Šest dní s kamarádem
V neděli ráno přijíždím z lesa brzo. Očekávám příjezd kamaráda, Petra z Chebu. Je po deváté hodině a Petr přesně jak říkal, vjíždí do dvora. Po přivítání, u kávy vykládáme o všem možném, hlavně plánujeme vycházky do přírody. Ještě před obědem, jdeme projít břehy Moravice a podívat se k rybníku. To jen pro případ, že bude mít kamarád náladu se do těchto, zajímavých lokalit podívat. Také by chtěl navštívit hory Jeseníků. Podívat se za kamzíky, nevynechat kukačky a v neposlední řadě kosa horského, který není běžným opeřencem v naších končinách. Po návratu z obchůzky našich hvozdů usedáme k výbornému obědu. Janička, má drahá polovička se opět překonala. Jasně, je u nás Petr, nechce si udělat hanbu. Po výborném obědě káva nesmí chybět a u kávy znovu plánujeme, upřesňujeme průběh vycházek. Plán je na stole. Lágry, Jesenické hřebeny, znovu Lágry a ranní vycházky se budou soustředit k srnci, šesterákovi z nedělního, mého rána z Vajglovské špice.
První, ranní vycházku jedeme za šesterákem, mým, „životním“ srncem. Opakuji s Petrem tu samou šoulačku, ty samé kroky na Vajglovskou špici, jako já v neděli ráno. Vítr i světlo hraje pro nás, jen ovzduší je teplejší. Při zdolávání horizontu k železnému sloupu se bystrému zraku zvěře, nešlo skrýt. Zvěř nás uviděla, jen co naše hlavy vykoukly přes horizont. Jsem naštvaný a dost. Zemědělci zničili meze, na kterých rostly keře šípků, stromy jeřábů a višní! To jen, aby měli co nejvíce peněz za zatravněné plochy!!! Přesto si jdeme sednout ke sloupu, tak jako já v neděli. Zázrak se nekonal, srnec nepřišel a v myšlenkách se mi rodí nové plány, jak vyzrát nad tříletým, srnčím majestátem.
Večerní čekanou plánuji do Lágrů, do lokality, moc dobrého šesteráka se srnou. Zhruba o půl sedmé v podvečer sedíme pod stromy na sedačkách u louky. Tráva se za pár dní od deště pěkně vyhoupla, zvěři je vidět jen hlava a někdy ani to ne. Nějak se s tím budeme muset popasovat. Před námi na horizontu je osoba s dalekohledem, asi ornitolog kvůli jeřábům popelavým. Loni prý za Ryžovištěm, pod vysílačem v mokřadech vyhnízdili. Povídal mi to jeden z mála skvělých, našich myslivců. Má pravdu, já je pozoroval několikrát z dálky. Letos je to podobné. Bohužel, jejich výskyt u nás utajit nejde. Klidu se jeřábům již nedostává, nájezdy ochranářů a ornitologů za vzácným druhem přibývá. Však, už jsem zaregistroval články o výskytu jeřába popelavého nad Ryžovištěm na internetu. Člověka jako mne, by z toho všeho „jeblo“. Já za nimi nechodím, chci aby měli jeřábi klid a dopadne to přesně, jako loni na našem rybníce s motákama. Jedna osoba roznesla fámu, že na rybníce je orel. Dopadlo to tak, že motáci návštěvy zvědavců nevydrželi a hnízdo opustili!!! Snad to nedopadne s jeřáby podobně. Sedíme zhruba půl hodiny a konečně osoba opouští kopec před námi. Zřejmě studený severák, ornitologickou osobu vyhnal. Dlouho se nic nedělo, jen jeden srneček se ukázal na zasetém a jinak nic. Těsně před západem slunce, konečně vyšla srna, srnec nikde. I když jsme seděli hodně zašití pod stromy, stejně nás odhalila a Petrovi dala šanci jen na jednu fotku. Já nefotil vůbec. Jak Petrova fotka vypadá, nevím. Po jejim odběhnutí a bekání, zřejmě i srnce, balíme a jedeme domů. Nemá cenu dál čekat.
V úterý ráno vyjíždíme o čtvrt hodiny dříve, chceme se dostat ke sloupům ještě za šera. Plán vyšel, ale měl trhlinu. Myslím si, že kapitální srnec i se srnou nás stejně odhalili a zatáhli do lesa ještě za šera. Seděli jsme u stěny lesa a téměř dvě hodiny pozorovali srnčí jen v dálce. Fotka nevznikla žádná.
Večer zkoušíme štěstí na Kalvárii. Měsíček jde do úplňku, nechci chodit do míst, kde se nejvíce loví. Na Kalvárii máme obeznalého, dobrého srnce. Při troše štěstí, by mohla i fotka vyjít. Bohužel, srnec se srnou vyšli z druhé strany lesa, jak jsme zjistili při odchodu, takže, znovu nezdar.
Ráno je v plánu opět srnec s impozantním parožím. Tentokrát celý horizont podcházíme tak, abychom nebyli vidět. Ovšem stejně je úsek, kde se musí projít hranou lesa a ten je kritický. Skoro po čtyřech a zase nic. Srnčí se pastvilo mezi sloupy. Umí si najít taková místa, ze kterých vidí na všechny strany. Srnčí je snad horší, než kamzíci na horách. Petra nutím; musíš na zem, plazením se pokusit dostat pod úroveň sloupů, jedině tak se nepozorovaně dostaneš pod pastvící se zvěř. Já dál nejdu, zůstanu tady. Ne! Půjdeme spolu, namítal kamarád, já tvrdošíjně stál za svým. Spolu nemůžeme, musíš sám. Nakonec se Petr pustil do akce, kterou jsem již před lety přestal praktikovat. Vidina fotky srnce je silnější, než nějaká rosa a klíšťata, jako „bonus“ navíc. Pomalu jsem postupoval za Petrem. Po několika metrech jsem zůstal na místě a jen čekal, jak kamarád fotograf dopadne. Dlouho jsem čekal na jeho návrat, ale dopředu mi bylo jasné, že srnce s vysokým parožím nemá. Snad jen několik dokumentů mladých srnečků.
Další ráno akci opakujeme. Hory pro letošek vynecháváme. Petr by rád srnce, ozdobu našeho revíru. Znovu podstupujeme pokus s plazením, já odmítám. Petr se dušuje, že takovou dřinu, už nikdy praktikovat nebude. Nakonec své tělo pokládá na zem a znovu podstupuje námahu po břiše. Já zůstávám na místě. Celá Petrova akce nemá konce, z pohledu pozorovatele všechno trvá dlouho. Výsledek nejistý, jen je jisté, že bude promočený až na kost. Dnešní ráno je bohaté na rosu a hlavně teploty se přibližují nule. Já jsem u stěny lesa a začíná se mnou pěkně klepat zima. Petrovi nezávidím, ale naprosto ho chápu. Vždyť ještě před pár lety, jsem tuto praktiku prováděl také. Však jde o srnce, který se každý den nepotkává. Po hodinové akci kamarád končí. Několik fotek z „vojenského zásahu“ má, ale vytoužený srnec mezi fotkami není.
Vzpomínám si, když jsem vodil hosty za zvěří a s flintou. Vždycky byla zvěř dopředu obeznaná a šlo se na jistotu. Někdy to vyšlo a někdy si člověk připadal tak, jakoby hosta vodil za nos. Dnes se cítím podobně. Naštěstí kamarád Petr, aspoň srnce viděl a uznává námahu, se takové zvěři dostat na fotografickou vzdálenost. Návratem z Vajglovské špice, se svižným krokem zahříváme oba, hlavně Petr se konečně rozehřál.
Měsíc jde do úplňku a já si netroufám jít do této lokality večer. Věřím, že večerní vycházka by vedla k úspěchu dostat srnce do hledáčku. Bohužel, nechci mít za zády někoho s flintou. Nechci, a ani nemám zájem, myslivcům kazit čekanou na černou zvěř. Vím moc dobře, že myslivecká etika, takovému chování nevelí. Držím se jí tak, jak mi táta takové chování vštěpoval do hlavy. S myslivci naprosto cítím a snažím se s respektem k myslivcům, podle této zásady chovat i s kamarádem Petrem.
Další, v pořadí čtvrtá ranní vycházka nic nového nepřinesla. Snad jen, že Petr se plazil trávou ve vyjetých kolejích, za nejistou fotkou mladého srnečka šesteráka. K fotografování se po námaze dostal. Nejsem si jistý, že má fotku podle svých představ. Myslím si, že určitě ne. Chyběla, ta osudná vzdálenost k dokonalosti výsledku. Přesto, a znovu promočený, ovšem, spokojený se vrací k autu a já také. Cestou k autu si vykládáme, co a jak by šlo, nebo nešlo zlepšit.
Večerní čekaná hned za dědinou nebyla úspěšná. Srnčí, které vychází na přilehlé louky mezi dvěmi obcemi, bylo neustále zrazováno okolními vlivy. Zabalili jsme věci a jeli na objížďku revíru. V uvozovkách, takový foto-lov zvěře z auta jsem zažil poprvé. Srnčího ylo vidět hodně, hlavně blízko chalup a cest. Nějakou fotku si z takového výletu vezeme oba a řekl bych, že i slušnou. Bylo to velice zajímavé, dokonce i vzrušující. Zvěř stála, koukala, nechala nás střídat se u okénka auta oba. Dokonce i vystoupit nás jedna srna nechala a i po našem odjezdu, se nekonal od srny žádný úprk.
Po příjezdu domů se domlouváme na poslední vycházku, na páteční ráno. Nakonec domluva byla taková, že Petr pojede sám. Mne začíná bolet v krku a stejně není jisté, jak se sám Petr přiznal, jestli vůbec ráno vstane. Kamarád nakonec vstal, do revíru jel. Jel k louce v Lágrech, ale z druhé strany. Vždycky, když jsme jeli ráno kolem, srnčí se v travinách pastvilo. Petr jeden večer navštívil louku sám. Čekaná ho nezklamala. Dokonce i srnče měl pod fotoaparátem. Chlap je to slušný a s úctou k přírodě. Fotku srnčete vzdal, nechtěl rušit srnčátko a ani srnu, která Petrovi vyšla v zápětí na pár kroků vedle jeho štaflu. Z louky potichu a nepozorovaně vycouval. Druhý den ráno mi s radostí a jiskrou v oku zvěstoval, že v louce je srna se srnčetem. Povykládal mi příběh a měl ohromnou radost z takového setkání. V dnešním, pátečním ránu, se zvěře v louce nedočkal. I to se prostě stává, možná příchozí mráz ovlivnil chování zvěře.
Petr byl přesto s pobytem u nás velice spokojený. Vycházek do přírody si užil, však i na rybníce si rákosníky vyfotil a dokonce dostal do hledáčku i skokana skřehotavého. Stihli jsme návštěvu i u skvělého kamaráda Martina, v muzeum v Karlovicích. Za krátkou dobu, jsme si stihli povyprávět všechno důležité. Musím přiznat, bylo nám u Martina fajn, jen škoda že jsme nemohli posedět déle. Snad příště.
Odkaz k dokumentačním fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15440835