Peklo u řeky.
Myslel jsem si, že letos mě ledňáčci tak nevezmou jako vloni. Opak je pravdou. Jen jsem zjistil, že mají noru, kde měli vloni, hned jsem se pral s myšlenkou, že se pokusím zdokumentovat výletnutí mládeže do světa. To jsem sice nevyfotil, ale aspoň jsem byl této události svědkem. Samozřejmě jsem chtěl vědět, kde starý pár bude mít další noru a to jsem zjistil velice krátce po vylétnutí mladých. Bohužel, každá vycházka za těmito drahokamy našich vod mě uváděla ve zmatené myšlenky. Když jsem si myslel, že znovu krmí, nestalo se tak. Dlouho jsem nechápal, ale pak jsem si udělal v hlavě závěr. Asi se jím další nora propadla a proto je vidím znovu budovat noru novou. Samička se snaží, je pracovitá, zatím co sameček by jí jen naháněl a oplodňoval. Pozorování tohoto páru je velikou zábavou. Jenom samička usedne někde k odpočinku, okamžitě je u ní pán rodu a domáhá se svého. Samička není žádná jen tak do větru a stále mu uhýbá. Vzlétnou, obletí slušný okruh a ztratí se v korunách stromů, za chvilku se zase objeví na některé z větví v blízkosti nory. Tu mou vynechávají. Občas se sice stane, že na ní zasednou, ale to jsem samozřejmě někde na opačné straně, nebo jen tak stojím opodál u některých ze stromů a pozoruji tuto nádheru. V hlavě se mi rodí plán, jak nejlépe na ně vyzrát. Jediná varianta je protější břeh a na něm vybrat dvě místa.
Tak začíná mé „PEKLO“ u řeky. Brodím se na druhý břeh, nabírám si dost ledovou vodu do gumáků, nevadí, hlavně rychle nachystat nějaké větvičky na maskovací síť, odstranit ze stromu jednu nežádoucí větev, která by mi zavazela při focení a jít se domů nasvačit, sebrat karimatku a jít zalehnou k řece. Mám to kousek, ale stejně, propocený, navíc popálený od kopřiv, poškrábaný od ostřice a různých větviček, poštípaný od komárů ulehám na karimatku v blízkosti jejich nory. Jen se uvelebím, už tam sedí jeden ze skvostů našich vod a to samička. Jasně, nemám světlo. Nejde mi fotit, nějaká patnáctina a dvacetina mi naději na ostrou fotku nedává a tak čekám, kdy se dostanou sluneční parsky do míst kde je potřebuji. Trvá to nekonečné dvě hodiny, jenže to už zase nemůžu vydržet já. Poloha ležícího střelce je velice svízelná. Břeh se kloní dolů a mé lokty i kolena už nemohou vydržet bolest, kterou cítím o hrudníku ani nemluvě. Do žeber mě tlačí terénní hrby a píchají tvrdé stvoly náletových dřevin. Z oblohy mi dává zabrat sluneční žár a tak utírám kapesníkem pot z čela a tváří. Nevím, jak se poskládat, jak se otočit, musím si aspoň na chvilku sednout. A je zle, jenom si sedám, okamžitě mě uvidí jeden z ledňáčků, silný hvizd a je na druhém břehu. Vidím ho zhruba čtyři metry vysoko ve větvích stromů. Je vymalováno, ten mi už tady nesedne. Znovu ulehám a koukám, na větvičce sedí samička. Pomaloučku natáčím objektiv a pořizuji první snímky. Konečně spokojenost a úleva, oddechuji, znovu utírám pot a vtom na větvičku sedl i sameček. Dávám krátkou sérii fotek a čekám, až fotřík odlétne. Rychle balím věci a prchám co nejdál.
Domů přicházím naprosto vyčerpaný, propocený, ale spokojený. Po koupeli a lehké večeři prohlížím fotky a plánuji ranní vycházku.
Ráno je chladnější, světla na focení málo. Úspěchu jsem se nedočkal. Jen mi zbyl z ranní vycházky zoufalý pohled na starou větev u starého krytu, na které usedli oba dva ledňáčci. Sameček se snažil o námluvy a samička mu znovu ulétla někde po proudu, samozřejmě jí s patřičným rozčíleným a hlasitým hvízdáním následoval. Pozoroval jsem je z protějšího břehu a jen si v duchu nadával, proč nesedím ve starém krytu. Vyprovokovalo mě to k přebrodění řeky a zkusit štěstí. Samozřejmě, ti dva se asi domluvili a sedali jen k noře. Znovu jsem to zabalil a bez fotek šel domů. Podívaná a zážitky byly parádní, jen foto chybělo.
Odpolední pařák mě doma nezastavil. Balím karimatku, fotoaparát, maskovací síť a jdu zalehnout na včerejší místo do provizorního krytu z vysokých kopřiv a ostřice. Znovu se opakuje, to co včera. Propocený, poštípaný, popálený od kopřiv, nové škrábance od suchých větviček a nejhorší mě čeká při zalehnutí. Slunce na mě pere a znovu ty kolena, lokty, hrudník, navíc dlouho tma na od-sedací větvičce. Po dlouhém, úmorném ležení přichází trochu světla a dokonce přilétá i ledňáček. Dávám pár fotek a zjišťuji, že mám problém zkrotit ostré světlo dopadající na ledňáčka. Pokouším se o různé korekce, mezi tím barevná nádhera mizí a já rovnám trochu své zničené tělo. Lokty už ani necítím, hrudník mám stlačený a opět to peklo z oblohy. Praží a praží, utírám si pot a vtom vidím, jak znovu usedá cihlově hnědá až oranžová barva na větev, dokonce i s rybičkou. To nesmím promarnit. Pomalu se dávám do polohy a pořizuji krátkou sérii fotek, při focení bolest loktů moc necítím, ale po odletu ptačí skvostu jsem musel rychle do sedu.
Zničený, propocený, ale spokojený rychle balím věci a mizím. Stejně mě při balení jeden z ledňáčků uviděl. Doufám, že to nebude vadit a opět na tomto místě budu ničit svoje tělo při pořizování dalších fotografií těchto našich skvostů.