Ředitelské volno

Je pátek šestého června, pracovní týden stál opravdu zato. Zahořely nám hned dvě kvarta (válcovací stolice) po sobě a můžu vám říct, byl to mazec. Údržba v pohotovosti, kdo byl v práci, musel ze sebe vydat maximum. Když se nám podařilo jedno z kvart - Q23 rozjet, požádal jsem ředitele o den volna a to na pátek. Ředitel, výborný člověk, chlap, spravedlivý a férový, mě dovolenou na pátek dal. Ve čtvrtek jsem domů přišel z práce až po devatenácté hodině, vůbec jsem nepřemýšlel o ranní vycházce do revíru. Mám pokosit trávu kolem chalupy a ta mi dá zabrat. Večer ulehám, a než se mi podaří uspořádat myšlenky na pátek, spím. Vzbudil jsem se před čtvrtou, vstanu, koukám z oken. Kam se vydat, stále nevím. K rybníku? Na ledňáčka nachystáno nemám, do Lágrů, ale kam? Je docela pozdě na ranní šoulačku. Nakonec v rozhodování přece jen vyhrál revír v Lágrech.

Dnes z domova odjíždím hodně pozdě, navíc s myšlenkami brzké bouřky, počasí tomu ze všech stran napovídá. Ještě před odjezdem se znovu dívám na předpověď do mobilu. Na naší oblast žádné deště, aspoň v dopoledních hodinách nepředpovídají.

V Lágrech parkuji v šest, vítr jihozápadní, mírně zatažená obloha a od západu, řekl bych dokonce mraky, tak akorát na bouřku. Vítr lehce zesiluje, sluníčku pomáhá seslat na zem zlatavé paprsky. Rozkvetlým loukám, sluneční svit dodává barevnost. Pomalu šoulám do míst nedělního setkání se srnčí zvěří. Hřivnáčů je letos snad víc jak minulý rok, křepelky se ozývají ze všech stran, skřivani pozadu nezůstávají. Pomalu jsem zapomněl, že u nás vůbec křepelky jsou, mohou za to v předešlých letech návštěvy do Mlýnského. Pomalým krokem jdu po cestě kolem lesa, tak abych si nepromočil hned z rána kalhoty. Přicházím na rozhraní louky, pole a lesa. Tady si chci posedět, odpočinout, a když nějaká zvěř se ukáže, snad i fotku pořídit. Zlomený, ne moc starý buk ve stě lesa mi nabídnul dobré místo k čekané. Je sice pokročilý čas, ale člověk nikdy neví. Naliji si čaj z termosky, nasávám vůni lesa, při popíjení čaje naslouchám zpěvu ptactva. Je mě moc dobře. V poli přede mnou se podle hlasu, hledají křepelky, úžasný balzám do uší. V dálce pozoruji skřivany, za mnou se ozval strakapoud, jen to srnčí mě chybí. Má čekaná netrvá dlouho, zhruba po půl hodině postřehnu v louce, asi tak tři sta metrů od mého stanoviště srnčí. Jít za zvěří se mě nechce. Kouknu přes teleobjektiv, tak to je něco, srna a se srnčetem. Tomu se odolat nedá. Zvedám se, beru jen fotoaparát do ruky a začínám šoulat kolem stěny lesa a pak, bohužel, musím do vysoké, mokré trávy. Vůbec mně to nevadí. Jen si přeji, aby starostlivá srnčí máma mne neodhalila dřív, než bych fotku pořídil. Tráva mi sahá po zadek. Chlad a mokro začínám cítit i v botách, nevzdávám se, nějaká voda mě přece nezastaví. Srna se srnčetem se v klidu paství za mezí porostlou vrbami. Musím obejít celou luční enklávu tak, abych se zvěři ztratil z dohledu. Při šoulačce za srnou se srnčetem si všimnu dalších dvou kusů srnčího. Srnec se srnou a to srnec z nedělního rána s ulomeným parůžkem. Dostat se k srnčímu mě dává zabrat. Uhlídat tolik kusů nejednou, to je docela problém. Konečně se dostávám do krytu vrbek na mezi. Přecházím louku zasazenou do lesní enklávy, koukám přes větvičky vrbek. Hle, srnu se srnčátkem mám před sebou. Okamžitě pořizuji pár fotek. Bohužel vysoká tráva mi nedovoluje dobrý záběr. Musím popojít k dalšímu průzoru mezi vrbkami. Jsem dobře krytý, daří se mi až neuvěřitelně. Zaklekávám, pozoruji zvěř, ale fotit zase nejde. Musím si stoupnout, teprve teď mám několik slušných fotek na kartě. Úžasný zážitek a skvělá podívaná netrvají dlouho, srna si mě prohlíží. Jasné je, že podívaná brzo skončí. Jeden odskok srny a hned druhý, za srnou odskakuje srnčátko a bylo po všem. Ostatní kusy srnčího, jak na povel okamžitě zatahují do lesa.

Ještě chvilku stojím na mezi. Uklidňuji se, teprve potom se vracím k batohu do stěny lesa. Každým krokem nabírám novou vodu ze stébel trav do bot a nohavic. Chlad a mokro v botách nevnímám, stálo to zato. Jen co usednu znovu ke zlomenému buku, naliji si čaj, popíjím, odpočívám a přitom prohlížím fotografie na displeji fotoaparátu. Mám velikánskou radost. Opět musím poděkovat svatému Hubertovi, patronu myslivců a bohyni lovu Dianě za skvělý zážitek!

Fotografie ke článu - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13375608

Po návratu z revíru, ihned stahuji fotky do PC a nechávám celou dávku projet programem na fotky. Jdu se nasnídat ven a nachystat sekačku s traktůrkem. Tráva si znovu žádá o zastřihnutí. Než začnu kosit, musím se podívat na fotky, hlavně fotky srny se srnčetem. Z obrázků mě jen těžko šlo, odtrhnou oči. Musím jít, tráva roste jak pominutá a odpoledne má znovu pršet. S traktůrkem mám již v poledne hotovo a tak se mohu vrhnout k fotografiím. Úprava fotek moc práce mě nedá, ještě něco sepsat na web a mám hotovo.

Sobotní ráno v úmyslu jít ven nemám. Chtěl bych konečně nachystat odsedací větev na rybníce pro ledňáčky. To vstávat brzy nemusím, stačí kolem sedmé. Stejně se budím před čtvrtou, venku tma jak v pytli. Šedivé, místy až černé mraky mě chtějí uvěznit doma. Nevzdávám se. Večerní a noční deště mne přemluvily, jet do Lágrů a rybník znovu odložit. Po deštích bývá v přírodě živo, to mne zlákalo. Vařím kávu, čaj do termosky, v pět ráno vyrážím do revíru. Stroj odstavuji na obvyklém místě ve čtvrt na šest. Hned za prvními stromy, za příkopem odskakuje srnčí. Nevím, jestli srna, nebo srnec. To mne vybídlo okamžitě si nachystat fotoaparát do pohotovosti. Podle setřené rosy z trav vidím, kudy se nad ránem vracel rudl černé. Málo jich asi nebylo. Zítra ráno bych si mněl přivstat, stopy od černé tady nepozoruji poprvé. Šoulám rozmáčenou, polní cestou kolem stěny lesa, když naráz, z ničeho nic přede mnou stojí srnčí! Koukám, srnec. Asi ten z minulého týdne. Volně se začal pastvit v louce a já přemýšlím jak na něj. Nechci mít ve fotce horizont s oblohou. Vítr mám dobrý, tak zkouším srnci nadejít. Srneček se bezstarostně paství, já v poklidu a s dobrým větrem zkracuji vzdálenost mezi námi. Konečně mám v pozadí protější hájek, zaklekávám, dávám do pohybu závěrku a první obrázky mám na kartě. Srnec je v naprostém klidu, znovu zkracuji vzdálenost. V duchu si říkám, je slepý, hluchý, ne. Další mé kroky polovysokou trávou zpozoroval. To budou asi poslední snímky, říkám si pro sebe. Nejsou, srnec mě znovu nechal udělat několik přibližovacích kroků. Tak to je opravdu paráda. Další, asi už finální fotky mám ve fotoaparátu. Jedním slovem, úžasné!

Po setkání se srncem si jdu, sednou ke zlomenému buku do stěny lesa. Pod horizontem v polích se paství srnčí. Rozhlížím se, na horizontu naráz spatřím hnědé hřbety zvěře. Vysoká?! Hned mi šel tep na horu. V zápětí se tep zklidnil. Někomu utekli z ohrad nějací „pratuři“ a teď spásají mladé obilí. Jen co mne spatřili, dali se na ústup. Musím říci, že jsem si i oddechnul. Po tomto setkání balím věci, odcházím, jedu hodně spokojený domů.

Ranního rozhodnutí při pohledu z oken už teď vůbec nelituji. Znovu mě Lágry připravily skvělý zážitek i s fotografováním. Opravdu si o proti revíru Mlýnském připadám jak v ZOO. Není to tak dlouho, co jsem říkal Martinovi, skvělému kamarádovi a rádci zároveň, že les už neopustím. No a vidíte, „lovím“ opět na polích, loukách, kolem remízků. Rozdíl je vtom, že za zvěří neběhám jak dříve a jak vlk za kořistí. V klidu obcházím lesy, remízky, louky, když přijde únava, klidně si někde sednu a odpočinu. Kam mne zavedou kroky v neděli, nevím. Doma, když počasí dovolí, sedět nebudu.

Fotografie zde -  eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/13378721