Už jen ticho v revíru

Nechtělo se mi vstávat ve tři hodiny, tak jedu z domova ve čtvrt na šest. Sluníčko vychází po půl šesté, musí mi to stačit. Znovu obloha bez mraků, osm stupňů a tentokrát má vítr vanout od jihozápadu. 

Do revíru přijíždím při východu sluníčka. Dnes, vynechám svá oblíbená místa a mířím přímo k Lomnické špici. Výbavu si ani nechystám, půjdu polní cestou, kde nepředpokládám setkání se zvěří. Chci si sednout k některému sloupu, tak jako v jarním období, posnídat makový závin a pak se pomalu vrátit. Veškerý plán mé vycházky vzal za své, hned za prvními keři u polní cesty. Za příkopem, několik metrů před višní, u které jsem několik ranních vycházek sedával, leží šesterák. Mladý, tří letý srnec a určitě srna bude kousek od něj. Prohlížím okolí louky. Ano, srna stojí zhruba třicet metrů od srnce, jistí a já už vím, že se z místa nepohnu. Stojím za keřem, nechci srnčí zradit. Přes větvičky keřů pozoruji srnce i se srnou. Téměř celou hodinu čekám co se bude dít. Nedělo se nic. Srna se v klidu pásla a pomalým krokem směřovala k lesu. Srnec si srnu v lese zmizet nenechal, zvedl se a následoval ji. Já musel udělat pár kroků, abych aspoň nějakou fotku pořídil. Můj pohyb za příkopem zvěři neuniknul, ale pár snímků mi dovolil srnec pořídit. 

K Lomnické špici dnes už nejdu. Světla přibylo moc, zrovna tak i horko mi začíná být. Sedám pod mou, oblíbenou višeň, posnídám a uvidím co se bude dít. Bohužel, nedělo se nic. Jen jeřábi s hlasitým troubením přelétali v dálce přes louky, jinak absolutní ticho v revíru. Křepelky, které každé ráno opakovaly do nekonečna své úžasné sloky, ze dne na den ztichly Zřejmě odtáhly a můžu vám napsat, najednou revír pohltilo nezvyklé, až hrobové ticho. Na mne to působí, takovým, teskným, až smutným dojmem. Dospívající ťuhýci také nekřičí, jak dřív, mladí kosové vidět nejsou. Srnčí zvěř, tak ta je určitě někde schovaná před slunečním žárem. Říje zřejmě bude pomalu u konce. Já po lehké „snídaní“ pod višní, balím věci a odcházím ke skútru, jedu domů. 

S vycházkou, jsem spokojený, tak nějak na půl. Chybí mi ten úžasný, ptačí život při východu sluníčka. Křepelky jsou pryč, a s nimi i jejich neúnavné verše. Najednou, jako by revír osiřel. Prostě, babí léto se blíží a s ním i podzim. Může se někomu zdát, že o babím létě a podzimu píši předčasně, ale věřte, příroda nikdy nelže.

Odkaz k obrázkům - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/15976220