24.9.2014 Opět na hřebenech Jeseníků

Bylo dopředu domluvené, že opět přijede v měsíci záři, na jelení říji Láďa s Katkou z Kadaně. Bohužel, nedostali dovolenou a tak jsem na hory vyrazil s dalším prima kamarádem, milovníkem přírody a fotografie Radimem Kalivodou. Domluvili jsme se dopředu přes photoserver.eu, že se sejdeme ve středu 24.9 brzo ráno na Hvězdě a potom společně vyjedeme na Ovčárnu a trasu si ujasníme až na místě. Předběžně jsme už byli tak trochu domluveni, kudy budou směřovat naše kroky a cílem, že budou kamzíci, no a když se podaří, tak samozřejmě vysoká zvěř. Jak jistě spoustu milovníků přírody ví, tak právě v měsíci září probíhá jelení říje a to nenechá nikoho z nás v klidu.

A je to tady, středa ráno 4:30, konečně mrazivé ráno a já se setkávám s Radimem na parkovišti u Hvězdy. Krátké přivítání, Radim si zaparkoval svoje vozidlo, nasedl k nám do auta a moje drahá Janička nás vyváží na horu na Ovčárnu. Vysedáme, rozloučili jsme se s mojí ženou, která odjíždí domů a my vyrážíme směrem na hřebeny, na Vysokou holi. Zhruba v polovině trasy pod Petrovými kameny slyšíme troubit jelena někde od Bílé Opavy. Stojíme a posloucháme tento jelení koncert. I když je silnější vítr, jasně slyšíme i druhého jelena někde pod vysílačem. Přitom se Radim rozhodl, že si zkusí vyfotit hvězdnou oblohu. Času jsme měli dost, tak proč ne. Já jen stál a čekal, až si Radim pořídí nějaké snímky, když v tom najednou vidím ve tmě nějakou postavu, jak postupuje k nám. No co Vám mám povídat, nikdy bych nečekal, že se potkáme s Martinem Žatkou, s dalším prima kamarádem, fotografem a milovníkem přírody. Na obou stranách milé překvapení, pozdravíme se a hned začínáme dolaďovat plán naší trasy. Nebyl to problém. Máme všichni stejně namířeno a za stejným cílem. Radim dofotil oblohu a vyrážíme na hřebeny, na Vysokou holi.

Vše časově fajn vychází a do našeho výšlapu nám občas zatroubí jelen. Jsme na Vysoké holi ještě před východem sluníčka, tak že jsme se rozhodli jít nad Velkou kotlinu, vyfotit si scenérii východu slunce. Vyšlo to akorát. Já sice nefotil, nechtělo se mi přehazovat objektiv, ale kluci si pár pěkných snímků cvakli. Já zatím dalekohledem prohlížel okolí, ale stejně jsem nikde neviděl ani chlup. Po této krásné východové scenérii jsme pokračovali v našem plánu a to za kamzíky.

Dlouho jsme je hledat nemuseli. Na jedné náhorní plošině jsme je najednou uviděli, jak se někteří paství a někteří, jak jsou zalehlí v namrzlé horské trávě. Zastavili jsme se a vymysleli strategii dalšího postupu. Vítr jsme měli dobrý a světlo nám také hrálo do karet. Jen ta namrzlá tráva, ta nám dělala starost. Každý krok byl hodně hlučný a měl jsem obavu, abychom kamzíky nezradili a nezahnali z hřebenů dolu do údolí. Nezahnali jsme je, podařilo se. Pomalu a postupně s malými přestávkami jsme došoulali na slušnou vzdálenost ke kamzíkům a zaujali jedno z míst u smrčků a začali jsme pořizovat první snímky. Do toho všeho nám stále troubil jelen někde pod námi v údolí. Prostě parádní zážitky s kamzíky obohacené o troubení jelena. Co si víc můžeme přát! No jasně že můžeme. Uvidět toho jelena a ještě ho tak vyfotit!!! Tak to by bylo úplně dokonalé, ale nejde mít všechno naráz. I tak, jak píšu, byli jsme velice spokojeni. Mezi tím se nám kamzíci vzdalovali a my jsme zase postupovali opatrně za nimi. Postupovali jsme různě, po čtyřech, po zadku, prostě jak to šlo, jen abychom kamzíky nezradili a mohli pořídit ještě další a možná lepší fotky. Opět se to podařilo a celkem ze slušné vzdálenosti, jak se říká na dostřel našich fotoaparátů, jsme pořídili další snímky této krásné rohaté zvěře. Po čase, jsme stejně ve snaze dostat se co nejblíže kamzíky zradili. Nevadí, fotografie nějaké máme a navíc máme krásný zážitek obohacený stále troubícím jelenem někde pod námi.

Následovala krátká svačinka, rozebrání zážitků, bleskové prohlédnutí fotek a pak sestup, asi nějakou kamzičí stezkou ke Kurzovní chatě a poté po asfaltce k Ovčárně. Po cestě dolů, stále trápila Radima myšlenka, vyzkoušet našoulat toho troubícího jelena. No prostě mě ani Martina nepřemluvil a sám to vzdal. I když tedy velice nerad. Na druhou stranu se Radimovi nedivím, mít aspoň o deset roků méně, asi by mně přemlouvat dlouho nemusel, no jo, ale. Snad příště.

Závěrem chci poděkovat našim horám, za krásné zářijové ráno, ráno tak jak má být. Poděkovat skvělým kamarádům, Radimovi a Martinovi za velice hezkou vycházku a super společnost a věřím, že zase někdy při fotolovech na shledanou!