Od podzimu poprvé
Od podzimu, konkrétně od 21. listopadu 2021 kdy jsem si naposledy vychutnal fotografování srnce v pasece a se shozenými parůžky, tak až tento víkend jsem si mohl znovu připomenout, jak chutná zážitek ze setkání se zvěří a dokonce si užít u toho tak trochu fotografování.
Vezmu to stručně od začátku.
Celou zimu, tak jako každý rok přikrmuji zvěř v krmelečku, který jsem postavil před pár lety s vnukem u Červených lomů, mám tam i nainstalovanou fotopast. Zvěř se u seníku střídá nepravidelně, jen srnčí chodí po rozednění, občas zavítá ke krmelečku laň, zajíc, někdy ho obejde liška. Podle návštěv si to místo oblíbila bachyňka s pěti selaty, za pár dní takzvaně s lončáky. Mám radost, že je u krmení živo, ale fotografovat jsem se u krmelečku nikdy nesnažil, dokonce, ani když mi k seníku chodili divočáci v jeden čas i za světla. Chybí mi do fotky to správné kouzlo lesa, anebo pasek. Jak to šlo, toulal jsem se v zimě lesem, kolem řeky Moravice a stále marně hledal zvěř, abych mohl zahojit touhu po fotografování, prostě po foto-loveckém zážitku. Nakonec mi musely postačit kačeny na řece. Jsou dost plaché, dostat se k nim, tak aby šel udělat zajímavý snímek je nemožné. Nezbylo, než vzít karimatku, zalehnout za některý strom a čekat. Neuvěříte, jaká byla radost, když se mi povedl snímek, který aspoň něčím vybočil z řady těch všedních. Tak ubíhal celý můj zimní čas až do tohoto víkendu.
Je pátek, 18.3 odpoledne, s kamarádem Břeťou vyrážím do Mlýnského, lokalitu si jen typuji, bez obeznání. Chci zasednout k čekané pod Měsíční krajinou, samozřejmě s dobrým větrem. Je šestnáct hodin, usedáme na sedačky, chystáme si foto-vybavení, přitom kamaráda varuji; Břeťo, fajn místo máme, ale nezaručuji, že uvidíme zvěř, poslední měsíce se mi vůbec nedaří. Po uklidnění mi v myšlenkách kolují představy, jak by bylo fajn, kdyby zrovna kolem šla aspoň srna, když v tom kamarád potichu sykne; tam vpravo, podívej! Koukám! Přímo na nás, z bukového porostu jde srna, no to je nádhera, po takové dlouhé době konečně zvěř a jde přímo k nám. Ovšem vloudila se chyba! Vítr se točí, srna po pár metrech vystřelila takovou otočku, jako krasobruslaři, no a je po všem. Pár snímku máme, ale daleko, navíc do svahu, hloubka ve fotce chybí. Zastavila se u cesty, kde se mezitím objevil srnec. Srnec se slušným parožím, úžasná podívaná pro mne po takové dlouhé odmlce, ale na dobrou fotku, bohužel daleko. Při odchodu z revíru jsme si ještě cvakli západovku a jeli domů. Co budu lhát, přesto jsem byl spokojený, vždyť zvěř jsme viděli, fotky také vznikly, i když jen jako dokumentační.
Sobota ráno, devatenáctého, vstávám v pět, vařím kávu, čaj do termosky, oblékám se. V myšlenkách mám jasno, při východu sluníčka být znovu u pasek Měsíční krajiny. K pasekám přicházím přesně podle plánu. Sluníčko zrovna začíná pozlacovat rubaniska, vítr severovýchodní mi vyhovuje, navíc tlumí moje občasné škrknutí podrážek o kamínky uvolněné v cestě. Pár kroků, pak postojím, prohlížím porosty, srnčí má zrovna takovou barvu srsti, jako všechno ostatní, anebo naopak, všechno ostatní má zrovna takovou barvu, jako srnčí zvěř. Špatně se mi hledá v pasekách, kdejaký stín a hned v něm vidím siluetu zvěře. Znovu pár kroků, znovu prohlídka terénu. Naráz zarazím! Vždyť to není nic jiného, to musí být srnčí a dokonce srnec! Zvedám k očím fotoaparát, ostřím, potvrzeno, je to srnec a moc dobrý. Jenže, co dál, srnec daleko, přede mnou suché listí, větve a zmrzlá tráva, tím se přece k srnci nedostanu. Pán, zřejmě pro letošní rok této paseky je pro dobrou fotku daleko, navíc spousty travin, klestí, já na cestě, ze které se fotka udělat nedá. V mozku mi to „šrotuje“ jak dál, jak a co podniknout aspoň k použitelné fotce a srnce přitom nezradit. Tak jak jsem byl naštvaný na vítr, který umí najít slabiny v oblečení, teď mu děkuji. Pomáhá mi zdolat příkop plný překážek, popojít ke stromu, zkrátit vzdálenost, konečně možná i fotku pořídit. Jednoduché to není, srnec mezi tím popojde, co já v krocích, on v několika metrech, dostat se blíž není možné. Musím začít fotografovat, zkouším hledat prostor tak, aby bylo možné aspoň na hlavu ostřit. Někdy se to daří, ale to mi zase vzrušením fotoaparát těžkne v rukou, mám obavy o ostrost, zároveň, že autofokus si vybere kontrastní trávy a srnce si nevšimne. Jednu dobu srnec dokonce nabral směr ke mně, jenže se v zápětí otočil, a začal se ztrácet v hloubi rubaniska. To mne vyprovokoval k riskantnímu počinu. Popocházím, snažím se v tom porostu co nejtišeji udělat krok. Smůla, vítr se na chvilku utišil, to stačilo šesterákovi, aby moje kroky zaregistroval, srnec strnul, jistil, já se snažil co nejopatrněji najít mezi travami a klestím prostor k fotografování. Konečně cvakla závěrka, jednou, podruhé, to již srnec beknul a odskočil.
Ulevuji rukám, oddechuji, jsem unaven, ale s pocitem blaha a štěstím zároveň. Konečně po měsících mám druhý skvělý zážitek, tentokrát i s fotkou. Samozřejmě, vzdálenost bych rád ještě zkrátil, bohužel, snad příště. Odcházím, jdu si sednout k jedné z bříz, která přežila nástrahy zimy a severních větrů. Je mi neskutečně dobře, popíjím čaj, prohlížím fotografie, užívám si těchto momentů, vždyť nevím, ani nemohu vědět, kdy se zase ke zvěři dostanu a kdy budu moct znovu prožít podobný zážitek jako ten dnešní.