Skorec

Toulám se po okolních revírech a kolem našich vod, jen tak bez nějakých foto-cílů. Jedna z vycházek s kamarádem Tomem, směřovala do „Martinového“ revíru za kulíšky. Kulíšci nikde a při cestě zpátky povídám Tomášovi; pojedeme přes Lomnici do Lágrů a podíváme se, jestli mufloni budou venku. Mufloni venku byli, a také mlha, že krájet by se dala. Zastavili jsme autem, u vjezdu do luk. Cvakli jednu „mlhovku“ a mufloni, hned jak nás spatřili, vzali do zaječích.

V Lágrech zastavujeme na místě, kde občas parkuji skútr. Chtěl jsem, aby kamarád, který má velikou pracovní zátěž, (vzal místo na údržbě po mém odchodu, ovšem, je mladý a tak mu nakládají), si co nejlépe oddechnul a konečně se pokochal zvěří. I když hustá mlha střídala řidší, věřil jsem, že srnčí uvidíme. Mám zvěř obeznalou z minulých vycházek a k mé radosti, ještě větší k Tomášové, zvěř se nám ukázala. Přes mlžnou oponu byla zvěř občas vidět a dokonce i nějakou fotku kamarád pořídil. Povídal, že zážitek má obrovský a já byl hodně spokojený. Takový tah, zajet do Lágrů a skoro hodinové pozorování srny se srnečkem, přiznám se skromně, se povedl. 

Od Lágrů jedeme ještě navštívit náš rybník. To jen tak. Domů se vracet, je ještě brzo a na rybníce nás může ledacos překvapit. No, překvapilo. Rybník, jakoby „vymřel“. Změna počasí, chladný větřík a hlavně stále zachmuřená obloha tak, že ani skokani skřehotaví se neozývali. Poseděli jsme zhruba hodinku na břehu, přitom si „cvakli“ labuť v zajímavém prostředí a pak teprve se vydali k domovu. 

V sobotu ráno se mi vstávat nechce. Rozhodl jsem se, že obejdu část řeky Moravice, podívám se po ledňáčcích, někde chvilku posedím a teprve pak, se kouknu k rybníku. Kroky mne pomalu zavedly, až ke starému splavu. Celou dobu, co řeku obcházím, kromě jednoho konipase horského nebylo nic vidět. U bývalého splavu slézám a to dost opatrně, k hladině řeky. Ze splavu, již není poznat, skoro vůbec nic. Kdo neví, že tam nějaký splav býval, nevšimnul by si. Když si vzpomenu, že jsme na splavu, jako děti z venkova řádily, dokonce i se svými dětmi jsem tato, úžasná místa navštěvoval a se svým vnoučetem, se řečištěm před pár lety brodil, je mne z toho všeho smutno. No, nic. Usedám na karimatku pod rozpadlý splav. Naliji si, tak jako vždy, čaje a dávám si čas, do kdy posedím. Chtěl bych aspoň ledňáčka spatřit. To, že se mi povedlo při toulkách „bez cíle“ pořídit několik foto-záběrů, třeba, straky s hřivnáčem nad chalupou, srnce v hustém křoví za rybníkem, muflony v mlze, srna se srnečkem v mlžném ránu v Lágrech. To nic není proti tomu, že mám fotku skorce a to, snad nejlepší za dobu mých vycházek do přírody s fotoaparátem.

Sedím u řeky, pozoruji sýkorky koňadry, nahánějí se kousek přede mnou. Popíjím čaj, je mi krásně. Užívám si těchto chvil tak, jak nikdy před léty. Jsem v důchodě, spěchat nemám kam. Je to opravdu nádherné, nemyslet na práci v zaměstnání, doma mít všechno naplánováno a v klidu si své plány plnit a přitom chodit do přírody. Celé to úžasné ráno příjemně doplňuje, jen hukot proudu řeky Moravice. Rozjímám, vzpomínám, jak to bylo, když jsem před lety, zrovna tady hledal ledňáčky a poprvé je našel. Najednou mne z mých vzpomínek, vytrhne podezřelý, rychlý let ptáčka. Hle, skorec! Prosím, moc prosím, sedni tady na ten spadlý strom. V duchu mi probíhají prosby ke skorci. Neuvěřitelné! Skorec mne vyslyšel! V letu přibrzdil, sedl na jednu z ulomených větví spadlého stromu do řečiště. Já nemeškal, okamžitě závěrka šla do pohybu! Skorec mne prohlíží, asi nechápe, co tady sedí za tvora. Já nemeškám a pořizuji co nejvíc záběrů. Posunul jsem ISO dost dolů, to jen pro delší čas kvůli vodě. Moc dobře vím, že bude hodně odpadu ve fotkách, ale rozmazanou vodu chci. Vůbec jsem si neuvědomil, že hloubka ostrosti mi pomůže k máznuté vodě. Skvost, snad hned po ledňáčkovi, mi pózoval opravdu dlouho. Tak, jak jsem zkoušel v zimním období se dostat ke skorcům a nepovedlo se mi to, tak teď mám fotku, o které, jsem snad ani nesnil. 

Trvá mi dlouho, než se vzpamatuji ze zážitku. Pak teprve balím věci, odcházím. Při odchodu postřehnu kačera kousek od břehu řeky. Sedí nehnutě, tuším, že bude někde kačena na hnízdě. Bývá to tak u kachen. Kačer je blízko, zaklekávám a pořizuji fotku, to jen pro dokument.

Druhý den, v neděli ráno jdu znovu na průzkum řeky. Chtěl bych ledňáčky najít. Opět, znovu nic. Jen krahujec, jak prolétá nízko nad hladinou, jakoby skorce naháněl. V pondělí se s drahokamy našich vod situace opakuje, ale skorec nezklamal. Mám několik fotek skorce vodního a tak od řeky odcházím spokojený. Příště musím vyzkoušet jiná místa a určitě, když bych ledňáčky našel, napíšu.

Odkaz k fotkám - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15290835