Tři vycházky ve čtyřech dnech.

            Podzim se chýlí ke konci a počasí moc pěkných dnů v poslední době nenabízí. Přesto jsem se domluvil s mým výborným kamarádem Jirkou Šomanem na vycházce, kterou podnikneme 19.11 ve čtvrtek ráno. Sraz jsme si určili na půl sedmou. Směrem, kterým se vydáme, si ujasníme cestou do přírody. Šedivá obloha a nepříjemný vítr, nás provázel skoro po celé dopoledne. Byly výjimky, kdy se obloha protrhla a na chvilku vykouklo i sluníčko. Snažili jsme se tyto okamžiky využít a cvaknout si nějaký snímek lesního zátiší. Jirka fotil pinholou a já samozřejmě jak jinak než digitálem. 

Chtěl jsem se po lesních linkách dostat až nad Tylov a pak lesní cestou zpátky domů. Jenže jsem se v nových lesních linkách, vytvořené harvestory nějak zamotal a na konec jsme vyšli na známé lesní křižovatce. To už nás dohnal nepříjemný déšť a díky dalšímu skvělému kamarádovi Martinovi jsme se bez promoknutí dostali domů. No domů, do pivnice na zahřátí a na pokec. Martin s námi také chvilku poseděl, asi po hodince odjel a my si dali ještě dva žejdlíky a vydali se k domovu. Byl to fajn prožitý den, počasí nám moc šancí k focení nenabídlo, ale přesto jsem byl rád, že jsme se s Jirkou po velice dlouhé době domluvili a společně vyrazili do našich okolních lesů.

            Pátek byl deštivý, počasí mně uvěznilo doma, ale v sobotu ráno už jsem znovu vyrážel do přírody. Tentokrát s Martinem Ž. Vyškemral jsem si u něho výpravu za selaty do sousedního revíru. Mám to pěšky hodně daleko a spojení vlakem je dost nepohodlné. Martin souhlasil a na domluvenou hodinu mně čekal na domluveném místě. Bylo po nočním dešti a nad ránem začalo trošku mrznout. V údolí se převalovala hustá mlha, ale v lese byl fajn čistý, dřevem prosáklý vzduch. Za krátko sluneční paprsky začaly prořezávat větve stromů a zlatavými barvami nasvětlovaly malé paseky a lesní světliny. Byla to moc fajnová atmosféra. Přijeli jsme na místo a pomaloučku šoulali do míst, kde se po celý týden, v ranních hodinách selata zdržovala. Bohužel, dnes nic. Nijak mně to nevadilo a dokonce ani nepřekvapilo. Mám už takovou smůlu, že když s někým někam jedu, tak i ten druhý nemá nic. Prostě už to tak je a to se asi hned tak nezmění. Přesto jsem byl rád, že si Martin udělal čas a představil mi jiné části přírody, než do kterých chodím. Velice pěkný les, bohatý na krytinu, mlaziny, prostě porosty pro zvěř úplně ideální. Srnčí jsme viděli a i muflony jsem zahlédnul. Jenže se asi do nich střelilo a okamžitě při průjezdu autem se dali na zběsilý úprk.

            Po představení lesní části honitby jsme vyšli na louky, jestli někde nebude na pastvě zvěř, nebo na lovu ještě liška. Nebylo tak, ale aspoň jsme si zablbli a cvakli si pár vzájemných fotek. 

Zábava fajn. Martin mně zavezl domů. Tentokrát kávu odmítl, mněl na spěch. Povinnosti mu nedovolily obvyklé posezení na dvorku u kávy. Snad příště.

            V neděli 22.11 ráno v šest hodin vyrážím se svým synem znovu do mého revíru. Velice mrazivé ráno moc šancí na šoulačku nedávalo, ale doma sedět nebudeme. Jeli jsme autem, tak jsem navrhnul, že navštívíme část honitby nad Lomnicí. Jak se později ukázalo, velice dobré rozhodnutí. Už po prvních metrech autem honitbou nás uvítala liška. Byla před autem a čekala, kudy pojedeme. Uhnula z cesty, sedla a čekala, až projedeme kolem ní. Neutekla a neutekla, ani když jsme zatavili a koukali na ní. Říkám synovi, aby pokračoval dál, liška stejně uteče a my tím ztrácíme drahocenný čas. Představte si, neutekla. Šla vedle našeho auta a přitom koukala dovnitř na nás. Snad si nemyslela, že jí svezeme. To tak, jen ať si šlape po svých. Za chvilku jí to došlo, otočila se, šla si za svým zájmem a my pokračovali dál do revíru.

            U jedné z mezí necháváme auto a pokračujeme po svých. V dálce vidíme zvěř, byla venku na pastvě. Srnčí vlevo, vpravo, prostě všude. První kusy srnčího musíme zradit, abychom se dostali do míst, kde jsem mněl v úmyslu hodinku počkat. Stejně odběhlo jen pár metrů a znovu se začalo pastvit. Došli jsme k mezi a hledáme místo k zasednutí. Najednou vidíme lišku, loví a pomalu postupuje směrem k nám. Vypadalo to velice nadějně, východ slunce přímo za liškou i s parádním porostem. Šeptám synovi, že to muže být zajímavá fotka a není! Liška bere roha. Jasně že, změnil se vítr z východního na severní a bylo vymalováno. No nic, dali jsme si kalíšek horkého čaje a pokračovali dál, až k hranicím sousedního revíru. Vítr, který se otočil, okamžitě nás veškeré zvěři prozradil. Další liška, která si vyšla na lov, také chytla vítr a jen nám mávala při odbíhání huňatou oháňkou. Srnčí, které se pastvilo o podál také neváhalo a postupně se vytratilo.

            Další část honitby jsme museli jít po větru a jen jsme doufali, že za dalšími remízky a mezemi bude zvěř. Byla. Roztroušeně se pastvilo hned několik kusů srnčí zvěře. Některé kusy byly dost daleko a šoulačku za nimi jsme vzdali. Ovšem v našem směru se pastvily dva kusy. To mi nedalo, říkám synovi, počkej tady, zkusím se k nim dostat tak, abych mohl pořídit pár snímků. Co Vám mám povídat, znovu na čtyři a nastal další boj se zkracováním vzdáleností mezi mnou a zvěří. Znovu mým, již tradičním způsobem. Hned po čtyřech hned kačakama a zase znovu na čtyři, chvilkový odpočinek a nanovo. Kolena mokré, promrzlé, rukavici promočenou, prsty zkřehlé, ale nevzdal jsem to. Po asi dvacetiminutovém „plazení“ jsem se přiblížil na slušnou vzdálenost a začal s focením. Křeče mně braly do nohou, ale fotky už nějaké byly. 

Zkusil jsem vzdálenost zkrátit ještě o pár metrů, ale to už zvěř o mně věděla, rychle ještě pár fotek a konečně si stoupnout, protáhnout tělo a nabrat směr k nejbližší mezi si na chvilku odpočinout. Syn přišel za krátkou chvilku za mnou a prohlíželi jsme společně fotky. Nalili jsme si horký čaj a rozebírali nedávný zážitek. Samozřejmě mi chybělo těch osudných dvacet metrů ke kvalitnější fotce. I tak jsem byl moc rád, že jsem to vůbec na otevřené planině a namrzlé trávě dal a dostal se na slušnou vzdálenost.

            Po krátkém odpočinku jsme poděkovali přírodě, zvěři za představení a odebrali se k domovu. Kolena jsem si zahřál až ve vaně, vnitřně jsem se zahřál dvěma panákama slivovice a bylo fajn. Tentokrát, světe div se mně druhý den ani nohy moc nebolely, asi už z minulých tréninků. Tyto vycházky byly po delší době jedny z nejlepších a také moc fajn tečka za mým prodlouženým víkendem.