Srnčí v pasekách

Jelení říje mne donutila chodit do Mlýnského. Vůbec jsem nedoufal se setkáním se zvěří srnčí. Musím přiznat, že jsem se stavem zvěře srnčí, mile překvapen. S vysokou zvěří to je bohužel horší, ale se srnčím v pasekách, které navštěvuji, jak již uvádím výše, to nevypadá zas tak tragicky, jak jsem se zmiňoval v minulých příspěvcích. Musím tady přiznat, že mne hodně pomohla termokamera. Bez této výbavy, bych spousty zvěře zradil, a ani bych o zvěři vlastně nevěděl. 

Je neděle 4.10. znovu vyjíždím do Mlýnského k mým, oblíbeným pasekám. Mráz „jen mínus tři“ jasná obloha, necelá půlka měsíce mi posílá trošku světla na lesní cestu. Šoulám pomalu a přesto zrazuji srnu se dvěma srnčaty. Byl jsem líný zvednout „nočák“ a prohlédnout kousek rubaniska u starého laťáku. To je tak, když už se vidím na místě, kde si chci sednout a hodinku počkat. Srna nemeškala, bohužel, s hlasitým bákáním odběhla do smrkového porostu. Myslel jsem, že šlo o srnce, až srnčata mi prozradila, že to byla srna. Srnčata, aniž bych si užil pohledu, jsem zradil zrovna tak. Dál nepokračuji, vracím se zpátky. Přemýšlím, co dál. Půjdu do paseky se špalkem u buku, kam jinam, nevím, nic mne nenapadá. Pomalu přicházím do míst, kde vždycky odbočuji do paseky. Několik tichých kroků provedu, zastavím se a raději termokamerou prohlížím rubanisko. Zase bych udělal chybu, tak jako před chvílí. Okamžitě nacházím dva kusy srnčího. Jeden je blíž, a druhý se pohybuje dál mezi náletovými stromky. Chvilku je zvěř vidět, delší chvilku ne. Kus, který se pastvil blíže, se mi ztratil a nevím vůbec kam. Druhý kus si neustále hlídám termokamerou. Očima, ani přes teleobjektiv ho nemůžu v porostu najít. Trvá to dlouho, sednout si, odpočinout nemám kde. Pařez přede mnou, by mi hodně pomohl, ale já se neodvažuji k němu dojít. Tráva je místy hodně zmrzlá, šustí a nemám ani stromek před sebou, který by mne kryl. Celé to trvá přes půl hodiny. Konečně srnce vidím i bez „nočáku“. Pohnout se nemůžu, a jak občas zvedám fotoaparát, srnec si po chvilce pohybů všimnul, tím jsem byl nadobro uvězněn na místě. Šesterák mne pozoruje, někdy se podívá směrem dolů pod sebe. Taky tím směrem zaměřím termokameru a hle, druhý kus se paství kousek ode mne. Vidím jen kus hřbetu, to už srnčí sleduji v hledáčku. Jen co více popojde zpoza buku a zvedne hlavu, budu moct fotit. Srnce na kartě, tak nějak mám. Teď, ještě ten druhý kus zvěčnit, to bych chtěl. Myslím si, že jde o srnu a budu na výsost spokojen, když se fotka povede. Všechno je vždycky otázkou zlomkem vteřiny. Najednou srna odskočila, a už jsem jí to ráno, ani nezahlednul. Srnec, který srnu pozoroval, zmizel, jak pára nad hrncem. Já stojím, nechápu. No, to se mi stává, bohužel. Ještě chvilku prohlížím termokamerou paseku, nikde nic nemůžu najít. Konečně jsem mohl dát aspoň tělu odpočinout, na pařezu přede mnou. Prohlížím fotografie srnce, snad některá bude k použití, jako dokument. Srnu, bohužel nemám. Fotka srny by tento, ranní příběh k mé radosti, skvěle ukončila.

Odkaz k obrázkům - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/17010708