Ráno na Měsíční krajině
Opět je tu sobota a já, jako vždycky poslední dobou vyjíždím, směr Měsíční krajina. Je těsně před pátou ranní, parkuji na obvyklém místě na cestě kousek od Měsíční krajiny. Ptáci doslova „řvou“, od východu se červená obloha, zakrátko bude vycházet slunce, vítr má být od severovýchodu, poznat to nejde, on to není snad ani vánek. Znovu k mé radosti je v lese klid. Žádné stroje, žádné pily, žádné projíždění terénními vozy od LČR, málo kdy je v Mlýnském takové ticho.
Po lesní cestě jdu pomalým krokem, co chvilku se zastavím, v šeru prohlížím každý pařez, každý vývrat i husté trsy trav se někdy podobají siluetám zvěře. Přicházím k jednomu z potemnělých močálových míst, porost je hustý a ani pořádně nevím, kam šlápnu. Nad každým krokem přemýšlím a zároveň mám obavy, abych si nenabral do bot. Pod nohami to občas začvachtá, v tom tichu je to hrozné a nepříjemné. Po několika krocích si vyčítám, proč jsem zrovna tady lezl. Jen co udělám další dva kroky, hledím před sebe do temnot močálů a hle, kouká na mě kus srnčího. Je to srna a kousek za ní, za trsem trav stojí srnec. Srna se mi povedla zvěčnit, srnec, bohužel přes husté traviny nešel zaostřit. Koukali jsme na sebe dlouho, já si musel dřepnout a odpočinout rukám od fotoaparátu. Srnec odskočil do hustého porostu, ale srna pořád jistila, odbíhat se jí nechtělo. Dlouho čekám, až se srnčí dáma uráčí a odejde. Konečně můžu zhruba po deseti minutách znovu začít zdolávat obtížný úsek Měsíční krajiny. Však tady už dlouho nepůjdu, říkám si v duchu pro sebe. Konečně přicházím ke staré lesní lince vedoucí mezi dvě oplocenky. Větřík začíná prozrazovat jeho směr, fouká od severovýchodu, to mi vyhovuje. Světla přibývá, sluníčko se dostává přes pár mráčků nad obzor, já si sedám na jeden z pařezů u linky, odpočívám, je mi nádherně. Popíjím čaj, v dálce slyším bákat srnčí, nevím, čeho se leklo, přitom prohlížím pár snímků srny a přemýšlím, kudy mám pokračovat dál v šoulačce. Na výběr si stěžovat nemůžu, ale tam kam mě myšlenky táhnou, tak zase kroky mě odrazují. Mám chuť šoulat kolem oplocenky k dalšímu rubanisku. Při pohledu k plotu tenhle nápad vzdávám, kdyby byla zvěř někde poblíž, ani bych jí nezahlédl a hned zradil. Staré klestí, přerostlé buřením se potichu projít nedá a tak procházím linkou kolem oplocenek z druhé strany. To už je světla všude dost, jen zvěř mi stále do úžasné ranní atmosféry chybí.
Sluneční paprsky začínají osvobozovat stébla trav, maliníků a lístečky bříz, buku od mrazivého závoje, já si hledám další místo, hlavně sluníčkem “vyhřáté“ k odpočinku. Nakonec neodpočívám, láká mě to podívat se do míst, kde jsem při jedné z vycházek postřehnul staršího srnce. Prošel jsem celou pasekou a nic, ani hrabánky, ani výtlučky, nikde nic, byla to tenkrát asi jen náhoda. Vracím se zpátky k oplocenkám, větřík se začíná točit, to je špatné. Koukám přes oplocenku do paseky, kde jsem si v minulých letech k jednomu buku připravil špalek k posezení, nebo náhodnému odpočinku, ale od oplocenek se k němu potichu nedostanu. Musím celou lokalitu obejít a pak se kousek vrátit do paseky, to se mě zrovna nechce. Sotva popojdu, postřehnu pohyb za oplocenkou ve stěně protějšího lesa, je to daleko, ale pohyb něčeho mi neuniknul. Zůstanu stát, prohlížím porost za oplocenkou ke stěně lesa přes teleobjektiv. Dlouho nic nemůžu najít, skoro bych si uvěřil, že se mi to jen zdálo, až naráz znovu postřehnu, jak něco přeskočilo klest. Je to daleko, ale zrak mě neklame, ze smíšeného porostu doslova vyběhla daňčí zvěř. V prvním okamžiku se mě moc nechtělo věřit, co vidím, ale po druhém obeznání mám jistotu. Tři kusy daňčí zvěře vyšly do rubaniska za pastvou. Koukám jak zjara, tady na Měsíční krajině bych je v životě nečekal a to je přesně to, co dokáže nabídnout snad jen Měsíční krajina. Několik vycházek člověk nic nevidí a pak potkává jedno překvapení za druhým.
Snažím se o přiblížení a to musím zrovna do míst, do kterých se mě před hodinou vůbec nechtělo. Kolem plotu vysoká stará tráva, ostřice, trsy maliníku, sem tam bukový nálet a v něm zarostlé klestí. No, zkouším krok po kroku, jde mi to hodně těžko, ale vzdálenost krátím. Když se snažím o fotku, plot zavazí, a když ne plot, tak různé šlahouny trav. Znovu několik kroků a znovu pokus o fotku. Je to jak naschvál, když mám slušný výhled, zvěř je zase za stromy. Snažím se potichu popojít, hledám vyvýšená místa, ze kterých bych mohl přes plot pořídit snímek. To už jsem zdolal kolem plotu zhruba sedmdesát metrů, stejně mám zvěř pořád daleko, já udělám krok, ona deset. Dohnat se nedá, to víme všichni, ale aspoň nějaké místo, ze kterého by šla udělat dobrá dokumentační fotka, bych chtěl najít. Zkouším ještě několik kroků, dál už nemůžu. Přede mnou velká hromada klestu a navíc koukám, starší ze tří kusů, daněla mě sleduje. Jsem v pasti! Fotku pořádnou nemám, zvěř o mně ví, pohnout se z tohoto místa potichu nemůžu, ruce se mě třepou, fotovybavení v klidu mám problém udržet, tak jako vždy. Oddechuji, zvěř stojí na místě, jistí. Riskuji, popocházím k oplocence, opírám ruce o sloupek, hledám průzor mezi porostem, konečně se mi povedlo najít možné místo k fotografování, jen aby aspoň chvilku zvěř vydržela. Autofokus zaostřil a já mám pár fotek na kartě. Daňčí zvěř znejistěla, popochází, je nervózní, neví, kdo je sleduje, neví, kdo jsem, přesto, než zatáhla zpět do lesa, mi dopřála krásného, nečekaného a překvapujícího zážitku.
Měsíční krajina již po několikáté v řadě mne nezklamala. Hodně vycházek je do této lokality marných, ale když se podaří potkat se, se zvěří na Měsíční krajině, takové setkání je vždy neopakovatelné, navíc v úžasném, jedinečném prostředí opravdové lesní divočiny. Sluníčko již vystoupalo dost vysoko, opouštím Měsíční krajinu s neskutečným zážitkem a s poděkováním.
Na dnešní rozloučenou s revírem mi cestu při odchodu srna zkřížila, stihnul jsem jen hozený snímek, ale i tak, jsem nesmírně spokojen.
Větší fota zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11442679