Skvělé dvě vycházky.

Tyhle volné dny mi začaly skoro stejným, poslední dobou stereotypem. První den ráno vstávání o páté, balím věci i s posledním korpusem a naposledy jdu zkusit štěstí, nechce se mi ho tam jen tak pohodit a chvilku nepočkat. Dopředu vím, že to bude stejně marný a pravdu jsem měl. Kromě sojky nepřiletělo nic, raději jsem měl vycházku směřovat k rybníku.

Den byl všelijaký, počasí zrovna tak. Ovšem v podvečer se přece jen udělalo pěkně a já nakonec vyjíždím na svém skútru do revíru. Táhlo mě to k Vojenskému, nelitoval jsem. Hned pod Ryžovištěm z cesty vidím ležící kus srnčího. Srnec, blesklo mi hlavou, toho bych měl využít, ale jak, kde zastavit a nechat přibližovadlo. Ohradníky jsou téměř u cesty, místa není, až kousek za jedním ze sloupků se dá stroj odstavit. Jen co slezu ze skútru, vidím srnce ležet pod mezí u potoka a kouká mým směrem. Hm, tak to asi neklapne. Stejně se nevzdávám, scházím pod cestu doprostřed louky, srnec stále leží, vytahuji fotoaparát, zaléhám a kupodivu fotím. Tak to je paráda, to vyšlo senzačně. Po chvilce se srnec zvedl, ještě mne zkontroloval a zmizel za potok. Vracím se na výsost spokojený zpátky. Říkám si, kdyby dnes už nic nebylo, jsem nad míru spokojený.

U Vojenského, hned při se sednuti ze stroje, zrazuji lišku, špatný vítr. Po zasednutí pod jednu z mála pozůstalých mezí si naliji čaj a spokojeně prohlížím fotografie srnce. Dvě z nich mažu, jsou neostré, ale ostatní jak břitva. Netrvalo dlouho, jen půl hodinky a z lesa po mé pravici vychází srnčí, tři srnečky. Zaléhám za batoh, pořídím pár fotek. Moc od stěny lesa nejdou, natáčím video a znovu zaujímám sedící polohu. Spokojenost mi prochází tělem, ještě před mým odchodem domů se mi ukázal srnec, bohužel daleko. Stejně by ho v zápětí zradil projíždějící cyklista se psem. Doma prohlížím fotky, jsou celkem dobré. Po dlouhé době konečně mám pár fotek z mého revíru a to spárkaté zvěře.

Druhý den volna. S Martinem jsme se předem, při dobré, černé kávě domluvili, že si ráno dáme vědět, jestli pro mne přijede. Já jen doufal, že ano. Nabídl mi, že mne zaveze do míst setkání s kulíškem nejmenším. (Možná jsem se vetřel) Stejně, takové pozvání se odmítnout nedá, kór - když jsem viděl Martinovi fotografie sovičky na jeho webu. U prohlížení mi ten moment spadla brada a hned s kamarádem Kovim jsme to řádně probrali.

Ráno před šestou SMS, jsem u tebe po šesté. Přijíždíme do lesa, vystoupíme z auta, Martin mne hned ukazuje kudy se mám vydat. Trochu to tam znám z dřívějška, jen kývnu hlavou na Martinovu radu a těším se do těch míst. Daleko to není, ale les se rychle mění, cesty, linky jsou zničené od lesních strojů, vývratů kolem plno, hrůza pohledět. Jen co zdolám úsek přes paseku, pak ještě přelezu pár vývratů, hned usedám ke statnému smrku, chvála bohu, přežil. Výhled mám před sebe na makadamem pokrytou linku, vítr je studený, ale směr dobrý, to jen kdyby náhodou měla nějaká zvěř jít přes průsek. Nachystám si fotoaparát na batoh, zapnu repráček a zkouším pustit zvuk kulíška. Ještě nedohrála ani půlka a už ho slyším někde za mými zády, hned zase po levé straně a znovu za mnou. To je fantazie! Jenže drobnou sovičku pořád nevidím, pro mé oko je stále daleko. Vypínám hlas kulíška a zkouším chvilku střízlíka, za krátko ho vidím, jenom že si vždycky sedne tam, kde se fotit nedá, potvora jedna neposedná, opeřená, malá. Nakonec mi jednu fotku dovolil, i když ne zrovna ostrou, to ale není jeho chyba. Znovu si dám čaj a přitom pouštím hlas kulíška. To jsem netušil, jaké divadlo nastane. V mžiku seděl přede mnou na smrku. Dýchat jsem skoro nemohl vzrušením (jako když jdete na první rande a čekáte …), snažím se vydýchat, uklidnit a konečně fotit. Jen co párkrát cvaknu, už je zase na jiném stromě. Začíná tan správný, adrenalinový boj o fotku a zároveň prožitky z neskutečného zážitku! Světla moc není, ale při troše štěstí, snad budu mít aspoň jednu fotku ostrou, říkám si. Jen co namířím fotoaparát na větev, kde sedí, už odlétá jinam! To se nedá; já ho snad pořádně nevyfotím! Snažím se uklidnit. Vydechuji, koukám na kulíška, sedí na větvičce jednoho ze smrku po mé levici. No paráda, tam ho konečně dám!

Stoupám si, modlím se, aby nevzlétl, opírám se o strom a konečně fotím. Stahuji hodnotu ISO, přicloňuji na osm, co kdyby náhodou. Zjišťuji, že čas na fotografování je mizerný, moje třesoucí ruce, vlastně celé mé tělo zážitkem nemůžou fotoaparát s takovým teleobjektivem udržet v klidu. Znovu na 7,1 a ISO 1000; následuje série fotek, sovička znovu přelétá na jiný strom, hlídám jí okem. Konečně by to mohlo vyjít i s dobrým pozadím ve fotce, jenže drobné větvičky mi neumožňují fotit, přemisťuji se. Mám strach, abych drobného tvorečka nezradil. Krok je problém udělat tiše, můj pohyb musí vidět, určitě ulétne a už se nevrátí! Naštěstí se daří. Stojím znovu u jednoho mladého buku, opírám se celým tělem a hledám mezi větvemi průzor k fotografování, následuje nekonečná série fotek, nevěřím si s ostrostí. Což, fotoaparát i teleobjektiv to zvládnou, ale mé roztřesené ruce, to je problém. Světlo nic moc, ale prostředí skvělé, potemnělý les, na stromě kulíšek a já bojující o dobrou fotku, neskutečný, pro mne vzrušující, nevšední zážitek. Znovu se chvěji, ruce se mi třesou a v rychlosti se snažím prohlížet fotky, vzdávám to. Nemá to cenu, musím hlídat sovičku a pokusit se ještě o jedno dějství. V myšlenkách, je mi drobečka líto. Někde je puštěný z reproduktoru jeho hlas a on, „chudák“ to neví, létá ze stromu na strom a nějaký dobrodruh se ho snaží co nejlépe vyfotit. Ještě jedna série fotek a končím.

Jsem neskutečně spokojený! Zaklekám ne levé koleno pod strom, na kterém sedí kulíšek, smekám mysliveckou „čepici“ mnohokrát mu děkuji za trpělivost, přeji mu mnoho krásných let života a hlavně, aby mu zůstal jeho oblíbený biotop! Potichu se vytrácím z jeho domoviny, těším se na Martina, hned za čerstva, plný emocí mu musím povyprávět. Jedním slovem a pár větami to nejde, ale zde v článku – Martine moc a moc děkuji, jsem Ti vděčen za krásný a vzrušující, neopakovatelný zážitek!