Říje v režii mladých srnců
Ano, srnčí říje pokračuje a její tempo i průběh nyní určuje převážně mladá zvěř, druhé a první věkové třídy. Některé srny chodí se srnčaty, některé samy a mladí srnci je „obletují“. Snaží se najít ještě některou srnu, která srncům „voní“ a byla by jim po vůli.
Je sobota, patnáctého. Jedu, tak jako již po celou dobu říje, do Lágrů. Ovšem dnes jsem rozhodnutý, jít konečně ke sloupům k Vajglovské špici. Pole s ječmenem je sklizené, louka mezi poli pokosená a u sloupů, tráva, která se po pokosení v těch vedrech dokonce zelená a i povyrostla. U Vajglovského lesíku stojí ještě oves, ale je plný bodláků, který ho místy hodně přerůstá. Právě v ovesném políčku by mohla být nad ránem ještě zvěř.
Rozednívá se, vítr má být jihozápadní, ale vypadá to spíše na severák. Pět stupňů nad nulou a musím říci, že ochlazení při jízdě bylo znát. Pomalu míjím višeň, strom, pod kterým jsem několik ranních vycházek sedával. Koukám do louky před strom. Srnčí je samozřejmě na louce. Srnec se srnou, oddávají se říji, dokonce i k pokládání došlo. Zážitek mám skvělý, i když bez fotek. Scéna byla daleko a ještě hodně v ranním šeru. Obcházím meliorační příkop i s loukou po vyjeté polní cestě. Ke sloupům přicházím při východu sluníčka. Chtěl jsem být na místě aspoň půl hodiny před východem. Zdržení se srnčí dvojicí mne to neumožnilo. Na mezi, před železným sloupem stojí nízká kazatelna a před ní, na pokosené části směsky se paství tři kusy srnčího. Srnče, a dvě srny. Srny jsou mezi balíky sena, srnče kousek před kazatelnou. Pokouším se o fotku srnčete. Mnoho buření a konstrukce kazatelny mi hodně zavazí. Jednu fotku srnčete, no spíše jen dokumentační se mi povedlo získat. Jenomže, srnám můj pohyb za kazatelnou neuniknul, odběhly více k horizontu. Pozadí za zvěří bylo mizerné, takže jen jeden dokumentační snímek tří kusů na horizontu, nic víc. Po jejich odběhnutí do lesa, pokračuji k betonovému sloupu, u kterého jsem sedával při jarních vycházkách. Však mám od těch sloupů nafoceného, moc dobrého srnce, šesteráka. Na naše poměry s nezvykle vysokým parožím. Zážitek to byl neskutečný, ještě dnes, při vzpomínce na setkání se srncem, se chvěji štěstím.
Stojím u železného sloupu, prohlížím louku, k betonovému sloupu jít nemůžu. Mezi balíky sena stojí kus srnčího. Koukám přes teleobjektiv, srnec. Hned se krčím, pokouším se dostat k balíku přede mnou. Srnec zatím o mé přítomnosti neví, je daleko. U balíku koukám, srnce nevidím, trochu více se vykloním a hle! Srnec jistí mým směrem. Určitě mne při přesunu slyšel, možná i postřehnul pohyb. Lehám si vedle balíku, zkouším vábničku. Srnec pořád nikde. Že by neměl zájem? I to se může stát. Zkouším vábit znovu, ale jen dvakrát. Naráz je srnec u jednoho ze sloupů. Mladý, tříletý šesterák je pro focení na špatném místě a ještě poměrně daleko. Znovu stojí, jistí. Tentokrát písknu čtyřikrát, ale ne moc nahlas. To zabralo. Šesterák se dal do pohybu. Hned šel k lesu, hned zase ke sloupům, někdy jistil dlouho za balíkem sena. Moc jsem nevěřil, že se dnešní vábení povede. Přišlo mi, že je mladík hodně opatrný. Teď jsem písknul jen dvakrát, srnec popošel a já mám první fotky. Šesterák chodí sem a tam. Jasné je, že si chce jít pro vítr. Jsou chvíle, kdy nemám šanci fotit, a když, tak s nešťastným horizontem v pozadí. Ruce se mi začínají chvět až neuvěřitelně, jako bych letos fotil prvního srnce v říji. Uklidnit je nějak nemůžu. Výhodu mám, že ležím. Zem mi poskytuje oporu. Ovšem dech musím párkrát zatajit při focení, jinak bych snad ani nezaostřil. Napínavá situace, jak ve filmu. Přijde blíž, nebo nepřijde? Celé to strašně prožívám. Jsem hodně napnutý. Naráz změna ve scéně. Jak se ze začátku srnci moc nechtělo, nejednou nabírá tempo. To už nevábím, ani není čas. Teď si přeji, aby srnec zvolnil. Vodím si šesteráka v teleobjektivu. Přišel tak blízko, že mi někdy chybělo kus paroží, nebo neměl v záběru běhy. Což o to, běhy nevadí, ale když chybí parůžky, tak je to fotka na vyhození. Konečně do mne „vjelo“ trochu klidu a rozvahy. Při focení již kontroluji, jestli mám srnce i s ozdobou, mám. Vzniklo několik portrétů, jeden jsem si nechal a to s mouchou u jeho hlavy. Dokonce mám fotku, která se mi celkem líbí a to místo horizontu v pozadí za srncem, je balík sena. Kousek se srnec vrátil zpátky, aby mi vyšel po levé ruce znovu, a to zpoza balíku se skloněnou hlavou. Slušný moment, který mám ihned na kartě. Taky to byla fotka poslední. Šesterák si mne šel prohlédnout z větší blízky, to už mladý „frajer“ na nic nečekal. Jeden odraz, několik dlouhých skoků a byl ve chvílce v lese.
Tak to zase bylo něco! Dlouho ležím vedle balíku, uklidňuji se, tep se mi dostává do normálu. Pak si sedám, opírám se o balík sena. Oddechuji, popíjím minerálku, netrpělivě prohlížím fotky. Musím přiznat, že mám mnoho odpadu, ale několik slušných záběrů taky. S vycházkou končím. Slunce nabírá na síle, a ke skútru to mám daleko. Ke stroji přicházím pěkně splavený. Dopíjím minerálku a znovu, moc a moc spokojený, tak jako letos snad pokaždé, odjíždím domů.
Nedělní ráno bylo podobné sobotnímu. Srnčího bylo vidět všude dost. Srnci se snažili o přízeň srn, dnes ale marně. Poštolky u balíku sena na mne naletovaly a celkem ostře. Ovšem, já takové záběry neumím pořídit. Samice motáka pochopa mne nenechala ani zvednou fotoaparát. Seděla na zemi za balíkem, uviděla mne dřív, než jsem se nachystal. Srnčí bylo daleko a když už to vypadalo, že jeden srnec mi přijde až k nohám, najednou se snad propadl do země. Vůbec nevím, kam zmizel. Vycházku mi obohatilo pozorování myškující lišky. Fotku nemám, byla daleko, ale aspoň jsem po dlouhé době lišku viděl.
Cestou ke skútru mám zábavu. Zkouším zvěčnit bramborníčka hnědého. Poletují po mezích a loukách, sbírají hmyz z různých trav. Mě se nedaří dostat tak blízko, abych mohl fotit. Nakonec, přece jenom jeden záběr mám. U skútru balím, dopíjím minerálku a opět hodně spokojený odjíždím domů.
Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/16017002