Tři dny na horách

Výborný kamarád, myslivec Honza J. mně a mým dalším dvěma skvělým kamarádům, fotografům a milovníkům přírodních krás Martinovi Ž. Janovi M. začátkem října a ještě v probíhající jelení říji umožnil pětidenní pobyt na lovecké Suchohorské chatě v našich nádherných jesenických horách. Vlastně jsme si mohli vybrat ze tří chat, los padl na zmiňovanou Suchohorskou. Pobyt nakonec nebyl pětidenní, ale třídenní z mnoha příčin, každý má nějaké povinnosti a skloubit volné dny všech tří dohromady bylo nemožné. Vznikl kompromis, středa, čtvrtek, pátek, a to ještě jeden z nás Jan M. musel ve čtvrtek odjet domů. Počasí nám moc nepřálo, už při odjezdu z domova bylo jasné, že budeme bojovat proti silnému větru, mlze, dešti, a to jsme ještě nevěděli, později i proti sněhovým přeháňkám.

Při příjezdu na smluvené místo ve Vrbně pod Pradědem nás Honza srdečně přivítal, po podání rukou nasedáme znovu do aut a pokračujeme, nyní už jen lesními cestami k „naší“ chatě. Kouzelná, voňavá příroda barvící se do podzimního šatu i přes nepřízeň počasí slibovala pobyt, po jakém jsem celé minulé roky snil a o kterých čítávám v knihách, třeba od výborného spisovatele Oty Bouzka a jemu podobných. Cestou zastavujeme u jedné z loveckých chat, kde byli ubytováni lovečtí hosté s tím, že jednomu z nich máme udělat fotografie právě uloveného jelena. Bez jakýchkoliv námitek lovcovu přání vyhovujeme. To jsme ještě netušili, že druhý den budeme takový fotografický workshop opakovat. Podařilo se i druhému hostovi ulovit a tak jsme vyhověli i druhému lovci s fotografováním pro něho vzácného úlovku. Nechyběl ani přípitek na LOVU ZDAR. Tento, pro nás nečekaný zážitek ještě více umocnil náš pobyt na loveckých horských chatách.

Přijíždíme k chatě, vynášíme věci z aut do prudkého kopce, kde chata stojí. Romantické zátiší za chatou i s latrínou, v interiéru zabudované kamna, válendy, stůl s lavicemi, židlemi a nezbytnou starou petrolejkou. Malý „kredenc“, který skrýval vše nezbytné pro náhodný pobyt nečekaných hostů. S Honzou se loučíme s tím, že se za námi druhý den zastaví na pokec. Vybalujeme věci, zatápíme a zároveň plánujeme krátkou seznamovací vycházku do revíru. Jeleni mají podle fořtových slov troubit a scházet na loučky pod lesem. Rozhodujeme se, půjdeme do kopců, do lesních porostů a uvidíme. Lidskou rukou nedotčený les na nás dýchá podzimní náladou, naše tiché kroky nás vyvedly až na lesní horizont, kde usedáme ke krátké podvečerní čekané. Ten večer jsme kromě pobytových stop od vysoké zvěře neviděli vůbec nic, zato houbaři by si přišli na své. Po návratu na chatu Martin připravil výbornou smaženici, u které plánujeme ranní výpravu do hor. Večerní posezení v lovecké chatě jsme si užili a vyprávěli o všem možném, hlavně o jelenech a probíhající říji. K půlnoci uleháme s vidinou ranních zážitků.

Nad ránem se postupně probouzíme, chodíme před chatu, počasí nepřeje. Těžké mraky, mrholení a vítr se nás snaží od vycházky odradit. Nakonec přece jen jdeme. Jan M. zkušený a znalý těchto terénů nás vede na vrchol zvaný Suchý vrch. Kroky lesem nebyly nijak náročné, zato výstup na Suchý aspoň mě dal pěkně zabrat. Strmé stoupání po sesutých, kluzkých kamenech s téměř patnáctikilovým foto-vybavením na zádech jsem si „náramně užil“. Po zdolání vrcholu hory se mně do těla vrátil úžasný pocit. Stálo to zato. Zvěř jsme neviděli žádnou, ale pohledy na nespoutanou divokost přírodních krás i v tomto nevlídném počasí nám všechny bolesti z výstupu z těla vyhnaly. Po krátkém odpočinku, společném fotografování pomalým krokem sestupujeme lesem zpátky k chatě. Svačíme, když v tom přijíždí fořt s přáním, vyfotit druhého lovce s uloveným jelenem. Jak jsem se již zmiňoval v úvodu, neodmítáme a já s Martinem jedeme splnit lovcovo přání. Tenhle čas využívá Jan M. k procházce čarovným lesem a k pořízení fotografií. Po návratu při debatě nabízí šéf polesí stěhování na chatu pod hřebeny hor na opačné straně chaty Suchohorské. To je nabídka, kterou nemůžeme a ani nechceme, odmítnou. Dáváme vědět Honzovi M., balíme věci, a po jeho návratu z lesní procházky odjíždíme. Bohužel Jan M. musel jet domů a já s Martinem jedeme zkusit štěstí na nové místo.

Na chatu postavenou v krásném zátiší jesenických hor nás správce ubytovává krátce po poledních hodinách s přáním mnoho loveckých zážitků. My nadšeni z úžasné chaty a prostředí děkujeme, však večer se určitě uvidíme. Lovecká chata na nás při vstoupení dovnitř dýchla historickou atmosférou. S pokorou jí zdravíme, zatápíme v krásných krbových kamnech, zapalujeme petrolejku, vaříme kávu a vyrážíme do horského pralesa. Mlhou zastřený les, dešťovými kapkami kropený, větrem šlehaný s vůní podzimu nás pohlcuje a uzavírá ve svých lišejníkem obrostlých snad staletých smrků. Tiše šouláme až pod vrchol hory. Pod chodníkem spatřujeme zacházet laň do smrčí. Čekáme, co bude dál, nic, laň byla sama a už se nám neukázala. Šeptem plánujeme ranní toulky za jeleny, když v tom slyšíme krátké, ale zřetelné troubení krále hor. Srdce se nám rozbušilo, ale zároveň nám bylo jasné, že dnes večer se k lesnímu majestátu nedostaneme. Troubení se několikrát opakuje, Martin si zapaluje, a jasně vidíme, co jsme celý pochod lesním chodníkem tušili, vítr se točí na všechny strany. Promočení téměř na kost se vracíme. Zatápíme, rozvěšujeme věci k usušení, kamarád připravuje večeři, baví ho to, tak se mu do vaření nepletu, jen navrhuji, co a jak provedeme zítra ráno a povídám, že by mnělo snad být i lepší počasí. Po výborné večeři přijíždí Honza, fořt i s jeho tátou, myslivcem. Příjemné povídání u lahve Staro-myslivecké o jelenech, o říji, o kamzicích nebralo konce. Do postele jsme se dostali v hodně pokročilých nočních hodinách. Mezi tím venku sílil vítr, občas měsíc prosvital přes těžké černé mraky, vyhlídka na ranní vycházku se začala pomalu z naší mysli vytrácet. A to se v noci dokonce přehnala přes hory vichřice.  

Ráno za šera vstáváme, nálada nebyla nijak optimistická, venku znovu mlhy, těžké, černé mraky valící se přes hory hnány silným větrem a ještě k tomu padal sníh, přesto vyrážíme. Po několika ujitých metrech spatřujeme pod chodníkem jelena procházejícího nízkými smrčky. Protáhl se pod námi velice tiše, nepřečetli jsme ho, ani nevyfotili, bylo šero a jelen se zakrátko zatáhl do hustých smrků, které se za ním zavřely pro tohle ráno na vždy. Pokračujeme dál po lesním chodníku, nad šoulákem vidíme pastvícího se srnce, na prohlížení nám moc času nedal. Po dalších krocích si přece jen chystáme fotoaparáty. Jen kousek popojdeme a Martin mě upozorňuje, pod námi stojí laň s kolouchem. Zkouším pořídit snímek, nejde to, ISO na hodnotu deset tisíc, aspoň dokument a i ten je mizerný. Škoda, být lepší světelné podmínky, mohla to byt slušná fotografie. Ještě při pochodu těsně pod chodníkem zrazujeme zalehlého jelena a kousek dál koloucha. Žádné troubení, už žádná zvěř, počasí se neumoudřilo, a tak znovu promočeni se vracíme na loveckou chatu. Přes nepřízeň počasí jsme to ráno viděli šest kusů zvěře, pět kusů vysoké z toho dva jeleny a dokonce jednoho srnce, který se v těch lokalitách často nevidí.

Pobyt na loveckých chatách, postavených skoro na hřebenech našich úžasných jesenických hor i přes nevlídné počasí byl skvělý. Na mne dýchly chaty neobyčejnou atmosférou a nutily mne zaposlouchat se do jejich vyprávění o úžasných lovech, o lidech z hor a o posezení myslivců po lovech na těchto chatách z dávné minulosti. Konečně jsem si to mohl podobně užít i se skvělými kamarády Janem M., Martinem Ž., a to všechno díky výbornému kamarádu z tamního polesí Honzovi.

Honzovi, horám a loveckým chatám děkujeme.