Od rybníku do Lágrů

             Hned první vycházku po návštěvách rybníka jsem provedl do Lágrů. Nelitoval jsem. I když na místě kde parkuji skútr, bylo zaparkované auto jednoho z našich myslivců, nevadilo mně to. Otočil jsem stroj a jel o kousek dál na druhou stranu lesa. Vím, že v této části revíru je srnčího dost jen jde o štěstí. Taky ano, pár kroků od zaparkování pozoruji, jak se nahání srnčí. Samozřejmě jde o srnu se srncem. Za další enklávou, bohužel zrazuji srnu se srnčetem. Znovu se vítr točí, předpovídali jihozápadní a stejně jde směrem od jihovýchodu. Sluníčko mi začíná ohřívat promočené nohavice až ke kolenům, je mě příjemně.  Pod horizontem dovádí srnče, přirovnám to k mladým kamzíčatům, skotačí tak, až je z toho máma na pohled nervózní. Sednu na sedačku, vozím jí sebou, takovou trojnožku, tráva je vysoká a na karimatce se pohodlně sedět nedá. Chci si nalít čaje, jen co trochu svlažím hrdlo, postřehnu přede mnou srnce honit srnu. Je to daleko, ale uvidí se, co bude dál, za nimi nepůjdu. Po chvilce nahánění se dostávají do míst, kde jsem před chvíli byl. Tušil jsem to a říkal si, že mám tady zůstat. Když srna se srncem udělali třetí kolečko, zvedl jsem se ze sedačky a šel zpátky. Téměř hodinové čekání nic k úspěšnému fotolovu nevedlo. Srna se často srnci ztrácela v obilí, srnec bloudil, chodil proti větru jak ohař při honu. Těchto chvil jsem využíval vábničky a představte si, vábnička zabrala. Srnec nabral směr za hlasem vábničky, ovšem pro vítr si stejně šel. To už mi tak nevadilo, závěrka dvakrát cvakla a srnec byl na kartě. Musím se tady přiznat, bylo to poprvé, kdy se mě povedlo připískat srnce od říjné srny. Zřejmě pomohla náhoda, srna zalehla do obilí a srnec neměl ani její vítr, ani jí neviděl. Stop nadělali tolik, že by měl problém i barvář se v nich vyznat. To byl podle mne kámen úspěchu při přivábení srnce od srny. Mám radost, první vycházka do revíru za srnčí říji a v celku úspěšná.

            Nedělní ráno jsem si přivstal. V revíru jsem ve tři čtvrtě na pět, světla přibývá a zároveň se snad ze všech stran valí mlha, nejvíce však od jihu. Po nočním lijáku je jak říká moje žena – jako v prádelně. Dusno, vítr skoro žádný, mraky od východu naštěstí řídnou. Stejně jsem si pro jistotu do batohu pláštěnku vzal. Po příjezdu si chystám fotoaparát do pohotovosti a pomalým krokem jdu do míst minulého setkání s větevnicí. Po zhruba ujitých tři sta metrech, za první enklávou strnu! Na vzrostlé louce pozoruji několik tmavých bodů. Divočáci! Zkouším obeznání přes teleobjektiv, nejde to. Tma ještě nedovoluje autofokusu zaostřit. Mě „divočáci“ začínají být podezřelý, však se nehýbají. Ano, trsy vysokých stvolů trav to jsou. Trvalo mě to, než jsem zjistil, že nejde o černou zvěř. Po uklidnění pokračuji v šoulačce. I přes mlžný opar světla přibývá, ale vítr není. Každý krok je moc slyšet a já mám obavy, že když někde bude zvěř, já jí neuvidím dříve, tak jí zradím. Přicházím k louce, kouknu do louky a srnec se dívá přímo mým směrem. Jasně, to ticho, které dnes v revíru je, mi nedovoluje se dostat potichu ke zvěři. Hluchý by slyšel špendlík spadnout do trávy, natož srnec mé kroky ve vyjetých kolejích. Stačil jsem pořídit jen dvě fotky, srnec nečekal a zmizel v obilí.

            Dlouho mě nebavilo sedět u louky, zavětřoval jsem její část a to mi uznáte, dost vadilo. Zvedl jsem se z trojnožky a vydal se zpátky ke skútru. Za lesem v mlžném oparu u balíků trávy se paství srnec. Fotit proti světlu a horizontu se mě vůbec nechce. Zkouším vábničku, srnec reaguje sporadicky, moc se mu za hlasem srny nechce. Je to mladý šesterák a mě ani moc neláká se nějak snažit o fotku. Když si nedá říct, nedá se nic dělat, přemlouvat ho dál nebudu. No, ale zase mě to zlákalo se jít podívat k Vojenskému. Nelitoval jsem. Na cestě, po nočním lijáku byly čerstvé stopy od vysoké, potěšilo mě to a hodně. Setkání s vysokou bych si moc přál. Procházím mezi dvěma remízky, prohlížím rozvolněné prostory mezi keři. Jen srnče prošlo do protějšího lesa. Tak ano, jdu si chvilku posedět ke stěně lesa. Mlha se stále převaluje nad krajinou, hned od východu, hned od jihu a následně od západu. Místy prosvitne sluníčko, občas foukne vítr. Nádherná atmosféra, plná napětí. Mlha místy zřídne a mně se hned zjeví kus srnčího mezi keři, aby v zápětí zmizel v mlze. Čekám již na trojnožce u stěny lesa. Popíjím čaj, co bych zapíral, je mě nádherně. Srnce z louky na kartě mám, co víc si přát. Navíc, když jsem mohl opět pozorovat souboj srnců. Odehrávalo se to daleko, ale zážitek je to vždycky skvělý. Znovu zavanul vítr a já v dálce vidím siluetu srnčího. Bez obeznání vím s určitostí, že jde o srnce. Vytahuji vábničku, zkouším párkrát písknout, srnec zareagoval. Vztyčil hlavu, jistil, zavábím znovu, srnec nejistě popošel. V myšlenkách si začínám věřit, že by tenhle moment mohl dopadnout k mé spokojenosti. Znovu vítr lehce fouknul a mlha zahalila celou scénu. Nevadí, však vítr srnec nemá a já vím, že se znovu někde v blízkosti objeví. Mlha zřídla, srnec sice nebyl v blízkosti, ale nadějné to stále bylo. Zavábím po třetí, reakce na sebe nedala dlouho čekat. Pořád šel opatrně, ale už byl v louce, ve vysoké trávě v keřích. Znovu mi celou scénu zahaluje mlžný opar. Teď mně to docela vadí, vůbec nevím, kudy se srnec vydá. Mlha zřídla a já vidím srnce, že zarostlou loukou prošel. Stojí, jistí, nabírá vítr do větrníku. Opatrně zavábím, srnec nejistě, ale přece jen popochází, je na otevřeném místě, srnu nevidí, pach její nemá. Podle postavy konečně obeznávám starého „profesora“. Teď je mi jasné, proč na vábničku tak nedůvěřivě reaguje. Písknu jen dvakrát a docela potichu. To už klečím, loket opřený o koleno a srnce si vedu v hledáčku. Jasně vidím, že se mu něco nezdá, já mám opět třesavku, jako kdybych mněl mačkat spoušť kulobroku! To je strašný, blíží se „finále“ a já se třepu zas jak ratlík! Fotit se mě nedaří, tráva mi znemožňuje záběr, začínám mít opravdu strach, že celá tato scéna, tohle představení, ten nádherný zážitek spadne do propadliště. Ne! Konečně se autofokus chytnul, srnec se zastavil a já se zatajeným dechem mačkám spoušť fotoaparátu. Ta finální, nádherná chvíle při zmáčknutí spouště kamery trvala jen okamžik. Ale ta chvíle byla úžasná, celý tento zážitek, celá tato scéna byla v dnešním ránu vyvrcholením mého snažení. Srnec, opravdu starý zkušený profous mé vábničce neodolal. Jasně, byl velice opatrný, ale jeho chtíč, dostat se k říjné srně mě napomohl k úžasnému zážitku a ke skvělé fotografii.

            Dlouho mi trvá, než všechno vstřebám, než se uklidním, než prohlédnu fotky na displeji fotoaparátu. Vůbec mně to nevadí, nespěchám, užívám si těchto momentů opravdu do sytosti. Znovu budu psát, že nesmírně spokojený se zvedám ze sedačky a pomalu odcházím ke skútru. Čas pokročil, mlha se od východu rozplynula, jen od západu stále straší déšť. Nevadí mně to.

            Ke skútru jdu pomalu, sluníčko začíná připalovat a i když mám jen tričko s košilí, je mi najednou dost teplo. Zpomaluji krok, sem tam se zastavím, pozoruji mladé ťuhýky, v dálce přelétli jeřábi popelavý. Jsou čtyři, dva dospělý a dva mladí, zřejmě z letošního hnízdění z Pálovy doliny. Na jaře jsem je tam párkrát pozoroval. V duchu si moc přeji být u skútru, batoh na zádech mne začíná táhnout k zemi, nejraději bych si někde chvilku odpočinul. Než dojde myšlenka na konec, postřehnu nějaký rychlý pohyb těsně na hraně horizontu. Srnec! Když vidím srnce v takovém trysku, musí honit srnu, však o mně neví, vítr nemá. Jen co si to domyslím, srnčí pár přebíhá horizont. Srna, o kterou má veliký, jak je vidět zájem mladý, statný šesterák i s ozdobou mezi parožím mou přítomnost vůbec nevnímá. Ve sprintu mu ozdoba vlaje jak dlouhá hříva statnému hřebci. Nádherná podívaná, znovu dnes již druhý, skvělý zážitek. Fotoaparát letí k oku, snažím se o nějakou fotku. Jde mi to jen s obtížemi. Světlo mám špatné a jejich pohyb mám problém zachytit, blízko zrovna také nejsou. Chtěl bych mít ve fotce oba. To se mně moc nedaří, a když už jsou u sebe, že by se do fotky vešly oba, mám problém, který kus zkusit zaostřit první. Nakonec nějakou fotku mám, aspoň dokumentační. Podívaná a znovu skvělý zážitek dlouho netrval, ale ve mně trvá až do teď, kdy píšu tyhle řádky.

            Dnešní ráno bylo opět jedno z těch výjimečných. Viděl jsem spoustu kusů srnčího, zajíce, který mi zkřížil cestu, dokonce i souboj srnců, sice daleko, ale viděl. Odjíždím neskutečně spokojený a zároveň natěšený na další vycházku za srnčí říji.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13652875