě není ani pořádné světlo a srnčí směřuje k lesu. Okamžitě mě ovládla třesavka, pomalu popadám dech a tak jako vždy, ve spáncích cítím tlukot srdce. Uklidňuji se jen s obtížemi. Jediné, co mě překvapuje je, že je ještě šero a zvěř se chová nejistě. Hlavní je, že mám srnčí před sebou. ISO sice nastavuji až na osm tisíc, postupně se snažím tlačit ISO na přijatelnější hodnoty. Několikrát musím otřít hledáček, konečně pořizuji nějaké fotky, „možná“. Šest kusů srnčího pokračuje směrem k mému stanovišti, já se snažím o slušný záběr i když světlo chybí. Najednou se dva kusy srnčího oddělují, jdou více do leva, nevšímám si jich. Jsou ve špatném, pro fotku místě, pozadí tvoří jen louka. Hlídám si srnčí před sebou. V pozadí, za srnčím je mladý, bukový porost ještě s listím z loňska. To jsem si přál mít ve fotkách při hledání místa k fotografování. Další dva kusy se oddělují. Bohužel, směřují do mého větru. Netrvalo dlouho, a je jasné, že mají můj pach ve větrníku. Otáčí se, po pár krocích znovu jistí, nikde nikoho nevidí, ale pach jim nedovoluje pokračovat do lesa. Vrací se do původní stopy a najednou všechny kusy srnčího zrychlují k lesu. Mám co dělat, abych některý kus slušně vyfotil. Naštěstí se srnčí před lesem uklidňuje, já si vybírám nejzajímavější snímky. Srnčí je neskutečně blízko, vůbec o mne neví, jen občasné cvaknutí závěrky je znejistí. Světla nepřibývá, ba naopak, čím dál více se zatahuje. V pozadí barvy bukového listí, bohužel ve fotkách moc nevyniknou. Zase mi to tak nevadí. Jsem nad míru spokojen. Srnčí zatáhlo do lesa, já se konečně uklidňuji. Prohlížím fotky na displeji fotoaparátu, když si všimnu ještě jednoho kusu srnčího přede mnou. Zpozdilá srna kráčí ve stejných stopách, jak srnčí před ní. Nechává mě to v klidu. Světlo stejně není a fotky už mám. Pozoruji její chování. Bohužel, vybrala si směr do mého větru. Znovu začínám prohlížet fotografie. Hodně jich okamžitě mažu, ale ty, ve které jsem věřil, k mé radosti vyšly, řekl bych dost dobře.

   Dnes ráno ani nesnídám, jen si dávám trochu čaje, pomalu se balím a jdu ke skútru. Cestou, jen tak mrknu do lesní enklávy s loukou. Sice začíná více pršet, ale louku mám při cestě, proč se do ní nepodívat. Déšť mi nevadí. Vítr se otočil na západní, to mi k louce vyhovuje. Starým chodníkem k lesní enklávě zrazuji tři kusy srnčího v hustém porostu mladých olší. Srnčí odcházelo svižněji, ale žádná divočina se nekonala. Prostě se šlo „uklidit“ do bezpečí z mého pohledu. Přicházím k louce, nikde ani kus. Začíná pršet ještě více, otáčím se, odcházím. Po několika krocích, míjím jednu z mezer mezi smrky. Láká mne, se ještě jednou na louku podívat. Z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, loukou prochází srnec. Krve by se ve mne nedořezal, ale reaguji okamžitě. Fotoaparát letí k oku, fotka je na kartě. Musel jsem reagovat bez meškání. Přesně vím, kam pán svého teritoria míří. Každé moje zaváhání a byl by šesterák na slušnou fotku daleko a ještě se špatným pozadím do fotky. Mladý, tříletý, možná čtyřletý šesterák, se na této lokalitě chová opravdu, jako by byl tady pánem. Asi to taky, tak bude. Mám ho obeznalého z předešlých vycházek, ale dostat se k srnci na dobrou vzdálenost, není vůbec jednoduché. Má kolem sebe další kusy srnčího a věřte, připomíná mi to, tak trochu chování kamzíků. Na louce mají takové, šikovné rozestupy, že se k srnci nedá dostat. Když zalehnou, tak jen tak, aby měla celá tato srnčí společnost výhled na všechny strany a dovedla si je řádně uhlídat. Vždycky je pozoruji jen z dálky, nikdy jsem se nepokoušel o nějaký krok, dostat se blíž. Zradil bych celou tuto srnčí nádheru. Dnes mi bylo štěstí nakloněno. Šesterák přede mnou defiloval přes celou louku a já si mohl užít pohledu na jeho majestátnost. Déšť mu nevadil, mne také ne. Trochu promočení za tak nádherný zážitek, přece stojí.

Odkaz k fotografiím - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15113158