Opět k ledňáčkům
Už to trvá přes celý týden, přesně deset dní od návratu z Helgolandu a já konečně jdu do přírody. Celé dny od návratu si plánuji vycházky do revíru. Srnčí říje se určitě rozbíhá, možná i ledňáčci budou z druhého hnízdění venku a mne to pořád časově nevychází. Jel jsem jen za Ryžoviště pro fotopasti, jinak nic. Může za to i moje pozdní vstáváni, to kvůli fotbalovému MS. Tak jako dnes, ze soboty na neděli končil fotbal kolem půl druhé v noci, ani přesně nevím. Pak má člověk vstávat? Prostě včas nevstanu.
Nezávazně jsem byl na dnešní, nedělní ráno předem domluven s kamarádem Tomášem, že se sejdeme kolem šesté u rybníka. Je devatenáctého, k rybníku přicházím až po šesté hodině. Hned u železničního přejezdu mne přivítá úžasný pohled. Polojasná obloha, žádný větřík, jen lehký opar nad hladinou do kterého slunce spouští sluneční paprsky přes stromy, lemující naši řeku Moravici, mne doslova okouzluje. Těchto pohledů na rybník mám zásobou spousty, nikdy však neomrzí! Vím, že kamarád už sedí v krytu. Já se teprve prodírám, bobry čerstvě shozenou vrbou. Nevadí mi, že jdu pozdě. Jen ti bobři, „potvory“, vyfotit se nedají, ale strom shodí přímo do chodníku. Snažím se potichu projít, moc to nejde, ale konečně se dostávám k Tomášovi za maskovačky. Příště si musím vzít pilku a proklestit si chodník. Pozdravíme se, sedám na židličku, chystám si fotovýbavu a potichu si vykládáme o všem možném. Však jsme se neviděli, ani nepamatuji. Čas utíká, ledňáček nikde. Konečně, po čtvrt na osm přilétl první drahokam, mladá samička. Několikrát se vrátila, ale mne se nepodařil vytvořit žádný dobrý snímek. Vždycky jen jak sedí na „odsedáku“. Přesto, to je pro mne pokaždé úžasný, adrenalinový zážitek. Ovšem, vždycky mám problém s akčními fotkami. Takové snímky mne unikají, jak se říká - mezi prsty. Přesto domů odcházíme hodně spokojeni. Ne jen z fotek samičky, kterou máme na kartách, ale hlavně proto, že nad hladinou rybníka se naháněli další ledňáčci. Radost je veliká, už když je může člověk pozorovat, natož, když i fotka nějaká vznikne. Já byl po příjezdu z ostrova poprvé venku a hned takový, skvělý zážitek si odnáším.
V pondělí ráno, hodně natěšený stojím na hrázi rybníka znovu. Dnešní ráno je snad kouzelnější, pohádkovější, než to včerejší. Času mám dost, vím, že vlak teď nepojede. Pomalu jdu po prašcích dozadu ke krytu. Za rybníkem prohlížím louky, to jen kdyby náhodou srnčí. Bohužel, srnčí nikde. Louka je pokosená, tak si myslím, že srnčí bude navštěvovat traviny nad lesem. Posadím se spokojeně do židličky, nachystám fotoaparát a napjatě očekávám přílet drahokamu. Není každé ráno stejné, dočkat se ledňáčka nemůžu, jen kačeny proplouvají kolem. Na hladině se zastaví, proberou peří, však ho mění a tak moc lákavý pohled na kachny není. Ale aspoň se nenudím, fotku jsem taky pořídil. Dnes to trvalo přes dvě hodiny, než přilétla mladá slečna ledňáčka. Dokonce i s rybkou se přilétla pochlubit. Sedla přede mne na odsedací kůl. Času mi dala dost, abych si zážitek mohl pořádně užít. Řeknu vám, okamžitá radost mne pohltila, nemeškal jsem a závěrka šla ihned do akce. Ještě dvakrát zalovila. Jednou úspěšně, jednou bez rybky. Fotku s ulovenou druhou rybkou nemám, samička si sedla zády, bylo po focení. Po jejím odletu už dál nečekám. Balím fotovýbavu, jdu domů ještě více spokojený než včera. Stejně je už po deváté hodině a světlo je dost ostré. Kdy se vydám znovu k rybníku, nevím. Cloumá se mnou zvědavost, co srnčí říje.
Dvacátého prvního, úterý ráno jedu do Lágrů. Přijíždím těsně před východem sluníčka. Obloha jasná, vítr severozápadní, no vítr, spíše lehký vánek. Pomalu, jen co noha nohu mine, obcházím les. Kromě srny se srnčetem a mladého šesteráka nikde nic, ani žádný náznak říje. Přes hodinu sedím u jedné z lesních enkláv, kromě samotné srny, nic. Fotku srny jsem pořídil, sice přes větve stromů, ale díky aspoň za to.
Počkám do konce týdne, pak znovu zkusím štěstí. Snad se srnčí říje již spustí a bude v revíru o zábavu postaráno.
Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15866187