Pozvání od kamaráda
Zhruba dva roky před mým odchodem do penze z AIB, nastoupil k nám, na technický útvar nový ředitel p. Vítězslav. Neuvádím jeho tituly záměrně, nepotrpí si na ně. Je to výborný člověk, chlap přímý, spravedlivý a velice vstřícný. Časem, jak jsme se více poznávali, nabídl mi a to podotýkám, že s omluvou, jelikož je o nějaký ten křížek mladší, tykání. Já tykání přijal. Našli jsme v práci celkem brzo společnou řeč, která vyústila v nefalšované kamarádství. Tak se také stalo, že mi po čase Víťa nabídnul víkendový pobyt v blízkém revíru jeho bydliště. Se svou, výbornou, přátelskou ženou a dvěmi, dobře vedenými dětmi žije v Bojkovicích v rodinném, hezkém domku s rozlehlou zahradou.
Ve čtvrtek měl Víťa přátelské posezení v Rýmařově, tak nám nabídnul, že jak pojede večer domů, vezme mne a mojí ženu sebou do Bojkovic. Souhlasil jsem a rád. Cesta trvá od nás z Břidličné autem zhruba dvě hodiny a tak přijíždíme kolem desáté večer do Bojkovic. Po přivítání s jeho milou ženou Markétou a pár kalíšku slivovice jdeme spát. Víťa ráno musí do práce. Markétka má na pátek dovolenou, aby se nám mohla věnovat. V pátek dopoledne autem s námi objela celé jejich kopcovité okolí. Povykládala nám snad všechno o zdejším kraji. Byl to velice příjemně strávený dopolední čas i když v krajině, v kopcích ležela hustá mlha, déšť nechyběl. Na oběd se k nám již připojil Víťa. Při obědě zdělil, že se nebudeme moc zdržovat, na chatě už čeká správce, který nám chatu bude předávat. Správce je výborný, přátelský člověk, myslivec tělem i duší. Myslivost, je podle mne jeho největší vášní, jak jsem za ten krátký čas mohl poznat. Chatu nám předal připravenou, nachystanou se vším všudy. Nevím, ale já mám vžité, že lovecké chaty jsou bez elektřiny, bez komfortu. Tady je všechno na co si člověk vzpomene. Lovecký zámeček, tak bych já chatu nazval.
Honitba je velice rozlehlá v kopcovitém kraji. Rozlohu honitby nebudu uvádět, tak jako názvy ostatního. Jen povím, že jde o smíšený les, ve kterém žije snad veškerá spárkatá zvěř. Srnčí, daňčí, divočáci, mufloni, vysoká. To všechno se dá potkat pod korunami hlavně dubů, pak smrků, buků, borovic a dalších stromů. Les obklopují rozmanité louky s keři a remízky protkány potoky. Bohužel, letos mnoho potoků bez vody.
Správce, po předání chaty nás vzal do auta a jel nám představit část revíru, ve kterém se budeme my, hosté pohybovat. První vycházku neodkládáme. Déšť do večera ustal, je sice zataženo, ale bezvětří. S Víťou vycházíme s chaty o půl šesté. Líbí se mi místo pod lesem v louce u včelína. Usedáme na starou, travou zarostlou kládu, to nám musí stačit. Vysoká tráva nás trochu kryje, ale zase ne moc. Daňčí zvěř, tak jako jelení má úžasný zrak a já mám obavy, když půjde z lesa hodně blízko, uvidí nás.
Nesedíme dlouho, z lesa vychází mladý daněk, špičák. Vůbec se daněk nezabývá pastvou. Svižným krokem jde šikmo pod nás k zarostlému potoku. Nezdržuji se, okamžitě se pokouším o fotku, protože je mi jasné, že to nebude dlouho trvat a bude mít náš vítr. Také se tak stalo. Byla to krátká, ale pěkná podívaná a já mám čtyři fotky na kartě. Co víc si může člověk přát na první vycházce. Jsme spokojeni. Ještě jsme nevstřebali první zážitek a je tu druhý. Další daňčí zvěř se pokouší vyjít z lesa. Já vidím jen jeden kus, danělu. Kamarád Víťa na cestě ve stěně lesa pozoruje ještě daňka s další, asi danělou. Já je bohužel nevidím. Přede mnou je trs trávy, který mi znemožňuje se do těch míst podívat. Posouvat se nechci, čekám, jestli zvěř nepůjde do louky. Bohužel, daněk s druhým kusem dlouho jistili, něco se jim nezdálo, jestli nás viděli, nebo se vítr zatočil, prostě zvěř zmizela v lese i s krátkým rochnutím.
Světla ubývá a to dost rychle. Navrhuji zkusit šoulat po cestě u lesa a podívat se, jestli se nepaství nějaká zvěř za horizontem. Nejdeme dlouho, za mírnou zatáčkou se paství pod lesem devět kusů daňčího. Je mezi nimi jeden mladý špičák, jinak samá holá. Zkoušíme se dostat co nejblíž, ale obavy ze zrazení nám další kroky nedovolují. Já v cestě zaklekávám, pokouším se o fotky. Zaměřuji se na zvěř, která na cestě pod lesem sbírá žaludy. Je nejblíž. Další zvěř se paství v louce a na dobrou fotku jsou daleko. Pod korunami dubů je zvěř blíž, ale zase ve tmě. Přesto chci aspoň pořídit pár dokumentačních fotek. Zvedám ISO na 12 800, třepu se zážitkem jak ratlík. Mám strach, že mne zvěř uvidí, nebo uslyší. Nohy začínají v pokleku dost bolet. Do kolen, střídám je, tlačí kamínky z cesty, uhnout nemám kam. Sundávám batoh ze zad, snažím si z batohu udělat opěru na ruce. Konečně trochu úleva a já mám první snímky na kartě. Jak budou vypadat, vůbec nevím, aspoň kdyby dokument byl. Chvílemi to vypadalo, že by snad zvěř mohla přijít blíže, nestalo se tak. Když už to bylo slibné, zvěř se zase vrátila pod větve dubů, kde si pochutnávala na jejich plodech. Já se neohrabaně zvedám, nohy skoro necítím, musím je rozhýbat a pak se pomalu s Víťou vracíme zpátky. Na chatu přicházíme moc spokojeni, vždyť první vycházka byla naprosto skvělá, zvěře jsme viděli dost.
U večeře, kterou nám nachystala má žena Janička, kalíšku slivovice a vychlazenou jedenáctkou, rozebíráme večerní vycházku. Zároveň plánujeme, kterou lesní linkou se ráno vydáme šoulat. Budíček si líčíme na půl šestou, to by mělo stačit.
Ráno vycházíme v šest, do lesa ponořeného v mlze. Je mokro, jde se potichu. U jedné světliny, u takové menší loučky, zhruba třičtvrtě hodiny čekáme. I když stop je všude hodně, zvěře jsme se u lesního palouku nedočkali. Pomalu šouláme směrem k horní cestě kolem starých oplocenek. Křižujeme porosty, prohlížíme světlá, rozvolněná místa, když naráz Víťa zastaví. Před námi, kousek, jen zhruba třicet kroků stojí daněk. Daněk prý dobrý s dobrým parožím, lopaty to prý ale nejsou. Já daňka přes smrkové větve nevidím, úkrok ke kamarádovi znamená zrazení zvěře. Však také ano. Celou „věčnost“ stál daněk na místě, jistil směrem k nám, já se pokusil jen naklonit, to stačilo. No nic, já daňka neviděl, aspoň Víťa se mohl pokochat pohledem. Pokračujeme na konec porostu k hlavní lesní cestě a ke skládce dřeva. Mlha mezi tím ustoupila, ale ne moc. V pasece pod cestou se paství několik kusů daňčího. Já mám problém je najít, Jako snad vždycky a jak na potvoru, mezi mnou a zvěří stojí dva vzrostlé modříny. Kamarád mi ukazuje, kde se zvěř paství. Konečně ji nacházím, fotit ovšem nejde vůbec. Daňčímu v mlze jsou s bídou vidět obřitky. Zkoušíme popojít, než se dostaneme k dalším stromům u cesty, zvěř zachází do lesa. Na chatu přicházíme bez fotky, ale spokojeni. Vycházka se zdařila, viděli jsme zvěř - říkával vždycky můj táta.
Den jsme strávili společně i s Víťovou ženou, Markétkou. Vzali nás do lázní Luhačovice. Prošli jsme se kolonádou, je nádherná, zastavili se v místní, příjemné restauraci na oběd a znovu pomalou procházkou přes kolonádu se vracíme k autu. Počasí bylo nádherné, tak jako strávený čas v lázeňském městě.
Večer s kamarádem jdeme znovu pod les k loukám. Tentokrát navrhuji čekat pod kazatelnou, kde se pastvila zvěř včera večer. Víťa nic nenamítá. Čekáme až do tmy, zvěř nikde. Při návratu na chatu si představte, zvěř se paství přímo pod včelínem, kde jsme seděli včera večer. Vidět jsou jen siluety, zkouším aspoň dokumentační fotku. Po několika pokusech autofokus zabral, dvě fotky mám, pak už nic. Fotit nešlo vůbec. Však naše oči měly problém zvěř udržet. Po jejím odběhnutí konečně přicházíme na chatu. Dnes večer máme skvělou večeři. Správci se podařil úlovek, ulovil kus daňčího a nám věnoval panenky. Dovedete si představit, jak se chatou nesla vůně z pánvičky a z talířů. Vychlazené pivko, panák slivovice, bifteky z panenky, no co si může více člověk přát na myslivecké chatě. K půlnoci se odebíráme ke spánku. Ráno chceme šoulat jinou linkou a znovu až na horní cestu.
Ráno z chaty vycházíme v půl sedmé, je zataženo a bezvětří. Hned první linkou od chaty pomalým krokem postupujeme mezi smíšenými porosty. Zvěř jsme zahlédli až v pasece na samém konci, ale jen krátce. Daňčí akorát zatahovalo do lesa. Zkoušíme chvilku posedět u paseky. Po delší době se zvedáme a zase druhou linkou se vracíme zpátky. Ještě zkoušíme na jednom zajímavém místě chvilku počkat, posedět, kromě dvou hbitých veverek, nám již nic nepřišlo. Po návratu na chatu, snídáme, balíme věci. Po chvilce přijel správce. Víťa předal chatu, my se rozloučili se skvělým člověkem, správcem, myslivcem a odjíždíme.
Pro nás, nádherný pobyt na lovecké chatě revíru Bílých Karpat končíme vynikajícím obědem u kamaráda doma. Markétka, ne jen milá, také velice příjemná žena, jak jsme mohli poznat i skvělá kuchařka, nám přichystala úžasný oběd. Po kávě se s Janičkou sbíráme, loučíme se s úžasnou rodinou a už máme před sebou jen návrat domů, který „režíroval“ výborný chlap, skvělý kamarád Víťa.
Odkaz k obrázků - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/16430764