Ráno u rybníka
Dnešní ráno jsem se rozhodl, že půjdu na náš rybník zkusit znovu volavky. Byl jsem je fotit už minulí týden a říkal jsem si, že by to mohlo vyjít dnes ještě líp, než minule. Včera jsem si po obědě vyšel k rybníku na průzkum najít příhodné místo k čekání. To jsem našel a lehce upravil. Napadlo mě, zapíchnout do dna rybníku nějakou starou větev, co kdyby ledňáček. Obětoval jsem se teda fest, kdybych si jen nabral do gumáků, ale nakonec mě to donutilo do vody vlézt až po pás. Nevadí, mám nachystáno. Ještě se zastavit na řece taky vyměnit odsedací větev pro ledňáčky, nebo vlastně „konár“. To je vždycky problém, který mně moc nejde, najít něco, co by bylo zajímavé na fotce a přirozené v prostředí. No, nějak jsem to zpytlikoval a natěšený šel domů.
Rána jsem se nemohl dočkat, ve tři čtvrtě na tři jsem vstával a o půl čtvrté jsem se maskoval u jednoho stromu na břehu rybníku. Při tomto „obtížném“ úkonu mně spadl stativ do vody. Klení nepomohlo, musel jsem pro něj. Naštěstí jsem si tentokrát nenabral. Konečně usazen v provizorním krytu jsem se začal očima prokousávat oparem a ustupující tmou, jestli někde něco z vodního ptactva nezahlédnu. Volavky se hned při rozednění začaly ozývat, ale mlžný závoj nad hladinou je dokonale kryl. Občas prolítla nějaká kačena, spíš kačeři a to bylo zatím všechno. Po krátkém čase se ptačí koncert rozehrál naplno. Byl to náramný poslech, ale vidět stále nebylo. Sem tam opar trošku ustoupil a jen stěží jsem viděl siluetu stojící volavky ve vodě.
To celé trvalo nekonečné tři hodiny, než sluníčko vyhnalo opar z rybníku. Volavky se ne a ne objevit v dosahu fotoaparátu. Občas se prolítly nad rybníkem, ale nikdy mi nepřistály tam, kde bych chtěl. Už jsem to chtěl vzdát, když konečně se jedna umoudřila a přistála tak nějak na dosah. Teď neudělat žádnou chybu, žádný rychlý pohyb. „Potvory“ popelavé vidí velice dobře a i když jsem v krytu, bezpečně vidím, že mému místu nedůvěřuje. Nakonec se přidala k ní i kamarádka a začaly lovit rybky. Skvělá podívaná a skvělý zážitek. Jen ta fotka stále chyběla.
Najednou, jako by jim ruplo v hlavě, vznesly se a začaly se znovu nahánět a předvádět letecké akrobacie doprovázené ohlušujícím křikem. Hm a mám po focení, říkám si. Pozoruji vodní ptactvo u druhého břehu a opět s čista jasna přistála jedna z popelavých dam před mým krytem. Pomalu, milimetr, po milimetru natáčím sklo a konečně pořizuji první snímky. Zkouším zaměřit i druhou dámu, ale ta je dost daleko. Natáčím znovu objektiv na první volavku, ta mezi tím popošla o něco blíže ke mému krytu. Fotím a volavka se znovu vznáší nad hladinu. Rychle zkouším letovku, stíhám to tak-tak. Něco mám, kontroluji fotky a chystám se k odchodu. Jasně že nemůžu vynechat návštěvu u řeky Moravice za ledňáčky.
Jenom jsem se vsunul do krytu u řeky, už tam seděl. Dělám první fotky a koutkem oka pozoruji druhého ledňáčka na druhém břehu. Pak mi to došlo, starostlivý táta krmí mladé a jeho partnerka se také dožaduje ranního přídělu. Jen ho dostane, mizí kdesi pod břehem. Pěkně to začíná. Sameček mi přilétl zapózovat ještě několikrát, ale ne pokaždé na nachystanou větev. Nevadí, však v pátek jsem zde znovu, už teď se těším.
Závěrem, nádherně prožité ráno u dvou různých vod, nádherná podívaná na ladnost volavek při jejich letu a s tím neskutečný kontrast v chování ledňáčka, jeho barvami, svižností a pronikavým pískáním!